Pořád sama

Ahoj, já ti neporadím, protože jsem na tom úplně stejně, a to doslova do puntíku. Akorát to prostě neřeším, užívám si toho, že se na nikoho nemusím ohlížet a "čekám"..však on někdo přijde.

A děláš dobře.
Taky jsem se tím, že nikoho nemám, netrápila a těšila se ze života.
A totéž bych doporučila pisatelce tohoto deníčku.
Totiž jenom sebevědomá žena může najít dobrého partnera pro život.
Zoufalky nejsou pro pány atraktivní.

Ahoj...mám to podobně jako ty...je mi "jen" 22, ale pořád se cítím neskutečně sama a říkám si, proč je to tak těžké, najít si někoho, kdo bude milovat mě a já jeho. Po kariéře jsem nikdy netoužila, studuju sice VŠ, ale stačí mi Bc. Mnohem radši bych se ale s někým po boku těšila na společný život ve dvou...Strašně moc mi chybí, že nemám s kým sdílet své radosti i starosti. a nejhorší je, když mi momentálně utekl mezi prsty kluk, který je nejhodnější, jakého jsem kdy potkala. Nemůže ale zapomenout na bývalku a chtěl by být jen kamarád, na což já nemám nervy, když jsem se do něj zamilovala. A ty jsi měla poslední známost kdy? Já před půl rokem..jen dvouměsíční vztah.

No mám to na chlup stejně, jen o nějaký ten rok víc. Kdo se líbí mě, tomu se nelíbím já a koho zaujmu já, ten nebere mě, románky dopadají zklamáním. Některé chlapy nepřečteš. Na otázky na rodinných sešlostech už reaguju apaticky, je mi to už jedno. Tu a tam mě nějaký dobrák začne popichovat s tím, že jsem moc náročná, ale já si stojím za tím, že až tak moc nejsem, jen vím co nechci. Důležité je srovnat si to v hlavě a hodit se do pohody, nikomu se nemusíš ospravedlňovat, nenech se prudit. Navíc v 25ti - vůbec žádná trága, někdo se objeví, neboj

Najít si okruh lidí, kteří mají stejné hodnoty jako ty, dělat jen co tě baví,naplňuje a zbytek už se nějak o sebe postará sám... (to co od tebe vyžaduje společnost/rodina/kamarádi ignoruj, buď sobec...)

Štěstí si můžeš "nadělit" jen ty sama, dokud si to neuvědomíš, budeš mít problém. Už jen ta úvodní věta dokazuje, že máš krásný/pohodový život jen nevíš co chceš . A to je v naprostém pořádku. Máš, jak sama píšeš, celý život před sebou, tak experimentuj.

Mě je také 25 a poslední rok procházím určitou proměnou. Nějak toužím hnízdit na druhou stranu to nechci teď hned, takže zoufalá opravdu nejsem. Také nejsem kariéristka. Myslím, že se to k ženě celkově nehodí. Znám hodně karieristek a ty kupodivu děti mají už od mládí a nebo je nemají a z toho, co slyším asi ani nebudou, protože na chlapy rezignují a ty, co mají chlapa se snaží o umělé oplodnění a nic. Já osobně to nijak neřeším, protože ten pravý přijde a zrovna, když to nečekáš. Na druhou stranu, pokud něco chceš, tak pro to musíš něco udělat. Než najdeš toho pravého, tak se musíš trošku prohrabat. Jinak by sis toho pravého ani nemohla vážit a hlavně to nechce prohrabávat moc, abys nepřebrala.

Jinak já mám naštěstí v tomto super rodinku, že mi tyhle věci nikdo nepředhazuje. Nad tím se musíš povznést a nebo jim říct, že ti to je nepříjemné a nechceš se o tom bavit, pokud nechceš sama.

Reaguji na True: Zoufalky nejsou pro pány atraktivní.

Rozhodně si nemyslím, že působím zoufale, kdyby jo, beru prvního co přijde. Nechci, aby to vyznělo namyšleně nebo tak, ale o zájem mužů nouzi nemám. A taky nevyplakávám kudy chodím, že jsem sama a někoho scháním, spíš si ze mě známý dělají srandu, že takový, který by se mi líbil se ještě nenarodil. Vlastně o tomhle ví jenom jedna kamarátka, která je na tom stejně a vzájemně se podporujem. Na ostatní to spíš působí, že nikoho nechci.

Jo, jenže já nedokážu být s někým, do koho nejsem zamilovaná, kdo mě nepřitahuje a všechny ty věci, co k tomu patří.. Možná mi řeknete, že jsem naivní a takhle to je jen v telenovelách, ale podle mně takový vztah nemá budoucnost a přijde mi to ztráta času a nefér vůči tomu druhému.

Reaguji na eM.X: Tak mě osobně se stalo, že jsem začala chodit s člověkem, který nebyl můj typ a byli jsme spíše kamarádi. Po dvou měsících jsem byla zamilovaná jako blázen a bylo to s ním moc fajn. Každý má svou představu o partnerovi. Buď má to štěstí, najde ho a sedí mu po všech stránkách a nebo ten člověk trošku sleví ze svých nároků. Ve svém věku si můžeš vybírat. Třeba toho člověka nepotkáš teď, ale za delší dobu. Je lepší být nějakou dobu sama, než se do něčeho nutit.

A to je zase špatně. Když působíš nedostupně a stylem, že nikoho nechceš, tak nemáš šanci ten vztah začít, protože ženská má vysílat určité signály. Ne nikoho uhánět, ale vysílat signály.

Patrně si všimli tvé vybíravosti I když na tom není nic špatného. Možná hledáš něco, co není typické pro většinu, proto to budeš mít vždycky složitější. Moji ex byli většinou cizinci, protože mi u českých mužů něco chybí.

Nebo máš problém s atraktivností. Pár mužů mi řeklo, že by mě na rande nepozvali, protože se bojí, že je odmítnu.

Proč si začínáš románky, u kterých už dopředu víš, že z toho nic nebude - jak sama píšeš ? To se pak ani nedivím, že z toho máš pesimistickou náladu.
Nejlepší je na nic nečekat a nehledat a po každém rozchodu se těšit, jak si užiješ znovunabytou "svobodu" - garantuji, že se rychle najde někdo, kdo tě ji zase bude chtít zbavit. A tak dále a tak dále, pořád dokolečka

To je dobře. To je přirozená selekce slabších kousků

Ahoj holky, je mi za půl roku třicet, měsíc a půl jsem po rozchodu ( 3letý vztah), šest dní mám zlomené lýtko a nohu v dlaze + berle, tudíž zavřená jen doma...ale vím a věřím, že určitě někoho potkám . Stačí se jen vyrovnat sama se sebou, srovnat si vše v hlavě, neřešit minulost a určitě přijde to co má . Takže nepropadejte panice, soustřeďte se na sebe a vše dopadne, jak má .

no... to jsem si taky myslela začala jsem randit s jedním, co se mi moc nelíbil, líbil se mi vlastně jen zdálky jenže když jsme si povídali, tak to mělo hlavu a patu, měli jsme si co říct a předat a najedou bum a prásk a už jsem byla zamilovaná až po uši...
neodmítej je hned, dej tomu aspoň malinkou šanci, kafe, pokec, nikdy nevíš

Tak nějak )