Jsem mladá, hezká, zdravá, mám skvělou rodinu, titul a celý život před sebou, ale stejně se z toho nedokážu těšit a jediný co bych chtěla je být konečně s někým šťastná.
Prostě najít tu svou druhou polovičku, protože čím jsem starší, tím víc mám pocit, že k tomu nikdy nedojde. Nevím, jestli jsem moc náročná, ale někoho, koho bych fakt chtěla potkám tak jednou za dva roky. A když už jo, tak to kvůli nějaké blbosti stejně nevyjde a já jsem z těch zklamání už unavená.
Točí se okolo mě poměrně dost chlapů, ovšem jenom ti, kteří mě vůbec nezajímají.
Je mi 25 a jsem pořád sama, občas nějaký ten románek, u kterého dopředu vím, že z toho nic nebude a já to dřív či pozděj ukončím.
Pomalu ztrácím naději, že jednou budu mít někoho, koho budu milovat a kdo bude milovat mě. Když vidím holky v mém věku, které mají dlouhodobého přítele, začínají si budovat vlastnou domácnost, čekají miminko... Sice po tomhle jsem nikdy nějak netoužila, vždy jsem chtěla vystudovat a budovat si kariéru, teď mám pocit, že mi něco uniká.
Navíc nesnáším, když se mě třeba na nějakých rodinných sešlostech pravidelě ptají, jestli už mám chlapa. Nebo když se s někým seznámím a třeba přijde na tohle řeč a já řeknu, že jsem sama, to neslyším nic jiné než: ,,Cože, taká hezká, v tvém věku, a proč?´´ Tyhle otázky mě dokážou neskutečně vytočit a já se pak cítím ještě víc pod psa.



přesně - a nebo kolikrát vidím hezkou načančanou slečnu a vedle ní něco jako její hodně mladší bratr 
Poslat SZ
Galerie obrázků

Jen tak si s nikým taky nesednu a to budu radši spokojená sama, než nespokojená s někým...
já navíc pochádzím z malé vesnice, kde holky v mém věku skončili nějaký ten učňák, pak se nechaly zbouchnout prvním co přišel a za toho se i vdaly, no a teď celé dny chodí po vesnici ověšnené děckami, ve vytahaných teplákách a účesem á la květák a roznáší drby... a jejich maminky jsou spokojené jak mají dcerušky na už pořádku a já svobodná, navíc bez blízké vyhlídky na svadbu jsem považována za divnou 