Nekomunikuji s matkou

Tak to se můžu lehce přihlásit do klubu. Tatík není problém, ale mamka ano - komunikuju s ní, snažím se opravdu moc, ale vůbec mě nezajímá to co povídá. Jen samé nemoci, co kdo dělal támhle a támhle a já na tohle moc nejsem - prostě se pořád lituje. Když k nim přijedu, tak mamku pozdravím ale taťku i s úsměvem. Prostě mamka je pro mě mamka, ale kamarádka určitě ne - tatík je ten, co bych ho chtěla mít po boku v každé situaci. Nevím kde se to takhle zvrtlo, ale bohužel je to tak. Snažím se usmívat a poslouchat, co mi povídá, ale nedokážu reagovat, jsem duchem mimo, protože mě to nebaví, jen samý negativní věci. Taky mě to hrozně mrzí, ale domů se moc ráda nevracím, protože mamku nezajímá můj život, ale vypráví jen o svým (přijde mi to tak, řeknu v práci to je takové a makové a ona hned a tooo jááá v práci a mluví hodinu o sobě), neporadí co mám dělat, nepolituje mě, nepotěší mě. Jen mi dává příklady ze svého života - kterej je podle ní mnohem horší a já jsem "blbá" že si stěžuju, když nevím co je opravdové peklo.

Myslím, že dlouhodobá nekomunikace s někým, je vždycky stresující faktor.
Dlouhodobá nekomunikace s někým tak zásadním, jako je matka - o to víc.
V žádném případě tě nesoudím, ani neposuzuju.
Určitě k tomu máš své závažné důvody.
Jen konstatuju, že to musí být celkem bolestný stav.

Já to doma taky nikdy neměla a nemám růžové. Bydlím s mamkou, mladším bráchou a mamčiným přítelem, se kterým prohodíme tak 5 slov za měsíc, vyloženě z nutnosti. Znám ho asi 15let, ale máme mezi sebou gigantickou propast, která tam prostě vždycky bude. Jsme naprosto rozdílné povahy, já nesouhlasím s jeho názory, on s mými a tak různě dokola. Takže se těším až budu bydlet sama, což bude brzo. Jinak s bráchou mám super vztah. S mamkou je to aktuálně lepší než to bylo, ale taky je tu moc a moc věcí, které mezi náma vždycky budou stát. Víceméně kvůli jejím lžím a hovadinám, kterých se na mě dopustila, ale samozřejmě ji ráda mám. Snažím se s ní poslední dobou hodně bavit, protože ji nechci ztratit a ona mě taky ne. Ale chtělo ji to vyjasnit jednu věc : a to, že už jsem dospělý člověk, rozhoduju se sama, jsem samostatná jednotka, a že už mě nemůže převychovávat, a tím je to mezi náma teď lepší. Jinak s vlastním otcem jsem přerušila kontakt. Nezajímal se o mě, byla jsem mu jedno a já se to pořád nějak snažila omlouvat, ale pak jsem se na to vykašlala. Mrzí mě to, ale blbečka mu dělat nehodlám. Jinak opravdu skvělí jsou mí prarodiče. Ty mám jako vlastní rodiče. Jsou úžasní.

Reaguji na netík: hmm,tak to je mi taky líto,takové lidi nemůžu nějak pochopit,co umí jen mluvit o sobě a naslouchat druhému neumějí vůbec..ach jo
A pije tvoje matka?Moje totiž ano a celkem dlouho a ještě podotýkám,že spolu s otcem nežijí,takže mezi nima tichá domácnost,i já s ní vlastně nekomunikuji a můj brácha teď trošku začal s ní mluvit,ale myslím,že to taky žhavé nebude..

Asi tak jak píšeš,když si to tak všechno uvědomím,tak je mi to strašně líto...bydlím s mamkou a dvouma bratrama, otec od nás odešel když sme byli menší,parkrát jsem ho viděla,vždycky jsem na něj čekávala když si nás měl brát ,,na víkend,, párkrát nepřišel,parkrát se vymluvil že něco má a postupem času jak jsem starší se mi začal vyloženě hnusit, vím,že je to můj otec atd atd ale pro mě veškerá komunikace s ním skončila,je to alkoholik a lhář a pro mě naprosto ,,cizí,, člověk,bude mi 23 let a myslím že v budoucnu názor na něj nezměnim ...doma to taky není ideál, vlastně si tak uvědomuju,že nejlíp mi je u přítele, jeho rodina je pro mě ideální rodinou,jediný místo kde se cítím vážně ,,jako doma,,.Jsme spolu 5 let a teď je nějaké špatné období,sem tam nějaká hádka vesměs o blbosti a díky tomu jsem si uvědomila, že jsem na příteli vlastně závisla, že pokud ztratím ho,nezbyde mi už vůbec nic....

