S přítelem jsem bydleli v bytě ve městě v podnájmu a když jsme hledali vlastní bydlení, váhali jsme mezi bytem ve městě a domem na vsi (cenově to vycházelo podobně). Nakonec jsme zvolili ves - že tam bude klid, více místa, možnost jezdit na kole, chodit na procházky, užívat si na zahradě a pro děti do budoucna totéž - klid, bezpečí atd.
Místo abych teď ale byla šťasná, že máme to co jsme chtěli, nemůžu to tady vydržet. Už to bude skoro rok a mě připadá, že tu jsem jak v kleci. Každou chvíli brečím, nevím co dělat, nic mě nebaví, jen kupa starostí a práce. I pro ty děti nakonec nevidím tolik pozitiv, spíše negativa jako málo koníčků, kamarádů, hospody a obchody žádné.
Přítel je ohromně spokojený, ale já si připadám jako v kleci, nemám tu žádné kamarádky, a se ženskýma, co jsem se tu seznámila se dá řešit leda tak vaření, uklízení, přebalování dětí...nemám se kam jít projít (kromě na pole), je tu mrtvo, nuda...připadá mi, že tu úplně zakrním.
Ano, můžu si kdykoli dojet do města, a taky že tam jezdím, nálada se na chvílli zlepší, ale pak se stejně vrátím sem a jede to nanovo...
Mám co jsem chtěla, ale představovala jsem si to úplně jinak....s přítelem na sebe máme čím dál méně času, on chodí s chlapama do hospody a i přesto, že tvrdil, že se nic nezmění, že budeme dál chodit/jezdit za kulturou atd, tak ted se mu z vesnice nechce vytáhnout paty...
Může to vypadat, že mě pálí dobré bidlo, a přítel mi to taky říká, ale já jsem fakt nešťasná a nevím co mám dělat.
Byl jste někdo v podobné situaci? a jak jste ji řešili?
Ještě zmíním, že máme společnou hypotéku.