Jsem mladá, hezká, zdravá, mám skvělou rodinu, titul a celý život před sebou, ale stejně se z toho nedokážu těšit a jediný co bych chtěla je být konečně s někým šťastná.
Prostě najít tu svou druhou polovičku, protože čím jsem starší, tím víc mám pocit, že k tomu nikdy nedojde. Nevím, jestli jsem moc náročná, ale někoho, koho bych fakt chtěla potkám tak jednou za dva roky. A když už jo, tak to kvůli nějaké blbosti stejně nevyjde a já jsem z těch zklamání už unavená.
Točí se okolo mě poměrně dost chlapů, ovšem jenom ti, kteří mě vůbec nezajímají.
Je mi 25 a jsem pořád sama, občas nějaký ten románek, u kterého dopředu vím, že z toho nic nebude a já to dřív či pozděj ukončím.
Pomalu ztrácím naději, že jednou budu mít někoho, koho budu milovat a kdo bude milovat mě. Když vidím holky v mém věku, které mají dlouhodobého přítele, začínají si budovat vlastnou domácnost, čekají miminko... Sice po tomhle jsem nikdy nějak netoužila, vždy jsem chtěla vystudovat a budovat si kariéru, teď mám pocit, že mi něco uniká.
Navíc nesnáším, když se mě třeba na nějakých rodinných sešlostech pravidelě ptají, jestli už mám chlapa. Nebo když se s někým seznámím a třeba přijde na tohle řeč a já řeknu, že jsem sama, to neslyším nic jiné než: ,,Cože, taká hezká, v tvém věku, a proč?´´ Tyhle otázky mě dokážou neskutečně vytočit a já se pak cítím ještě víc pod psa.



Poslat SZ
Galerie obrázků
a když se objeví někdo atraktivní, příjemný..proč ne. Ale zas ne že bych je střídala jako ponožky, tohle se stane jednou za pár měsíců.

nechtěla jsem se vychvalovat, jen sem zhrnula fakty