Takové smutné tema

Reaguji na abc123: ty máš alespoň kam utéct,máš přítele Já přítele nemám,ale za to jsem si sehnala dvě práce,abych domů jezdila až v noci a matku nepotkávala vůbec.Je mi to líto z toho důvodu,že doma nemůžeme udělat ani v létě grilovačku,jelikož by to moje matka všechno překazila,žádnou oslavu atd.. Pije,dělá naschvály,ponižuje,ubližuje druhým ...ach jo

jinak teda koukám kolik nás je co to doma nemá růžové ((

Reaguji na daisy01: Ne mamka nepije. Ona mi dá co mi na očích vidí, ale je to prostě jen materiální - vždy mi koupila hračku, vždy mi koupila oblečení, ale nikdy mě neobjala a nesnažila se mě pochopit - vždy to končilo tím, že ona je na tom hůř a taky žije. Takže nikdy žádná rada, co mám dělat. A tím pádem jsem se jí přestala svěřovat, proč taky, když na to slyším jen, že ona je na tom hůř (a ať lituju jen jí). Takže se pro mě stala jen matkou, kterou mám ráda (mám jí opravdu ráda), ale ne jako kamarádku. Všichni nechápou, proč mám s ní problémy, dyť je hodná, dá ti vše co ti na očích vidí, ale já nejsem materiální člověk ale citovej, já potřebuju city a ne dárky - tím si mě nikdo nekoupí a nemůžu si ani vybavit žádný radostný zážitek, který jsem zažila jenom s ní.

Takže tvůj případ je mnohem horší (nesnažím se ani k němu přibližovat), jen jsem ti chtěla ukázat, že v rodinách problémy jsou, že je to smutný, ale co se dá dělat. Prostě najít si štěstí jinde (přítel, kamarád, taťka).

Naši jsou strašně dlouho rozvedení, bydlím s mamkou, všechno super. S otcem a celou jeho rodinou nemluvím už 4 roky. Dovolila jsem si žádat vyšší výživné, což mi podle nich pravděpodobně nakukala mamka (která vůbec měla otce všelijak shazovat, přitom o něm nikdy nemluvila), nemám asi vlastní hlavu a jde mi/nám jen o peníze a chudáček tatínek (kterej se o mě nikdy nezajímal a já byla ta špatná, že se mu neozvu). Kontaktní čočky jsou zbytečnej luxus, rovnátka taky a autoškola je zbytečná, protože řídit auto je nebezpečné. Na VŠ mě nevezmou (aha, vzali) atd. atp.
Ale jak to tak čtu, ještě můžu být ráda, že všichni jsou téměř abstinenti. Je mi to líto za vás, holky.

Dobře si umím představit, jak ti asi je...tohle zažívám doma (viz. moje téma nesnáším svého otce)...takže nejraději nekomunikuju vůbec, i když se to v jedné domácnosti moc nedá a snažím se na něj raději nenarážet. Mamka je pořád na dvou stranách, a protože se ani nemám komu moc svěřit, sourozenci nejsou, je to složitý...už abych si zařídila svoji spokojenou rodinu, to mě momentálně drží nejvíc nad vodou, i když to je otázka daleké budoucnosti ...ale co už

Reaguji na quanta66: hmmm,ty máš ještě blbý,že jsi jedináček Já už se taky moc těším až jednou budu mít svou vlastní rodinu,plnou klidu a lásky,teda snad mě to štestí někdy prosím potká..Alespoň víme,nás co se to týká,čeho se vyvarovat u své vlastní rodiny...

Reaguji na daisy01: Jsem ráda že mám aspoň ho, jak sem psala otec u mě zkončil a mamka, mám ji ráda,je fajn, ale taky nemá moc peněz když je na nás sama, tak je furt nervozní,náladová...snažím se tam být jen minimálně a když náhodou mám přespat doma,jsem z toho naprášky, máme pěkný celkem útulný byt,ale nedostatek soukromí a celkově tam je pořád taková ustá atmosféra,není to tam příjemný...jenže jak říkám, pokud ztratím přítele,zatratím vše,jsme spolu dlouho,rozumíme si,ale nikdy nevím co se může stát, a to je to z čeho jsem každý den na prášky,pořád z toho cítím strašnou úzkost

Reaguji na abc123: hlavně nad tím nepřemýšlej,že by jsi ho mohla ztratit atd.....to je zbytečné stresování..
U nás je právě ta atmosféra,pořád napjatá taky,někdy matku přepadne takový amok,že mě bere talířky,nádobí pod rukama,že v tom domě není nic moje,začne mě shazovat z křesla,že jsem si ho nekoupila,nebo házet po mě jídelní židle,to už jsem fakt kolikrát s nervama fakt na dně...ale snažím se to přejít a neřešit to

Reaguji na daisy01:
tak nějak...pořád si říkám, že i tohle špatné k něčemu nakonec je...svoji vlastní rodiny si budu vážit jako nikdy v životě a určitě ji nebudu chtít připravit podobné peklo

Reaguji na abc123:
hrozně jsi mi připoměla mou situaci...s přítelem jsme se po 5ti letech rozešli a druhá věc, která mě zasáhla, byla ztráta jeho rodiny...jeho mamka byla jako druhá moje, dávala mi dost najevo, že mě má ráda a dveře mám u nich pořád otevřené, navíc oni byli typická velká rodina a to se mi hrozně líbilo...když jsem se pak vracela k nám domů, věděla jsem, že mě čeká zase takové prázdno a ještě blbá atmosféra...snad ti to výjde a přítel i jeho rodina ti budou velkou oporou do budoucna