Připadám si hrozně opuštěná, sama...

Taky jsem to tak dříve měla. Myslela jsem si, že nemám kamarády, ale opak byl pravdou. Nakonec jsem zjistila, že právě v nich mám největší oporu. Nevím, jestli jsem tě správně pochopila, ale někdy mám takové stavy, že si připadám opuštěná a sama, ale stačí zvednout telefon, zavolat někomu kdo ti je opravdu blízko a zlepší se to...

To že nemáš přítele ani kamarády přece neznamená, že jen přežíváš! Je sice fajn mít kolem sebe pár lidí na které je spoleh a pobavíš se s nimi, ale život žiješ především pro sebe.
Proč tuhle svobodu a volný čas nevyužiješ ke koníčkům, sportování, vzdělávání se?
Nemá cenu se litovat, spíš se zamyslet nad tím proč jsi v této situaci.

Tímhle postojem všechny jen odradíš, vždyt ty už všechny odsuzuješ předem.
Co když není problém v těch ostatních, ale v tvém přístupu k nim?

Podívej, nejsi VŮBEC jediná, takovéto téma nebo jemu podobné vzniká na omlázku téměř každý týden ! Já sama jsem byla loni v zimě opuštěná, nešťastná a cítila se jako troska. Přestala se se mnou bavit kámoška a já z toho zmagořila. Ale no co ? Svět se nezboří, vždyť je tu spousta jiných krásných věcí, můžeš si život vychutnávat i při sledování tv s kočkou na klíně, do kina můžeš taky sama, projít se do parku pěkně upravená s psíkem, nikdo tě tam nekousne a nebo se seznámíš s prima lidmi i v nějakém kroužku. Snaž se kolem sebe vytvořit pozitivní atmosféru, dělej co tě baví, říkej si co chceš, tvař se spokojeně, úsměv, a hlavně trochu sebevědomí, pak nabudeš trochu charismatu a lidi se o tebe začnou zajímat víc, ale nechtěj to všechno hned a najednou. Taky potkat nové lidi, když tamti jsou tak pitomí. Já bych si seznamku asi nedala, jsem z malého města, ale proč někde na netu zlehka anonymně nenapsat "Čau, hledám kámošku, co by se mnou chodila do posilky a na kafčo"

Ahoj, já bych řekla že to určitě nebude tak hrozné jak líčíš Sama mám občas takové stavy kdy si příjdu děsně opuštěná a k ničemu.. Myslím že na něco takového myslí sem tam každá z nás. Chce to hlavu vzhůru a trochu sebevědomí, zkus býtveselá a nepřipoušťet si myšlenky co tě trápí. Pak tě okolí začne i jinak vnímat.

Reaguji na kyklopice:

Jé to mě těší! Když se člověk vyhrabe ze začarovaného kruhu sebelítosti, tak má potřebu předat recept dál

Reaguji na klobo:
Tak, tyhlety stavy také občas mívám, a to hlavně takhle přes prázdniny, resp. při volnu, kdy mám čas nebezpečně moc myslet na tyto záležitosti . Je mi 22 let, ,,pořádného" přítele jsem ještě neměla. Tenhle rok, a hlavně tohle léto, mi ublížili dva kluci, jeden, kterého jsem si pustila až moc blízko a druhý, o kterém jsem si myslela, že je dobrý kamarád - ten se ukázal jako lhář atd. A ten první? Srdce ještě pořád bolí, i když rozum ví, že takhle se ke mě chovat nikdo nemůže, že to nesmím dopustit.
Tak si říkám, co z toho života mám? Přítele nemám, zase tolik kamarádů zase ne. Ale, ono se to mění. Snažím se se hodně zaměstnat, myslet na něco jiného. Musím připustit, že se v těch svých problémech občas ,,rochním", místo abych zvedla hlavu a šla něco pořádného dělat, tak se lituju.
Ale od října je zase nájezd na školy, k tomu stěhování (doufám, že vyjde), nebudu mít moc času na to myslet...
Ale chápu, jak se cítíš. Ale je to, jak radí holky, život je hlavně pro nás. Vždy budou lidi, co nám ublíží, to je život, padáš, a zase se zvedáš. Ale je to nás život, nesmíme si ho tolik kazit.
Hej, ale že se mi to dobře píše Snažím se, ale občas taky spadnu do toho - nikdo mě nechce, jen trčím doma, nikdy si nikoho nenajdu atd. atd. Chce to opravdu zapracovat i na tom sebevědomí a hlavně, na sebelásce! Jak nás může někdo milovat, když se nemáme samy rády?

Já teď přítele mám, ale ocitla jsem se v situaci, kdy jsem ho neměla a to se mě zhroutil život. Neměla jsem ani jeho ani kamarády. Veškerý čas jsem totiž trávila s ním. Prostě jsem šla na libko a seznámila se s klukem, který zrovna měl taky rozchod. S ním to bylo určitě lepší než se v tom plácat sama. Takže běž na libko, lide nebo facebook a zkus se seznámit s někým novým ze svého okolí a třeba se z toho vyklube i láska. Jinak nemám žádnou nejlepší kamošku, docela mě to mrzí, ale ani bych na ni neměla čas. S nějakýma známýma se sejdu tak jednou za 2 až 3 měsíce. Jsou zadané a víkendy tráví s přítelem. Težko by se mnou trávily každý víkend, kdy já jsem byla opuštěná a nudila se.

Holky a to nemáte rodinu?

Co myslíš tou rodinou?
Rodiče? Sourozence? Tety, babičky...? Já třeba ne. Nikoho.

Reaguji na prskafka:
No, ano. Holky mají kolem dvaceti, takže jsem předpokládala, že rodinu mají - alespoń někoho mají.

To je mi líto.

Reaguji na prskafka:
To je fakt hrozně hrozně smutný. Ale určitě jsi dost silná a jednou si to vynahradíš na vlastní rodině.

Je mi 34, mám manžela a dceru, takže úplně sama nejsem, ale kdybysme se rozvedli, jsem sama.
Proto bych chtěla holkám co si najdou přítele vzkázat, nevěnujte mu všechen čas na úkor kamarádek a přátel, nezanedbávejte je, nebo o ně časem přijdete a zůstanete samotné (pokud nemáte rodinu).
Chlap se vypaří jak pára nad hrncem a najednou zjistíte, že nemáte komu zavolat, když je vám úzko.

Jo, já se právě hodně upnula na přítele a když mě nechal, tak najednou jsem byla úplně sama, rok jsem žila jen pro něj... Pak jsem se z toho půl roku hodně těžko dostávala a skoro půl roku jsem už odmilovaná, ale úplně sama a někdy to na mě dolehne... zítra do školy, takže taky docela nervy .... Snad se to nějak zvládne

Mám doma knížku Jak se zbavit starostí a začít žít ... tak si ji přečtu a snad mě trochu nakopne