Neumím řešit konflikty

Jo, mám to úplně, ale úplně stejně. Jsem na sebe vždycky hrozně naštvaná, že se nedokážu nijak bránit, i když bych argumenty měla, prostě nemůžu ani mluvit natož nějak argumentovat.

Teď se mi to podařilo zkorigovat tak, že nechám úplně kamennou tvář a ani se nebráním ani nic neříkám, prostě si vnitřně říkám, že to jde úplně mimo mě a já se nemusím nikomu ospravedlňovat ani se před nikým hájit, ať si mě klidně obviňuje, je to jeho slabost. Tohle je sice fajn, ale bohužel na druhé lidi to působí jako červený hadr a když je takhle "ignoruju" s kamennou tváří a dělám, že se mě to netýká, tak ještě víc zuří a jsou tím ještě víc naštvaní.
Takže tohle asi taky není úplně dobrá taktika Možná je ale nejlepší v tu chvíli odejít, vychladnout a pak to řešit později - i když to se já osobně taky rozbrečím, jako v každé emotivní situaci.

Zjistila jsem, že mi konflikt nestojí za to (zejména v práci). Umím se rozzuřit. Potom to řeším dalších 24 hodin, mrzí mne to atd atd....Takže jsem se naučila nezuřit, ale usmívat se a poslouchat. Místo nadávek se ptát, ptát a ptát.
Inspirovala mne kamarádka. V práci stále úsměv, hotový anděl. Řekla mi:" Když mám největší zlost, tak se nejvíc usmívám".
Ale pártkrát v životě se mi taky stalo, že jsem se rozzuřila, strašně mne to mrzelo, ale s překvapením jsem zjistila, že jsem si zjednala hysterickou scénkou velký respekt!

Maria: máš pravdu. Zažila jsem něco podobnýho. Dělala jsem barmanku, v začátcích spoustu emocí při konfliktech, jako já se hádat umim, ani cigáni mě nepřeřvou a nepřehádaj, když se rozlítim, ale postupně jsem z toho byla víc a víc unavená. Všimla jsem si, že mojí kolegyni se konfikty vyhýbaj. Ona byla buď jak píše Maria usměvavá, anebo ironická. Zkusila jsem to taky tak, funguje to. To víš, že jo, máš pravdu, seš king, nech si to zarámovat. Takové "vítězství" pak dotyčného vůbec netěší, tudíž hádka postrádá smysl.

Wow, to jsem snad psala já! Mám to uplně na chlup stejné. A taky je mi 24. Pokud na mne křičí cizí osoba, tak to většinou zvládnu a nebrečím, ale když je to někdo blízký, na kom mi záleží, tak jsem slzavé údolí. Strašně mne to štve, protože to může vypadat jako manipulace. Snažím se to řešit tak, že v tu dobu se soustředím detailně na jednu věc - jako malé dítě si třeba prohlížím list... Tím se ta soustředěnost přesune jinam a člověk se mírně uklidní. Pak se snažím co nejrychleji odejít - většinou to nejde vydržet dlouho a vyplakat se někde, kde to nikdo nevidí. Tak mne to zas tak neobtěžuje, ale to brečení při křiku mi vadí... Blízcí to ví, že jsem taková plačka v tomto.
Problémem je, že partner je cholerik, takže se takovým situacím špatně vyhýbá.
Ale upřímně si myslím, že s tím nejde moc dělat, stejně jako se velmi špatně ovlivňuje temperament cholerika, tak i totok. Maximálně člověk může tak nějak časem "otupět". Na druhou stranu souhlasím s Marií. Obhajovat se často nemá stejně smysl, rozčilený člověk tě stejně neposlouchá, ten se snaží o prosazení svého, i kdyby to pravda nebyla...
Lepší je vše řešit až pak, s klidem...

Časem otupět je asi jediné, co mi pomohlo Taky mám v blízkých choleriky a ze zkušenosti vím, že je úplně jedno, jestli tvá obhajoba dává, nebo nedává smysl, nebo jestli se rozbrečíš, nebo ne...Je to neuklidní a v podstatě cokoliv je dokáže ještě víc rozdráždit. Asi jako bys měla v ruce červený hadr a proti tobě letěl dost nas*aný býk - je jedno, jestli mávneš doleva, doprava, nebo ho zahodíš metr před sebe.

Ideální je nebrečet, to je většinou popudí ještě víc, protože k tomu "nemáš důvod" a jsi jen "zbytečně hysterická" , ale bohužel, některé ženy jsou holt citlivější a je těžké to ovládout. Za mně se tedy snaž vnitřně uklidnit, soustřeď myšlenky na něco jiného, tvař se jakkoliv, jen ne vzdorovitě a nebo naopak neutrálně, prostě nasaď "sad face" a počkej, až z dotyčného vyprchá počáteční nasrání, třeba i uznej, že něco na tom co říká bude. A až se uklidní , tak začni tím, že s ním v něčem souhlasíš, ale..a vysvětli svůj pohled. V klidu, bez emocí.