Nerovnost ve vztahu

Začínám nabývat dojmu, že zde dle některých nedělají kompromisy oba, ale přizpůsobí se chlapi.
Ono záleží co má kdo doma, jestli někoho kdo na sobě nechá štípat dříví nebo někoho kdo své pocity často projevuje (v tom případě bývají kompromisy většinou nepostradatelné).

Co je špatného na tom se s partnerem domluvit a dělat kompromisy? Definujte mi tedy prosím pojem "komunikace" ..protože říct "jdu tam a tam, tak se mnou dnes nepočítej" je pro mě taktéž manipulace nikoliv komunikace. Samozřejmě, že člověk nepotřebuje svolení ke svým činům, ale nějaká "úcta" k druhému by tam měla být.

Asi tak nějak no... Protože pokud existují vztahy, kde jsou dva kompatibilní natolik, že nemusejí dělat žádné kompromisy, pak to neznamená nic jiného než to, že jeden je submisivní a druhý dominantní. Jinak to přece nelze.

Nevidím důvod, proč partnerovi neoznámit, že někam jdu.. když nemáme nic neplánovaného a mě na poslední chvíli někdo pozve na nějakou akci , tak to přijmu a rozhodně neřeknu - "Nooo, asi jo, ale zeptám se, co na to řekne Pavel".
Já bych rozhodně nechtěla chlapa, co by se mě ptal jestli může jít do hospody, stejně tak jsem ráda za chlapa, který je rád, že se s kamarádkama pořád vídám.
Je to člověk od člověka.. někdo ve vztahu splyne v jednu bublinu a někdo si holt udrží jistou individualitu Pokud to tak vyhovuje oběma, tak to okolí může jedině tolerovat a pokud ne (to je asi případ zakladatelky) No, asi vztah nemá moc hezkou budoucnost..

Kompromis může být například v tom, že se dohodneme, že to nebude přesahovat nějakou míru (například - abychom byli alespoň tolik a tolik večerů spolu doma). Ale na oznámení večer jdu tam a tam, přijdu tehdy a tehdy nevidím nic manipulativního. Jsem dospělá, partner taky, samozřejmě že v drtivé většině případů plánujeme akce dopředu, takže dopředu ví, že nebudu doma, ale i když třeba potkám kamarádku a jdeme večer posedět (nebo s kolegyněmi z práce) tak to není problém...... Pokud už nemáme něco domluvené dopředu spolu tak v čem má být sakra problém? Samozřejmě to tak funguje i naopak, když on někam jde tak s tím zase nemám problém já, to je normální. Nenormální by bylo něco po druhém vyžadovat a sám se chovat jinak, což je zrovna mimochodem problém partnera zakladatelky. Proto v tom jejím "Jsem hodná, nikam nejdu" nevidím kompromis, ale jen neustálé ustupování.
On když je člověk s nastavením vztahu spokojený, tak pak nemá potřebu řešit, že když se jeho partner jde bavit tak on sedí doma a když on se jde bavit, tak místo aby partner seděl doma tak někam vyrazí taky. Tohle je postoj člověka, který ustupuje a "obětuje se" a chce, aby se ten druhý obětoval taky. Protože v normálním fungujícím rovnoprávném vztahu si prostě vzájemně ty zážitky přejeme a když jeden z nás zůstane doma, tak je to proto, že si to tak zvolil sám a je s tím spokojený.

Tak je normální dělat kompromisy, ale není normální při nich absolutně potlačit sebe sama. Je mezi tím velmi tenká hranice, ale pokud jsem s kompromisem nespokojená, tak s největší pravděpodobně popírám sebe sama. Kompromis je kompromisem pouze pokud jsou oba zúčastnění s výsledkem spokojení a v jednom z nich nehlodá pocit, že ustupuje víc. Což je právě příklad zakladatelky.
A ne, opravdu nejsou vztahy kde není třeba dělat kompromisy jen takové, kde jeden je naprosto dominantní a druhý submisivní. Spíš jsou to vztahy, kde jsou oba stejně svobodomyslní a důvěřují si, kde oba nechtějí toho druhého o většinu svobody připravovat, kde si ty lidé prostě rozumí svým naturelem. Já partnera fakt neuzurpuju (ani by se nenechal, tomu věřte ) ale třeba v otázkách trávení volna atd. jsme nikdy kompromis dělat nemuseli, protože si tak nějak vycházíme vstříc a jsem naladěni na stejnou vlnu.

to je samozřejmě jasná věc

ale s tímhle mám trochu problém. Teď neberu co se děje u zakladatelky, ale obecně přece nejde ve vztahu, resp. v těch kompromisech ve vztahu, jen o svobodu či nesvobodu. Řeší se jiné věci, kde prostě pokud oba jsou nějakého názoru, nikdo mi nemůže tvrdit, že se 100% shodnou ve všem. Pak už je to o tom, že se rozumě dohodnou ke spokojenosti obou - kompromis, nebo o tom, že jeden se podřídí tomu druhému.

důležité je se velmi dobře (řekněme tak z 95%) shodnout v nejdůležitějších věcech, potom se už dělají kompromisy jen v detailech. Proto málokdy fungují vztahy, kde jsou oba naprosto odlišní.....
Pokud jsem svobodomyslná, tak mi těžko bude klapat vztah s žárlivcem, pokud jsem bordelářka, tak mi těžko bude klapat vztah s pedantem na čistotu (myšleno takovým, který umí je rýt.... Pokud je ten druhý pedant ale zařídí si to sám, pak není problém). Atd. prostě v zásadních věcech (a to je i trávení času mimo vztah s přáteli, protože někdo má prostě větší potřebu stýkat se i s jinými lidmi a udržovat i jiné vazby a někdo menší) se kompromisy dělat nedají, dřív nebo později na to ten vztah dojede.

