Při rozhovoru slova procházejí ,,skrz"

moje slova (předchozí příspěvek) ...buď lidé zaměřeni pouze na sebe nebo jak píše Marki86 ....ale jak je na to upozornit? Manžel mi radil, ať to v tu chvíli prostě řeknu...něco v tom stylu...jestli tě to vůbec zajímá o čem tu mluvím...nebo tak něco...to můžu použít doma, ale u kamarádek se obávám, že se v tu chvíli urazí, protože oni o tom opravdu neví, že to dělají....

Přesně tohle dělá moje máma a já to nenávidím. Např. se ptala jak bylo ve škole a když jsem začala povídat tak její reakce byla......jejda já jsem nevyndala prádlo z pračky a odešla. Kolikrát jsem jí za to vynadala, že nedokáže poslouchat, vždycky prej už bude vnímat tak ať mluvím, ale pokaždé to bylo to samý.

Tohle nesnáším u sestry. Já ji něco povídám, co se stalo nebo tak. A ona mi jen tak skočí do řeči a začne mluvit o tom svým emanovi. Ona totiž poslední půl rok o ničem jiném nemluví. (Vsuvka je jí 35 ). Takže já jí něco vyprávim a ona najednou ,, No a to jsme si povídali, a už jsem to chtěla skončit". Jako už mě s tím s**e. Hodně si potom připadám špatně, jako že jí vůbec nezajímám. Je to velmi sobecké.

Ano, přesně tak... Já mívám také problém udržet pozornost, většinou když na mě někdo mluví moc dlouho a nebo mi říká něco, co mě vůbec nezajímá - a nemyslím to zle. Je to jakoby mozek sám začal přemýšlet nad něčím úplně jiným, není to schválně. Hodně mi pomáhá, když mi dotyčný v průběhu rozhovoru klade otázky - např. "chápeš, jak to myslím", nebo "co si o tom myslíš" apod.

To je ovšem jiný případ - to je pak nejlepší neplýtvat slovy

perfektní..a ten trapas na přednášce, plno cizích lidí těsně u nás, já ji něco vykládám a ona se sebere a odchází beze slova na záchod uprostřed vyprávění, já čumím, v prostřed slova otevřená huba a jen vidím její záda a říkám si, co si asi ti lidi kolem musí myslet .. a v hlavě se mi honí - nooo, to bylo zajímavé .. je hrozná, po roce už jsem si zvykla, takže teď nechávám mluvit jí a když se mě na něco zeptá, tak se snažím odpověď scuknout do max. 5-ti slov, víc ona nezvládne .. a to chce tahle holka dělat psycholožku!

No ono je to taky hodně o tom, jestli dotyčná nemluví příliš dlouho a nezáživně. Stává se mi to u kamarádky, která ráda rozebírá jen svoje problémy, mele a mele, vždycky ještě desetkrát odbočí a já ztrácím pozornost a jen kývu...Když chci nějak zareagovat, tak zvýší hlas a mele dál. A když konečně mluvím já, tak mi stejně skočí do řeči a zase mluví ona.

jo, to je normální..proto se má při vyprávění měnit tón, výška hlasu, klást doplňující otázky atd.. mi se to třeba stává u doktorky, ona mi říká něco hrozně důležitého o tom, jak musím brát nějaké silné prášky a ve chvíli, kdy mi řekne - teď poslouchejte, je to důležité - tak jsem v háji..protože si v hlavě říkám - vnímej, všechno si zapamatuj, soustteď se - a když si to tak v hlavě dořeknu, tak už jí jen slyším říkat - takže jsme domluveni? A já nevím nic .. ale jinak poslouchám všechno, jsem extrémní případ, že si zapamatuju skoro slovo od slova, co mi kdo kdy řekl..ale u doktorky je to kapitola sama pro sebe

Taky se mi to stává u 2 kamarádek a u mamky Jedna kámoška je spíš jen samé já, já a já, takže tam už se ani nějak nesnažím. Mluví pořád jen o sobě, já se snažím jí nějak odpovědět nebo poradit na to, co mi říká, protože mi prostě přijde blbý říct jen hmm. A pak řeknu svůj problém a buď řekne, že to má úplně stejně jako já s tím a tím a začne zas mluvit o tom svým problému, jak to má ona, anebo jen řekne hmm a konec Je mi to líto, protože je to moje nejlepší kamarádka, ale od té doby co tohle dělá se mi s ní nikam nechce a jak sme spolu bývali denně, tak teď už je to možná tak jednou za čtvrt až půl roku. A ona se hrozně diví, že nikdy nikam nejdu.
A druhá to je spíš taková hyperaktivní, že nedokáže udržet pozornost a musí furt něco kecat, takže mě pořád přerušuje a furt jen mluví a mluví. Něco říkám a ona v půlce mé věty si na něco vzpomene a valí pryč Když to udělala víckrát a viděla můj výraz jak jsem se zarazila s hubou otevřenou, tak dodala: jo, pak si to dopovíme....samozřejmě už sme si to nedopověděli.

přesně tak...tohle dělá moje máma taky. To jsem se jednou naštvala, když jsem jí něco říkala a ona tohle udělala, tak jsem jí řekla, že už jí nic říkat nebudu, když ani neposlouchá, tak se mi omluvila a řekla ať to dopovím, tak jsem dopověděla, ale pak už to prostě není takový, protože víte, že ten druhej je prostě mimo a poslouchá vás jen proto, že ste mu nadali Takže to prvotní nadšení z toho, co jste chtěli říct už vymizí a jste akorát otrávení.

no tak to by se měla rychle naučit naslouchat

Taky se mi to stává a beru to tak, že jsou ti lidé roztěkaní a neudrží pozornost aniž by si to uvědomovali, prostě mají třeba zrovna nějaké problémy a myšlenky jim sklouzávají k nim a pak se nesoustředí.. Ale u někoho je to asi čistě jen sobectví, prostě rádi poslouchají jen sami sebe a ostatní je nezajímají. S takovými se já postupem času přestávám stýkat.

