Přátelé

Ahoj, není to ani tak pro povzbuzení a radu, ale spíš pro pocit, že v tom nejsi sama mám stejný problém... je to už nějakou dobu. Mám přítele, ale kamarádek minimálně... nebo jak říkáš - jsou známé a nechodíme spolu na kafe, nákupy atd. Nevím, jestli je to fakt tak těžké, poznat nové kamarády nebo si to jen já myslím. Taky mi připadá, že mají svých kamarádů dost a "nepotřebují" nové ...tak to většinou zůstává jen na té úrovni známých, kdy se spolu potkáváme a bavíme jen na brigádě. Nechci být závislá na příteli, takže se s tím snažím něco udělat. Tak hlavu vzhůru

Ahoj,
Tak určitě nejsi sama. Já si teď tedy rozhodně nemůžu stěžovat, ale před tak 2 lety jsem to měla snad i hůř, ani nevím, jestli bych ty 2 kamarádky našla Na gymplu to tak vůbec nebylo a to jsem přitom byla docela dost uzavřená, což teď nejsem. Já to brala tak, že všechno má svůj důvod - i to proč člověk v určitém období nemůže najít žádné přátele. A v podstatě ono je i umění být šťastný a spokojený sám se sebou a vystačit si sám. A pokud to člověk umí, je pak šťastnější třeba i ve vztahu, nemá strach ze samoty tak velký... Takže naučit se být se sebou ráda mne určitě posunulo v životě hodně a zpětně jsem za to období velmi ráda.
Odkud jsi?
A teď ještě má zkušenost: U mne je asi největším problémem to, že jsem na lidi poměrně dost náročná. Ne, tedy přímo na lidi, ale na kamarády. Potřebuji mít z nich pocit, že ten čas, co prokecáme k něčemu byl, že si fakt rozumíme, zasmějeme se spolu, předáme si zkušenosti... Nebaví mne jen tak tlachat o ničem nějaké drby. Zároveň jsem taky dost zaneprázdněná, takže moji kamarádi musí být hodně tolerantní, a pokud jsou sami zaneprázdnění, je těžké se nějak domluvit, takže pak s tím vídáním to tak slavné není a přitom mi chybí, ale prostě nemám moc volného času
A myslím, že to je problém mnoha lidí ten nedostatek času. Ano, říká se, že je to jen výmluva. Ale já si to nemyslím. Píšeš o brigádě, takže předpokládám, že jsi mladá a asi ještě studuješ. A já třeba studuji náročnou školu, u toho se taky snažím co nejvíc pracovat, pak ty domácí práce, taky se nějak věnovat příteli a toho volného času pak prostě zbyde minimum. Pokud má člověk přátele, s kterýma může podnikat společné koníčky, pak to ještě jde, ale pokud třeba chci chodit 2x týdně do posilovny, kamarádka ale ne, je pak ještě těžší z toho týdne uždibnout další speciální čas pro ni. A zároveň každý asi potřebuje taky někdy chvilku, kdy je uplně sám a může trochu vypnout.
Ano, pak je taky spousta lidí, co se flákají a mají času habaděj. Ale u těch často vypadá setkání tak, jak jsem dnes viděla, že si koupí nějakou dobrotu, sednou si naproti sobě v restauraci, vytáhnou mobily a nějak si s nima hrají a nebaví se spolu. A to prosím nebyly žádné puberťačky, ale dospělé ženy.
No, dalším problémem je taky podle mne nedostatek kvalitních lidí, každý se stará jen o sebe, na přátelství se moc nehraje, málokdo umí s každým vycházet, takže ve větších partách stejně bývají různé intriky (ten nemá rád tohohle a ten zas tamtu), spousta lidí je naprosto bez zájmů a najít pak společnou řeč je bojovka...

Tak bych ti poradila, neřešit to příliš, snažit se umět si oblíbit ty aktivity i sama a soustředit se na to být šťastná sama se sebou a být si samotná nej kamarádkou. A ono to časem přejde a nějací noví lidé ti zas přijdou do života

