Neustále přemýšlení o těhotenství/porodu

Reaguji na janek02: paráda pozorovat mimčo, jak si spokojeně papá - takový malý závisláček

Reaguji na voguestar: taky se nám dlouho nedařilo - každý měsíc jsem si představovala, jak oznámím manželovi, že čekáme mimi . . . každou menstruaci jsem obrečela . . . a na svatební cestě jsem to koooonečně nedostala, bylo to jak zázrak

Reaguji na UsmejSe:
Přesně moje slova

jsem na tom podobně jako ty.. těhotenství i porod mi přijde odporné, taky nad tím každý den přemýšlím, a taky o nespravedlnosti, že chlap si jen užije a ženská všechno odmaká sama (zvracení, těhotenství, porod, hubnutí po něm,), když se o tom zmíním doma, tak mi řeknou, že sem divná a že až budu dospělá, že to bude jiný.. ale já to tak mám celej život, ani hraní s panenkama mě nebavilo natož starat se o živý dítě..a to nemluvim o tom studu před cizíma doktorama..ježiš to je fakt hrozný na někoho cizího roztáhnout nohy..:! a vůbec lituju že sem se nenarodila jako chlap.. maj všechno jednodušší..nemaj každej měsíc mentruaci, nemaj v sobě devět měsíců děcko, neprožívaj porod, chodí do práce jako předtím, a vůbec ve všem sou víc než my..v práci lepší peníze, když chcou sex tak prostě nejakou znásilní, když je na*** tak ju zmlátí, a dívá se na ně jako na pány tvorstva.. přitom nechápu proč - sex umí provozovat každej! tohle je možná mimo téma trošku ale já to musela napsat četla jsem si nekolik příběhů o znásilnění a o ubližování žěnám a chlapy začínám nesnášet čímdáltím víc už se mi o tom i zdá že sem si do domu musela pořídit dva velký psy aby mě nikdo neublížil..

Reaguji na Nickyx: taky si myslím, že chlapi to mají lepší . . . ale teď, když jsem na mateřské a vidím toho mojeho jak utrápeně chodí do práce a domů příjde utahanej, smutnej, že si nemůže s prckama hrát . . . to mi ho je fakt líto, že on se na pár let nemůže trhnout z práce

zmlátit mě nezmlátí, protože ví jakou mám náturu a žeby dopad hůř . . . to by se asi bál vedle mě usnout . . .

Reaguji na Nickyx: nemyslím si,že by tomuži měli lehčí- oni nás pak musí živit a to vůbec není sranda. Navíc zvracení atd. se nemusí dít vždy....lze mít i krásnej porod, zhubnout jen kojením atd.... já bych chlap být nechtěla, ta zodpovědnost mě děsí víc než celý mateřství

a takovej chlap bys chtěla být? no.......?

Tak já mám děti 2 a je mi 38 let. Postavu mám skoro stále stejnou jako před 11 lety, kdy jsem otěhotněla poprvé ( 168 cm a 58 kg - cvičím pilates ). První porod klasika a druhý císařem. Jizva není skoro vidět, jen neviditelná čárka schovaná v kalhotkách. Ale protože můžu srovnávat, tak rozhodně klasický porod, protože co si budem povídat - císař je operace Honička okolo děcka Ti postavu pomalu a jistě vrátí do normálu Upravená jsem chodila vždycky, tak nevidím důvod proč by tomu mělo být během těhotenství a po porodu jinak. Já se cítila v těhotenství atraktivní a byla na břicho pyšná. Je pravda, že jsem při obou přibrala jen 12 kilo a že jsem těhotná si okolí všimlo jen, když mě vidělo z profilu Myslím, že teď nemá cenu se porodem a těhotenstvím zabývat, když ještě aktuálně dítě nechceš. Všechno se může časem změnit a jednou se tomu třeba budeš smát, jak jsi se nervovala zbytěčně. Hlavně neposlouchat žádné hororové scénáře a nekoukat na videa. Ona si to většina maminek přibarví a její porod byl samozřejmě nejtěžší Tak si zatím užívej a nenervuj se

