Osudový muž, osudová žena?

Mně osobně přijdeš jako dítě, kterému vzali jeho hračku a ono si ji zkouší vydupat zpátky.Vidím v tom nejen prozření z tvé strany, ale i kus ješitnosti.
Navíc si myslím, že psát a kontaktovat ho, i když víš že nereaguje a je ženatý, je z mého pohledu sobecké a to i vůči jeho rodině.Někdy prostě nemůžeme mít to, co v danou chvíli chceme, aniž bychom brali ohledy na své okolí.
Nezbývá než se s tím smířit a jít si dál svou cestou a čekat, co ti život hezkého připraví.

Reaguji na Lusinda2:

Ženatý byl vždycky...celý ty roky. Chtěl od ní odejít a já jsem nechtěla. Já ho držela doma...u manželky. Nechtěla jsem být příčinou rozchodu. Proto jsem se držela zpátky.... Ale miluju ho... Známe se navzájem velice dobře. Je to už 22 let.
Ale máš pravdu. Nemá smysl to řešit. Musím jít dál.

A nemůže to jeho současné odmítání být o tom, že se bojí, že je to z tvé strany rozmar a za chvíli tě to přejde?A on se bojí, že by mu to pak ve výsledku ublížilo více než odmítnutí nyní.
Pochopila jsem to dobře, že jste byli celé ty roky v přátelském kontaktu?Protože píšeš, že se kvůli tobě chtěl rozvést, ale v úvodu zase, že jste se nevídali.
Já se přiznám, že jsem do jisté míry fatalista, věřím na osud...

Reaguji na Lusinda2:

Asi je to tak jak říkáš. Chtěla bych mu ale dokázat, že už mu neublížím. Mám jasno, urovnala jsem si to v hlavě.
Jsme celý ty roky v kontaktu (jen po dobu mého manželství se stáhnul) ...teď jsme společně dělali státnice na VŠ.
Vím, že mě má pořád rád....poznám to na něm...ale sáhnul si na dno a řekl si dost. Ještě loni byl tam, kde já jsem teď. Musel to utnout. Tomu rozumím. V rámci zachování zdravého rozumu nic jiného nejde. Z toho samého důvodu jsem to udělal i já teď...

Čas nevrátíš bohužel, tvé rozhodnutí bylo takové jaké bylo už to nezměníš.Pozdě litovat a přemýšlet o tom jaké by to bylo...kdyby.....Osudový partner není vždy nutně ten se kterým kráčíme životem až do smrti ,může to být i letmá láska , která trvá chvíli .
Jsi již dostatečně zralá na to , abys věděla , že život není vždy podle našich představ. Veškerá rozhodnutí (tomu se říká zkušenosti ) určují další posun v našem životě. Nech ho jít svojí cestou a ty jsi jdi také svou vlastní. Nekontaktuj ho a nenaléhej na něj smiř se s tím.

Reaguji na mikkýsek:

...tohle jsem bohužel slyšet nechtěla ....co se dá dělat...

mně přijde, že by ses měla odprostit od minulosti a začít žít přítomností, prostě žít teď.. nechci se tě dotknout, ale člověk ve čtyřiceti už by neměl řešit věci, které byly ve dvaceti, měl už by mít něco jinýho.. to, že ti s ním bylo dobře ve dvaceti neznamená, že ti s ním bude dobře i teď, podle mě je tím lákadlem hlavně vzpomínka na ty časy, ale teď už může být všechno úplně jinak, je to dlouhá doba a lidi se mění; a ačkoliv na osud věřím, myslím si, že člověk za život potká víc lidí, kteří se časem ukážou jako osudoví, nevěřím tomu, že každý má na světe jen toho jednoho.. nesmíme se ale ztrácet v minulosti, měli bychom hledat v přítomnosti

Reaguji na Katt:

Asi jste mě špatně pochopila...nebo já to nesrozumitelně napsala. 22 let se on snaží o mně....já byla hloupá. Až se špatnýma zkušenostma jsem si uvědomila, co jsem vlastně měla a nechtěla. Proto bych to vrátila. Uvědomila jsem si, jak jsem byla hloupá a slepá a uvědomila jsem si, že ho miluju. Vídali jsme se ve škole, volali si, psali si. Školu jsme dodělali před 14 ti dny. Kromě mýho manželství jsme byli pořád v kontaktu. Vidím na něm, že i on by chtěl...ale nedá mi to tak lehce a nebo se rozhodl to přerušit úplně. Uvidíme...třeba se to povede za další roky... Chceme se navzájem, jen nám to nejde nějak sladit

No nevím. Tak jestli ti 22 let říká, že tě miluje, z fleku by se kvůli tobě rozvedl a když ty teda konečně souhlasíš, tak on najednou nechce? To je trochu divný, ne?