To je ono. Proto jsem se naučila si pozornost nevynucovat, protože pak už se mi to ani nechce vyprávět. Takže když mě ten druhý zrovna nevnímá, tak mluvit přestanu a řeknu si, že mu to povím jindy (akorát že někdy se stane, že už si na to nevzpomenu a už mu to nikdy neřeknu )

Reaguji na Marki86: Tak teď jsi mě neskutečně rozesmála

tak tohle také znám a to z obou stran.
Samozřejmě, že se mi také stalo, že jsem mluvila a pak zjistila, že mě ten druhý vubec neposlouchá..avšak stává se mi to i opačně, kdy zas nedokážu vnímat já. To je způsobeno buď tím, že přemýšlím nad nějakými svými věcmi, které mě aktuálně hodně myšlenkově zaneprazdňují anebo, že člověk, který ke mě mluví je jak uspávač hadů. Zkrátka, když chci druhému něco říci, tak bych ho neměla zatěžovat rozsáhlými litaniemi o svých problémech a snažím se mluvit svižně a vtipně, koukat se tomu druhému do očí a hlavně mluvit s nadšením! To jsem se naučila od jedné své kam, která kdykoliv promluvila tak z ní všichni byli PAF. Přemýšlela jsem čím to je a pak mi došlo, že ona začne mluvit vždy hodně nadšeně např. Představ si co se mi stalo, To bys nevěřila, apod. (všetně "nadšeného" tonu hlasu)

Jo poznám, mne to robila pravidelne asi 5 rokov moja spolužiačka zo gympla... proste rano dojdem do školy sadla som si do lavice a ona spustila...a vyžadovala si stále moju pozornosť. Pričom jediná téma o ktorej dokazala hovoriť boli kone. a že jak si zajazdila a že jak kydala hnoj a tak...akože mňa kone nezaujímajú, ale jelikož je to jej koníček stále som ju počúvala a snažila som sa aj vypytovať na toho jej žrebca, akože prejavila som záujem a tak...ale jakmile som spustila ja, tak sa začala hrať s rukami, pozerala do blba, alebo si čítala v zošite poznámky z predmetu ktorý nasledoval..mňa to neskutočne vytáčalo, tak sorry ale ja nedokážem niekoho počúvať a zároveň sa učiť...a keď som do nej rýpla tak jej odpoveď: veď ja Ťa počúvam... uhm videla som jak...hlavne keď ja jej niečo hovorím a ona sa ma o hodinu na to isté opýtala.... jednoducho totálny nezáujem o mňa...dopadlo to tak, že už sme 3 roky na výške a za tú dobu som ju videla raz, na pohrebe spoločného známeho..tam sa ešte velice dušovala, ako sa musíme stretnúť atď...

já to znám z opačné strany, dělám to také, když je někdo nezáživný... je to asi neslušné, ale někdo mluví táááák pomalu a dlouze, že mi to krev. Jedna moje známá když vypráví, to je horor. Ona neřekne: šli jsme nakoupit a koupili jsme rohlíky, ale: Byla sobota ráno, asi tak 8 hodin...ne devět hodin... no vlastně tak nějak asi půl devátý asi... jo, no půl devátý. A my jsem se rozhodli, že půjdeme nakoupit. No a tak jsme šli do toho obchodu, on tam má takový modrý dveře...víš kde? Ne, to je jedno. Ale joo, to určitě znáš, tam jak je ta ulice ona je druhá od...ne vlastně třetí od.....ne počkat..tam je vlastně banka...ona je čtvrtá od ulice X..... po půl hodině se dostane k pointě: No a koupili jsme dva rohlíky. Takže kravina, kterou vědět nepotřebuju a ještě s tolika kecama okolo a popisování detailů které jsou absolutně nepodstatné.

Grrrr, z tý rostu

A pak nemám ráda kolovrátky, co jedou a jedou a jedou....to vypínám příjem. Takže jo, dělám to taky, ale občas se to fakt nedá. Když chci bejt slušná, tak aspoň jednou za čas, když se dotyčný nadechuje řeknu: Hm...Fakt? a dál vypínám

Ještě mi připomělo, že někde radil psycholog mužům, jak "poslouchat" ženy. Řekl, že stačí jednou za čas zopakovat poslední větu. Takže když muž jako poslední větu zachytí: Ona je těhotná, tak má říct: Ona je těhotná? + udivený výraz A za čas zase další otázku, co pochytí...a žena má pocit, že chlap poslouchá a chlap má klid.

Asi to začnu praktikovat u některých lidí