Začátek
Zkusím to napsat stručně: s přítelem jsme spolu něco přes dva roky, rok a půl spolu bydlíme. Nikdy jsme se nehádali, ale posledních pár měsíců jsme upadli do jakéhosi stereotypu, váhala jsem, zda je ten pravý a rozhodla se, že ano. Načež mi on oznámil, že se k sobě nehodíme, že nejsme kompatibilní, že s ním nikdy nebudu šťastná... Zaskočilo mě to, odmítla jsem to brát jako konec a složitě jsem z něj tahala důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Prý mu na mně vadí některé mé povahové rysy a chování. Pro mě to byla první zpětná vazba, kterou jsem od něj kdy dostala. Zamyslela jsem se nad tím, uznala, že mám určitý problém a začala jsem ho řešit. Docházím na terapii k psychologovi, chci na sobě a na našem vztahu pracovat a věřím, že to jde. Přítel mi ale opakovaně tvrdil, že člověk se nemůže změnit a že už se rozhodl. Při tom plakal. Prý mě má moc rád, záleží mu na mně, nemá důvod chovat se ke mně škaredě, prý jsem neudělala žádnou chybu a nemám se obviňovat...
Průběh
Pořád jsem věřila, že je to "jen" první obrovská krize z odeznělé zamilovanosti. Chtěla jsem problém řešit, ale přítel se k tomu moc neměl. Žili jsme dál spolu, bavili se jako normálně, chovali se k sobě jako dřív, jen intimnosti chyběly. Po čase začal přítel říkat, že bychom se od sebe nejspíš měli odstěhovat. Pak mi jeden večer oznámil, že si s kamarádem našli nový byt a že bude bydlet s ním. Říkal, že teď potřebuje klid, že nechce bydlet sám a nechce zůstávat v našem bytě. Ale prý mu nic nebrání se se mnou dál vídat, chodit na výlety, do kina atd.
Konec
Odstěhovala jsem si nejnutnější věci a vrátila se zpět k rodičům. Ačkoliv cítím, že je to nejspíš opravdu konec, nejsem ochotná si to připustit a uvěřit tomu. Chytám se každé naděje, kterou mi přítelovo rozporuplné chování dává. Ptala jsem se ho, jestli je tohle "pauza" nebo "konec", že to potřebuji vědět a slyšet, on mi odpověděl, že neví. I přes to, jak daleko to celé došlo, bych stála o obnovení vztahu. Ačkoliv by to teď už bylo velmi těžké i pro mě samotnou. Přesto ho mám pořád moc ráda a záleží mi na něm.
Nevím, jak se teď zachovat, abych situaci ještě nezhoršila. Říkám si, že bych ho teď měla opravdu nechat v klidu a nekontaktovat ho. Ale to nutkání zvednout telefon je někdy k nevydržení... No zatím odolávám. Dál mám občas hroznou chuť zeptat se jeho kamarádů, co o tom ví oni, jestli si mám dělat nějaké naděje, nebo jestli už je po všem, ale vím, že tohle je hloupost a nemůžu to udělat, ale i takové věci mě napadají...
Prosba o radu
Prosím hodné duše s podobnou zkušeností, aby se podělily o svůj názor a příběh
Je vůbec možné po pauze či rozchodu začít vztah znova? Co bych teď měla nebo naopak neměla dělat? Máme se navzájem občas vídat nebo úplně přerušit veškerý kontakt? Děkuji za reakce.