Přecitlivělost v konfliktních situacích

To ti věřím. Tohle musí být už sakra nepříjemný. A proč si myslíš, že se to stalo?

Já osobně jsem celkem hádavej typ, a dokážu se rozhádat s kýmkoli a klidně kvůli blbostem... Často jsem já ta, kdo hádku vyvolá. Pokud je to fakt blbost a vím, že třeba po hodině zase budeme s dotyčnou/ným ve stavu, jako by se nic nestalo, hádku si vlastně dost užiju Nejspíš to pramení z dřívějších denních hádek s bratrem a rodiči o cokoli... Brečím především když cítím bezmoc v řešeném problému. Naposled když k nám na dvorek přišel ,,kamarád" (+-) a chtěl dovnitř, že pokecáme a ták. No několikrát jsem mu v klidu a s lehkým náznakem srandy řekla že nééé, pak se to stupňovalo na konflikt a že to myslím vážně... no on stále nic, že zůstane, flegmouš jeden. A pak už jsem měla važně dooost na krajíčku... Úplně to nesnáším...
Tedy dokážu se pohádat úplně v pohodě, ale jak jde do tuhého a tak nějak do beznaděje, stává se z divokého koně poník
Filmy mě už nerozbrečí a vlastně ani (teď už) blbosti, pro které jsem klidně brečela, i třeba soukromě, dřív. Hodně mě vycvičila smrt babičky, po ní jsem si uvědomila spoustu věcí... Fakt mě to dost naučilo a teď už brečím vlastně jen ve vážných situacích, kde jde o ztrátu člověka. Když se nááhodou přistihnu u TV, že mám na krajíčku, je to právě spojeno s tím, že tam někdo umírá nebo že jde na smrt. A taky to tak není pokaždé. Nerada se i bavím o vážných věcech, protože mi do očí derou slzy. Naučila jsem se, že těžké věci si řeším sama vnitřně, je to to nejlepší řešení pro všechny strany...
No, vše asi pramení z toho, že člověk prostě situaci neunese (znám z extrému u kamarádky, ta brečela kdykoli na ní někdo zvednul hlas, kdykoli dostala špatnou známku atd.). Určitě ale kvůli větší přecitlivělosti bych zašla k psychologovi. Pomůže vám vyřešit co se odehrává v hlavě a třeba i příčinu toho. Případně nabídne chem. řešení... Není to nic špatného a ulehčí vám to, alespoň trošku, život...

Reaguji na Sharri: Netuším, rozhodně to nikdy nebyl nepříjemný zážitek Hlavně mi pak jde o přítele, protože z toho byl vždycky zmatený, zda mi něco neudělal, nebolelo mě to... Asi to bude z té přecitlivělosti, jen opačným směrem než je téma diskuse

Jo přesně holky, úplně se v tom vaším textu vidím. Filmy mě rozbrečí skoro vždycky, ale když na ně koukám před přítelem, tak to držím A když spolu mluvíme po tmě, tak je to taky lepší, protože na mě nevidí, takže se víc udržím, protože vím, že na mě nevidí, takže neví, že už začínám natahovat atd..., párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu a je to lepší.
A ano, taky se mi to stává, jen s osobami na kterých mi záleží. Když je to někdo kdo mě se**, tak na něj řvu jak divá a po nějakým pláči ani stopy

Jojo stalo se mi to, ale to jsme měli takový období, že mně moc neprojevoval lásku atd..jakoby mu na mě nezáleželo a já s tím, že když bude sex, tak se třeba potom přitulí a bude to lepší, tak jsem to zkusila, no a co myslíte že udělal? Po sexu si šel sednout k pc, takže mě to bylo hrozně líto, že si připadám jakoby mě měl jen na TO, tak to jsem se taky rozbrečela. A při sexu se mi to myslím jednou stalo taky, že prostě rychlovka a už ho nezajímá jestli se udělám nebo ne, ale už je to docela dlouho naštěstí Ale ani o jednom nevěděl, byla tma a mě jen tekly slzy, tak jsem se je snažila rychle utřít, aby si ničeho nevšiml.

Reaguji na DragonLady:
Já jsem přecitlivělá na vše, tak doufám, že jednoho hezkýho dne taky nespustím Myslím, že by se přítel asi nestačil divit..