Tak řekla bych, že takhle to má každý. A většinou v té dospělosti. Člověk si začne více uvědomovat na koho se může obrátit a těch pravých přátel je tolik, že je spočítáš na jedné ruce. Mám spoustu známých, ale také mám ve svém okolí jen hrstku s kterou se vidím pravidelněji. Po jistých zkušenostech jsem opatrná a počet kamarádů mě opravdu nezajímá. Nezáleží na počtu, ale na kvalitě. Pokud se ti nedaří někde najít kamarádku jako takovou, tak to zkus přes internet a uvidíš. Je také možné, že na lidi působíš uzavřeně a nebo nedostupně. Já jsem nedostupná například. Bavím se s lidmi normálně, ale jak je příliš neznám, tak spíše poslouchám a nebo trošku s odstupem. Pokud je znám déle, tak se postupně více otevřu, pokud si myslím, že to za to stojí. Také je možné, že tím jak dnes spousta lidí pracuje, studuje apod., tak se více soustředí na to svoje. Tací lidé také existují, že sami nepotřebují kontakty a nebo na to nemají čas a nijak jim to nevadí. Hlavně člověk kolikrát opravdu zjistí, že mu stačí pár přátel a i ti se ti mohou jednoho dne vzdálit. Začne to třeba závistí a je po kamarádství. On se někdo ukáže, ale je pravda, že by ses neměla upínat jen na přítele. Zkus znovu kontaktovat nějakou známou ze školy třeba a když o to nestojí, tak se na to vykašli a on se někdo najde.

Reaguji na Amanita: ja to mám takisto.... žalostne málo voľného času..
cítim sa úplne podobne ako zakladateľka. Až na to, že ja mám priateľa, ktorý mi je obrovskou oporou a bez neho by som sa asi zbláznila. Tiež mám ťažšiu školu, dve práce, a čas ktorý venujem svojmu priateľovi. Vždy som si nejak viac rozumela s chlapcami, tak to už bolo od základnej školy až doteraz, síce pár kamarátok som mala, ale nikdy to nebola žiadna výhra. Boli panovačné, egocentrické, a intrigánky. Takže som bola len rada, keď som sa od nich dokázala odpútať. Teraz mi však veľmi chýba niekto, s kým by som sa mohla porozprávať, ísť na kávu alebo zatancovať dakam.
V škole sa tiež snažím o akúkoľvek konverzáciu, alebo sa pripájam k ostatným keď niekam idú. A úprimne, nie je to najpríjemnejšie takmer vždy ísť s holkami aj vtedy keď ma nevolali, alebo síce áno, ale pravdepodobne len zo slušnosti. Dokonca veľmi ma zranilo, keď teraz ako sme oslavovali štátnice som sa náhodou od jednej spolužiačky dozvedela, že úplne všetky holky z mojej skupiny sa dohodli že pôjdu niekam na spoločný víkend cez prázdniny okrem mňa. Vtedy som vybehla nenápadne z baru, lebo mi bolo až do plaču.
S chlapcami si veľmi dobre rozumiem, ale predsa to nie je ono, a okrem toho nechcem to veľmi preháňať, aj keď môj priateľ nie je veľmi žiarlivý, ale všetkého veľa škodí, a chápem že mu nemôže byť ukradnuté, keď s cudzím chlapom trávim skoro toľko času čo s ním.
Takže nie, nie si sama. Ja sa tiež vždy snažím využívať príležitosti k zoznámeniu sa, ale väčšinou to nikam nevedie, len sa chvíľu pobavíme, a potom sa už nekontaktujeme.

Odkud jsi? Mám to úplně stejně. Jedinou kamarádku mám taky ze základy, se kterou občas někde zajdu, jinak jsem jenom s přítelem. Ze střední a z výšky mám taky spíš jenom známé. Takže pokud má přítel práci nebo nějaké své aktivity, tak nemám co dělat, s kým někam vyrazit.

Vtipné je, že takových témat tu už pár bylo. Já taky někdy cítím osamělost, ráda navazuji nové kontakty a poznávám nové lidi, tak vždycky dotyčné napíšu vzkaz, že se můžeme seznámit osobně, někam zajít a třeba by z toho vzniklo nové přátelství? A ony vždycky napíšou celé nadšené, že jasně. Ale tím to pak padne, protože už se pak znovu neozvou. Vylévají si srdíčko na diskuzích, ale ve skutečnosti nestojí o to, se seznamovat s novými lidmi...
Tím se tě nechci nijak dotknout Pokud hledáš pouze radu, tak ok...jen mi to přijde prostě divné.

Reaguji na Violett.ka: Myslím, že to není divné.. Prostě jí to trápí.

Mě to taky kdysi trápilo, ale zvykla jsem si na to (částečně). Mám přítele, je to s ním lehčí si zvyknout na to, že nemám prakticky nikoho.
Ještě před rokem jsem měla 2 nejlepší kamarády( bývalou spolužačku a spolužáka), jinak nikoho. O spolužačku jsem ale přišla a vůbec nechápu jak to.. Prostě na mě začala kašlat a už se pak vůbec neozvala. (Stalo se to po tom, co jsem zjistila, že se schází s holkama a mě přitom hrozně dlouho slibovala, že si popovídáme a pořád se vymlouvala. Ani mě nezvaly..). Byly jsme dlouholeté kamarádky, skoro jako sestry, probíraly jsme důležité záležitosti a skvěle se spolu bavily a smály. No prostě dodnes nechápu, co se stalo... Byla to pro mě opravdu nejlepší kámoška... Kamaráda ještě mám, ale odstěhoval se do Prahy a vidím ho jednou za půl roku. Studuje náročnou školu a nemá čas, takže si ani nevoláme :/ Prakticky jsem sama, taky bych někdy potřebovala kámošku. Nevím ale, jestli bych jí dokázala věřit. Každopádně do fitka, na čaj atd. bych taky někoho chtěla mít.