Reaguji na kivus: Ahoj a jak dlouho jste se snažili? ale vy jste asi nemněli žadné zdr. problémy... Víš u nás je právně ta toha mít dítě o to větší že tedy víme že to nepujde jinak než umnělou cestou. Zítra mně ráno čeka vyšetření zda zabrala léčba, a když ano uděla se inseminace. Strašně se těším, a zaroven bojím toho aby mi neřekli to nejhorší že mi ty folikuly nenarostli...a inseminace se nebude konat

Reaguji na voguestar: skoro rok a to jsme byli oba zdraví . . . psychický blok taky není sranda - na ten není žádná léčba. než jsme se začli snažit vzdali jsme se naši největší lásky - prodali jsme motorku. pak furt nic . . . a když už jsme se na to vykašlali tak to přišlo. člověk musí prostě věřit. mamce celou dobu říkali, že na 100% nemůže mít děti a hups . . . nečekali to, vykašlali se na všechno a najednou jsme tři sestry

Reaguji na kivus: jo jo, je to krásný

upřímně, nechtěla bych bejt ani jedno, nejlepší by bylo kdybych se vůbec nenarodila, je to ode mně hnusný že to říkám protože jsem zdravá, mám oba rodiče,.. což je to nejdůležitější a moc si toho vážím, ale nějak postrádám smysl svýho života, prostě nevím proč tu jsem, přijdu si úplně zbytečná, na světě je tolik lidí, že beze mě by se všichni klidně obešli, ale to je opět mimo téma.

Přesně, tak to mají 4 holky z mého okolí. Jak to vzdaly, tak to najednou přišlo hned

Já před nějakou dobou měla přesně ty pocity z těhotenství a porodu jako vy. Odpor, hnus a strašlivý strach. Navíc děti ráda nemám a maminy vyloženě nesnáším. Těhotná ženská mi přišla jako "koukněte, někdo mě zbouchnul". Nesnášela jsem lidi, kteří mluvili o porodu jako o "nejhezčím zážitku", navíc mi všichni říkali, že ve 21 letech je tenhle postoj normální atd. Když jsem si představila, že se žena při porodu třeba pokadí, nebo, že mě budou nastřihávat, chtělo se mi brečet.

Tohle se hodně změnilo tím, že otěhotněla moje velmi dobrá kamarádka (23 let), která byla sexsymbolem pro většinu mužů a navíc jedna z těch dominantních a emancipovaných žen. A najednou musela projít vším tím pro mě "ponižujícím". Je pravda, že teda nic skoro nepřibrala, zezadu vypadala pořád stejně a nebýt obrovského břicha se čtyřkilovým Otíkem, ani byste to na ní nepoznali. Strašně se mi líbilo, že i jako těhotná je hezká, namalovaná, pěkně oblečená a upravená. Vypadala úplně jinak, než ty monstra z parků a autobusů, nechodila na žádné připitomnělé kurzy pro těhule, ani o tom skoro nemluvila. Když potom porodila a já si v porodnici chovala Otíčka, přišel mi neskutečně krásný. A to děti vůbec nemusím. Kamarádka, kromě nafouklého břicha po císaři, vypadala pořád skvěle, pěkně se usmívala, akorát o porodu odmítla mluvit s tím, že to bylo naprosto otřesný (přitom je jinak normálně dost statečná a rázná). Stihla si krásně udělat klistýr, nikdo ji nenastřihl a po fryzické stránce to na ní skoro nebylo poznat.

Dnes už se na to dívám trochu jinak. Spoustu věcí mě samozřejmě odpuzuje, ale beru to jako součást života. Moje kamarádka mě hlavně uklidnila v tom, že se ze mě nemusí stát obtolustlé a umaštěné monstrum obrážející kurzy plaváčků pro mrňata

pokud na tohle budeš myslet a být přesvědčená, že dopadneš takto,tak tak skutečně dopadneš
jsem po porodu necelé čtyři měsíce - strie ani jedna, váha jako před těhotenstvím a to jsem necvičila, protože porod nakonec skončil císařem. číst fóra nemá smysl, protože těhule jsou obvykle v hrozným rozpoložením a dramatizujou. Pro mě bylo těhotenství jeden velkej opruz, ale ani omylem jsem si nehodlala připouštět, že bude něco blbě.