Marně přemýšlím co s tím. Napadá mě snad jen dobrý psycholog.

já jsem taky hrozný cíťa....hlavně když se hádáme s přítelem (většinou je to teda blbost). Pokaždé se mi chce strašně brečet, když mu chci vysvětlit, co se mi nelíbí, a že se mě nějak jeho chování dotklo. Jenže nechci, aby si myslel, že ho těma slzama nějak vydírám. Takže většinou jen mlčím a vybrečím se v koupelně Připadám si fakt jak magor, zvlášť když si uvědomím, že nemám ani proč brečet....Stejné je to i s rodiči, když na mě třeba byl taťka protivný, tak mi bylo taky hned do breku. Dřív to tak nebylo, teď mě dojímá kdejaká scéna ve filmech...Možná za to může HA, ale nechci to svalovat jen na ni

Stalo se mi to párkrát a dojalo mě to kvůli tomu, jak jsem přitele milovala a byla ráda, že ho mám. Ale taky nechápal

Reaguji na bentley11: nj mně v podstatě doktor odbyl a já se nechala ale štve mě to úplně nehorázně zase, pokud nepřibírám a není mi zle (moje máti mít HA nemůže) tak se mi nechce moc s tím čarovat. Ale naprosto nechápu tyhle "přepadovky" jako myslím, že brečet u reklamy, která není ani trochu dojemná nebo nad tím jak někdo přispěl na charitu, to je opravdu k pláči

S tímhle můžeš udělat to že si zajdeš za dobrým psychologem - psychoterapeutem.

Připadá mi, že máš strach/úzkost z konfilktů, bojíš se možná odmítnutí druhými nebo prostě nepříjemných pocitů. které by z toho vzešly. Takže se radši všem konfliktům vyhýbáš. Asi jsi možná i trochu introvert a máš pocity méněcennosti. Nebo se bojíš toho, jak se zase ztrapníš, že se rozbrečíš apod.

Začala bych terapií a sama bych si ty situace prostě zkoušela zažívat.

Reaguji na Lisa:
Jenže za toho se platí ne? Studuji, takže si ho nemůžu bohužel dovolit.

No to právěže ne, já bych si o tom ráda popovídala, však často taky začínám já (u přítele), ale když je to prostě něco, co je mi pak líto, tak se rozbrečím....nevím, jak si to vysvětlit..

Někteří psychologové jsou placení pojišťovnou, ale člověk si to musí dopředu zjistit (případně získat doporučení od lékaře). Nemáte ve škole psychologa? U nás fungovaly dvě por. centra, takže pokud to někomu nesedlo u jednoho, mohl zkusit druhé (pominu-li, že v jednom z těch center fungovala jako poradkyně jedna má přednášející, takže bych k ní stejně nešla )

Reaguji na Jay Jay: psychiatr a někteří psychologové jsou na pojišťovnu, stačí se zeptat....

Reaguji na Jay Jay: jen jsem tak hádala...každopádně to, že brečíš,přece není nci špatného, když ej ti něco líto. To je normální reakce ne\,

Reaguji na DragonLady: Reaguji na Lisa:
Děkuju

To jo, ale tohle není normální To je třeba i věta v které říkám, že mi na něm něco vadí, která by se dala říct normálně, jenže já jí ani nedořeknu a hned se rozbrečím...a to je pokaždý, s takovouhle bych nemohla vůbec nic řešit. A když je mi něco líto, tak to už tuplem

Reaguji na Jay Jay: to je otázka, zda to je "normální" nebo ne....co tím myslíš, že mu řekneš, že ti něco vadí? Když je ti to hooodně líto tak je normální u toho brečet nebo to nějak projevit navenek. Jasně, možná budeš v tomhle labilnější než tvé okolí, ale taková možná prostě jsi...zase jen spekuluji

Reaguji na Lisa:

Třeba dřív hrál pořád celý dny hru, i když byl se mnou a já neměla co dělat nebo když mi vadí, že se chová tak a tak, všechny jsou to věci který zamrzí, pochopila bych, kdybych brečela, když už bych fakt byla zoufalá a nevěděla co s tím, protože by třeba nereagoval, ale když brečím i když vím, že se s tím dá něco dělat a není to ani tak vážný. A nechci aby to vypadalo tak, že to dělám schválně nebo, že ho tím chci nějak vydírat. On to sice ví, ale stejně mě někdy přijde, že na to nebere ohled.

To je taky dost možné, protože mamka má to samé, ale teda jen s tátou a taky jak kdy.