Pořád myslím na práci

Reaguji na lemurka: Měla jsem to hodně podobné a hlavně i ze školy. Nespala jsem z toho, hlavně ze státnic už měsíc předem, pořád jsem se budila a hned myslela na nějaké otázky, příklady atd. a když jsem neznala odpověď, tak jsme vstala a šla si to přečíst prostě. Přítel to vydržel tak tak, ale nejvíc mi prostě pomohlo najet zpátky na režim, kdy jsem brzy ráno vstávala a jela cvičit a pak domů a učit se (ty pak tedy do práce) a prostě to fungovalo. Pořád sice byla ta nervozita a myšlenky pořád na školu, ale už jsem spíš měla vnitřní klid, protože cvičení mi docela hodně pomáhá psychicky, já to mám jako formu relaxace a odpočinku. tak zkus holt dřív vstát a před prací si jet zacvičit nebo ven zaběhat, to nic nestojí, ale už na to není moc počasí.
Bude to lepší a hlavně si to moc nebrát, práce s lidmi je prostě vyčerpávající a chce se to umět trochu obrnit. Časem to určitě přijde.

Já jsem měla úplně ten stejný problém. Doma jsem se prostě potřebovala vypovídat z "problémů" v práci. Ale přítel mě na to upozornil a já sama jsem si to zakázala. Sice nad prací přemýšlím téměř nonstop, ale alespoň o ní nemluvím.
S tím cvičením jsem na tom stejně. Ráno jdu na procházku se psem, pak do práce, po práci do školy, pak nějaký nákup nebo domácí úklid a už je jedenáct Některé dny mám volnější, protože nemám školu každý den, ale stejně nemůžu říct že bych měla do sportu chuť.
Dala jsem si cíl, že až trošku pohnu se seminárními pracemi do školy, začnu zase cvičit.

Zkus si alespoň doma zakázat o práci mluvit Pak na to ani tolik nebudeš myslet. I když já se toho úplně nezbavila

Reaguji na lemurka:
Nevím ale neměla bys třeba vyměnit práci? Připadáš mi celkem všeobecně znechucená. Pokud to není tím, měla by ses snažit tu práci nějak oddělit, nebo se z toho zblázníš. Lidé dělají těžší práce a musejí se od toho odpoutat. Pokud nestíháš sport, tak si ten čas prostě udělej. Zkus chodit na jógu (můžeš ji cvičit i doma, na internetu najdeš vše), zkus si udělat nějakou relaxaci (opět na netu jsou nahrávky), jinak skončíš někde u psychologa a to nemá cena. Uvědom si, že je to tvoje zdraví. Prostě se na to vyprdni, že uděláš někdy chybu nebo že tě někdy někdo buzeruje, to se stává nám všem, věř tomu.

Jo, právě mám co dělat, abych o práci doma nemluvila. A vyměnit práci není jednoduché. Někdy si říkám, že bych hodila za hlavu to, co jsem vystudovala a šla někam do kanclu pracovat od - do. Nenervovat se, netrápit se, chodit domů s čistou hlavou. Sice mě práce baví, myslím, že ji dělám dobře, ale zdaleka ne každý to ocení. Zdálky to vypadá moc hezky, jednoduše... realita je často dost tvrdá. Neříkám, že nic těžšího neexistuje. Neumím si představit pracovat třeba na dětské onkologii. Přítel za se za mnou v práci několikrát stavoval. Ze začátku se mu tam líbilo, vše probíhalo hladce, ale teď by snad byl radši, kdybych dělala nějakou práci mimo obor a byla v pohodě.
Už hledám psychologa, který mi pomůže najít cestu ze začarovaného kruhu.

Jak neocení. Jak to myslíš? A jakou máš tedy práci?

Já pracuju v kanclu a zdaleka to není od - do a rozhodně nechodím domů s čistou hlavou.

Spíš pracovat ve veřejné správě, tam je to opravdu od - do a nebo v obchodě. Ale všude jinde jsou ty stresory také.

Přesně. To je všude.

A můžu se zeptat co přesně děláš? Já jsem pracovala hnedka po střední jako servírka. Strašně sem tu práci chtěla dělat (i když školu mám úplně jinou) a dostala jsem šanci ve **** hotelu. Sama jsem si to malovala jak to tam bude na úrovni a jak mne ta práce bude bavit. Jenže tomu tak nebylo a psychicky jsem na tom byla jako ty teď. Šéfová měla jen ZŠ a to tomu hodně odpovídalo, navíc jela v drogách a hrála automaty. Všechny nás nehorázně deptala,ale kdo by jí vyhodil nebo si na ní stěžoval, když její přítel byl pracovně hned pod ředitelem. Do toho obsluhovat lidi, taky žádný med. Převážně německá klientela, která byla hodně nespokojená, i když se člověk snažil sebevíc. Peníze hrůza, domů jsem chodila totálně zdeptaná, přítelovi už moje nálady lezly na nervy, v noci noční můry a když jsem přišla do práce tak jsem všude od šéfové poslouchala samou stížnost na mojí osobu, přitom kolegové si mě fakt chválili. Vydržela jsem to půl roku a musela se práce vzdát, jinak by mi z toho asi hráblo. Práce s lidmi není žádný med.

Přesně to nechci říkat, ale ve zdravotnictví.

Možná by ti fakt pomohlo odejít. Třeba na to holt nemáš povahu. Na tom nic není. Práce ve zdravotnictví není asi žádný med. Pokud tě to hodně deptá? Jestli je to ale v tom, že tě to baví, akorát to neumíš nějak ventilovat, tak to zase jiná věc.

jj, taky. Budím se zpocená a nemůžu usnout. Ráno jsem jak mrtvola. Ne denně, ale někdy se probudím brzo ráno , hlava začne šrotovat nad problémy v práci a to je konec...

Jinak co se týče psychologa, určitě ti pomůže ale taky tě bude nabádat k relaxaci, sportu a dalším technikám. Takže když s tím začneš hned, uděláš jen dobře.

Normálně na to nemysli až příjdeš z práce uvař si čaj dej si tučnou večeři nohy na stůl, dívej se na film a hoď se do klidu )))

Tak já myslím, že kdyby to bylo tak jednoduché, že by tady nemusela zakládat témata

Reaguji na lemurka:
Lemurko, naprosto Tě chápu. Já tedy pracuju v kanclu, ale taky žádná pohádka. Skončí prac. doba, cca hodinu po ní se dostanu domů a pokračuju doma tak další 2 hoďky. S tím, že ani potom nekončím, protože v hlavě mi to stále šrotuje. Jestli jsem zorganizovala a vyřídila všechno, co bylo potřeba a co a jak je potřeba další den.
Večer nemůžu zaspat, protože pořád přemýšlím, dokud nepadnu únavou.
No a klasika - kolem čtvrté hodiny už čumím do stropu a přemýšlím co dnes a k tomu nad tím, jak strašně chci spát a jak budu unavená
Normálně blázen