Mám to úplně stejně, bohužel já nemám ani toho přítele .

Já když se rozkamarádila se svojí nejlepší kámoškou, neměla jsem nikoho a je pravda, kde v dnešní době někoho poznat, protože jak píšeš Ty - každý už nějaké přátele má.... Tak jsem se mrkla na inzeráty na lide.cz do rubriky hledám kamarádku a moje momentálně nejlepší kámoška byla na světě (a už je to sedm let!) Byla to sice obrovská náhoda, ale proč to nezkusit Určitě lepší než se cítit osamělá a truchlit.

Reaguji na Evvian:
já taky tak no

jsem na tom naprosto stejně. smutné kolik nás je, at už máme partnera či ne. Já tedy se řadím k těm nezadaným a s málem přátel.
Nejčastější výmluva - nemám čas - já chápu, že někdo je fakt busy, ale já jsem třeba za rok byla doma jednou myslím v čr, a lidi neměli čas, během měsíce se sejít, ozvat se, nic?
Další "kamarádka" má přítele a existuje jen on, ani netušila kdy odjíždím, nic, už se o mě nějak přestala zajímat to je mi líto, najdete si chlapa, seznámíte s jeho koníčky a přáteli a ti vaši jsou najednou nezajímavý
Holky co se tedy někdy sejít či zkontaktovat? To není možný Přeci jen nikdo neosloví nikoho na ulici, i když já jsem zoufalá, já už píšu i na seznamku a i tam je to bída (ted myslím chlapy teda, ne že bych psala holkám)

Hmm myslím že jsem na tom taky podobně. Chodím sice do party lidí, ale ani tam to není to pravé ořechové, pomluvy, hádky, přetvářky... tomu nesedí ten, ten nemá rád toho.. a přitom si mezi sebou hrajou na největší kamarády, a za zády se pomlouvají.. kamarádek jsem měla nespočetně ale to byly tokové ty rádoby "kamarádky".. jedna se na mě vykašlala, hned potom co si našla kluka a opustila mě i tu partu lidí, druhá byl taková "nemastná, neslaná" dalo se s ní srandičkovat a podobně jen když byla a opilá, a v určité době jsem měla ex se kterým jsem pořád něco měla.. apod. a všechno jsem jí to říkala, a co mě mohlo napadnout že udělá... začla se s ním bavit jako kdyby já nevím co, pořád si psali, a nabalovala ho... říkám si jó... dobrý mám dost.. třetí byla taková,že jsme se v té partě nikdy nemusely, dokonce jsme se nenáviděly a to doslova s do písmene.. a nevím přesně kde a jak ten obrat pořádně nastal.. ale po čase jsme se začaly bavit, bylo to v zimě a myslím že to bylo aji z toho důvodu že mě trápil bývalí, a jí zase jeden ten kluk z party. Tak jsme našly společnou řeč, a protože v zimě toho není moc co dělat venku tak jako v létě, tak jsme spolu chodily na kafé a podobně, nacházela jsem k ní cestu a všechno bylo dá se říct fajn. Až pak se mi zalíbil jeden kluk a fakt jsem o něj měla zájem.. a ona to moc dobře věděla, a začala mu z ničeho nic psát že jí přirostl k srdíčku že ho mám moc moc ráda... a když jsme byly na společné akci tak si mu šla sednout na klín a seděla na něm tak 15minut.. ...
tím chci říct, že v dnešní době je fakt těžké si najít pravou kamarádku která bude při vás stát, nepomlouvat, a brát vás takovou jaká jste...
chodím s tím klukem, už 9 měsíců a jsem za něj ráda s ní se už nebavím, jenom se zdravíme..
teď jsem se skamarádila se dvěma 14náctkama, a zdají se být v pohodě.. i když mě táhne na 18 našla jsem s nimi společnou řeč, ale jak dlouho vydrží tohle kamarádství, nemám ani tušení
správný přítel, by pro vás měl udělat první poslední.. aji kdyby jste mu ve 3 ráno zavolaly že máte problém a chcete aby za vámi došel nebo dojel.. neměl by telefón položit, ale ochotně jít a pomoct.. tohle je pro mě pravý přítel...