Reaguji na Janča92:
Právě proto byla uvedena i poslední věta o úctě k partnerovi.
Taktéž bych nesnesla chlapa, který je nesamostatný.. chlap má být chlap, s mamánkem či flegmatikem žít neumím.

U nás je to spíše otázkou plánování, pokud se nachomýtne něco neplánovaně a není to 5x týdně s tím, že bychom chodili domů na šrot, tak je to v pořádku.
Pokud někdo má tu potřebu, druhému to nevyhovuje a neumí se přizpůsobit nebo zvolit kompromis pro oba, nemá vztah smysl.. jsou to opět ty (ne)uspořádané priority.

Reaguji na bakalářka:
Děkuji za reakci.

Myslím, že i zde se dají dělat kompromisy, žebříček hodnot přece není napevno sešroubovaný a s pořadím priorit lze hýbat... když je skutečná snaha a motivace

Myslet si to můžeš, ale realita je dost často jiná. Neznám vztah, který by fungoval delší dobu při dělání kompromisů v zásadních věcech. Fakt ne. Většinou je se situací minimálně jeden z partnerů vnitřně nespokojený. A to znám poměrně dost fungujících vztahů

Já znám zase poměrně dost vztahů, kde byla oboustranná snaha slevit ze svých nároků a hodnot i v zásadních věcech, a do teď fungují

slevit z nároku si dokážu představit, ale z hodnot? nevím zda jsi nepoužila slovo hodnot nevhodně, co máš konkretně na mysli jako slevit z hodnot?

A co tedy dělám špatně?...Mě přijde,že všechno..Jakože ho omezuju?.Já moc nikam už nechodím, skoro vubec řekla bych, protože kámošky maj buďto rodiny nebo jsou zadaný a žijou si svoje vlastní životy,přátele jako muže zase nerad vidí partner,tak se tomu vyhýbám...S partnerovo kamarády občas chodím,ale jen s některými...ti kteří mě zkraje pomluvili,těm se vyhýbám, pak jsou akce kde bych měla být vtipná,zábavná, usměvavá a krásná a jelikož nejsem ani jedno,tak jsem raději doma..
Teď jsem smutná na psaní, protože zjištuji, ze se nějak oddalujeme...a každý chceme něco jiného, on je akčni a furt by někde, a to mi neva, jen pak na mě zbyde cela domácnost a jsem z toho unavená, zvlašt když je mu to jedno jak to tam vypadá, kam co odhodí a mě pak nebaví furt dokola něco sklízet a když to řeknu nahlas,tak ho omezuju, že prý jinej nebude, ok,ale ja proste pěkný zázemí mít potřebuji..pak je hádka, že se řeší kraviny, což chápu...Prostě nevím jak z toho ven.

Slevit z hodnot v zásadních věcech !? A to je pak co za "vztah" ? To už pak musí držet pohromadě jen dobrý sex a/-nebo totální ignorace toho druhého ve stylu " ale vždyť se vykecej, zatím má kdo podržet /zaplatit / navařit / ... = máme parádní vztah" . Neříkám, že to tak nějakou dobu určitou nemůže fungovat, ale časem i ten, co jak říkáš slevil ze svých hodnot začne pociťovat něco jako touhu po kompatibilnějším protějšku ...
Samozřejmě tím nemyslím, že by se měli shodnout na tom, jestli si dají ke snídani kafe nebo čaj - mám na mysli názory na důležité životní situace a ze všeho nejvíc ty, které jsou ve vztahu k budoucnosti těch dvou ( jeden chce bydlet ve měste, druhý na samotě / jeden chce děti, druhý ne / jeden počítá každou korunu, druhý si dopřeje, ....... ) . Tam jsou přílišné kompromisy pouze časovanou bombou.

Reaguji na Peitho:
Hlavně buď sama sebou, když chceš někam jít tak tam jdi. Pokud přehnaně žárlí, pak si s ním promluv. Ale pokud máte opravdu oba úplně jiné priority a jste natolik jiný, tak to bohužel bdue problém asi vždy Jinak s tou péčí o domácnost - chce to si od začátku rozdělit úkoly, aby to nepadalo jen na jednoho. Ale nebudu Ti lhát, pokud je bordelář, tak ho vždy bude stát obrovské úsilí udržovat byt jako klícku a bohužel člověk v běžném provoze tolik síly nemá. Vidím to na sobě, prostě se ná udržbu bytu musím fakt zaměřit, jen tak mimochodem mi to nejde A když toho mám moc, tak domácnost je první co tím trpí...

Reaguji na dadabus:
Díky, vyjádřila sji přeně to, jak jsem to myslela

Hodnot jako priorit. Tak jsem to myslela. Člověk má nějaké nároky na něco/někoho (třeba že partner musí být nekuřák), a pak má nějaké svoje priority/hodnoty, které jsou pro něj důležité obecně (budu bydlet jedině na vesnici a zásadně v baráku a rozhodně ne v bytě ve městě). V obojím se dají dělat kompromisy, jde jen o to, aby oba dva na tom měli zájem a snahu. Jediná věc, kde neexistuje kompromis, jsou děti.