Přítel chce děti, ale svatba je podle něj zbytečná

Pokud bych měla s partnerem mít dítě, ale nechtěl by si mě vzít, pak by mělo dítě ale moje příjmení. Nechci se jmenovat jinak než mé děti.

Pročetla jsem pár příspěvků a souhlasím s Reaguji na Tiakia:
A vlastně souhlasím,že svatba je zbytečná ale pouze pro tvého přítele...On ji k ničemu nepotřebuje...Mám z toho pocit,že mu v jeho věku jde jen a pouze o potomka (sama uvádíš,že se o tom bavíte od samého začátku a že, je chce vlastně co nejdřív...nějak na to spěchá chlapec) a k tomu potřebuje ženu ochotnou nechat se oplodnit a tu má...Jste spolu dva roky a svatba mu nepřijde duležitá?...a za pár let už mu bude připadat důležitá? Myslím,že přijde s něčím ve stylu,že když vám to klape (bez svatby) tak nač to měnit tedy v případě,že budete ještě spolu.
Dle mě je tvůj přítel chlap, který ve svém životě chce vlastní děti ale už se nechce vázat k žádné ženě.
Nešla bych do toho takto...

Já bych žádný nátlak ani ultimáta nevytvářela. Prostě bych jasně oznámil, že já si chci pořídit dítě až po svatbě. Když se stane nehoda, tak ok (ale čekám, že se k tomu partner nějak postaví), ale plánovaně si prostě dítě bez svatby nepořídím. Svému partnerovi sjem tenhle svůj názor řekla poměrně brzy, pokud by se mu nelíbil, mohl jít.

Hlavně mu řekni, že pro tebe to je důležité (a klidně i řekni důvody, které jsi tu uvedla - chceš se jmenovat stejně, příjmení po otčímovi, atd.). Otevři se mu, sděl vechny své důvody (a snaž se vyslechnout i jeho - třeba má ke svému psotoji nějaký důvod) a pokud i pak prohlásí, že to pro něj není důležité, tak to není chlap, se kterým bych já osobně plánovala děti.

Takového kolegu jsem měla v Ostravě, už jsem to tu psala : pět děcek, každé u jiné, práce načerno = alimenty žádné, ale hlavně že se "hrdý tatík" pyšní jako páv. Prý "děti jsou radost" , no to mne po*** , pardon

Tohle naprosto chápu a souhlasím s tím. Ale pokud to ten druhý partner má nastavené jinak a je to pro něj důležité (a sdělí mi to), tak přece projevem lásky je i to tomu druhému vyjít vstříc, ne? Pokud pro mě není svatba nic podstatného, tak pro mě ale ani není poblém to udělat pro toho druhého, když ho opravdu miluju......Pokud důvodem není strach, snaha nechat si "otevřená vrátka" atd., tak dle mého není problém to udělat.
Je mi jasné, že lidé se můžou velmi milovat a být spolu šťastní i bez svatby. Ale musí to tak mít nastavené oba. Jinak časem začne docházet k deziluzi toho, kdo si to představoval jinak.

Jinak já mám kolem sebe spíš případy, kdy se dva lidé berou fakt z lásky a jsou to vztahy, které držía opravdu nejsou patologické. Svatba je pak takové přirozené vyústění vztahu těch dvou.

Přesně to si taky myslím, bude se prostě vnitřně užírat a ten vztah to může ve výsledku silně narušovat.

Naprosto souhlasím.

Já se podepisuji.

Uvědomuji si, že v této zemi se díky novým zákonům snaží rodiny spíše rozdělovat a vytvářet individualitu. V podstatě se to nemusí finančně vyplatit, ale pro mě dítě patří do úplné rodiny. To manželství je pro mě spojení všeho jako celek. Kupodivu mám hodně kamarádů, kteří se oženili už po roce, dvou chození. Manželky rodí dvě děti po sobě a klape jim to. Když vidím okolí, kde jsou spolu lidé cca 4 a více let a ten chlap se do ničeho nemá, tak to také většinou končí rozchodem a nebo si to ano řekne s jinou a podstatně dříve. Jistě, že se to tak nedá paušalizovat, ale mě osobně by se dotklo, kdyby si mě ten chlap nechtěl vzít. Jen s chlapem na hromádce proč ne, ale jak by do toho přišlo dítě, tak chci svatbu. Pokud někdo chce se mnou dítě, tak by mu neměl dělat problém i ten sňatek a pokud řeší jen peníze a ten pocit svobody, tak bych se bála. Pokud mi jde čistě o dítě, tak to není problém. Dítě se dá udělat s kýmkoli ani o tom otec nemusí nic vědět (tím možná někdy i lépe), ale pokud to s někým plánuji..
Chlapa tím nesmíš vyděsit ani mu rozkazovat, to souhlasím, ale oni kolikrát spousta věcí neudělají jen tak od sebe. Udělat díte je jednoduché stejně tak jako odejít.

Kamarádka řeší to samé co ty a bez svatby no way, tak jsem zvědavá, kam se to posune. Já mám ráda svatby, tak doufám, že bude nějaká veselka )

Jinak zmiňuje se tu několikrát, proč hrotit svatbu a kazit kvůli ní vztah, který klape. Ale pokud mají oba tak odlišné názory na životní uspořádání, tak ten vztah zase tak báječně neklape......Lépe řečeno vypadá to, že klape, dokud jeden partner neřeší to, co ho trápí.

Pokud zakladatelčin partner svatbu vyloženě nechce )ať už z jakéhokoliv důvodu) tak by bylo fér říct to narovinu (plus důvod) a dát tak partnerce šanci zvážit, zda i v takovém případě zůstat chce či nikoliv. Ale tvrdit jí, že to není důležité a že si nejdřív pořídí dítě a pak se třeba někdy vezmou mi přijde hodně divné......Jasně, dítětem si ji pojistí bez toho, aniž by se musel výrazněji zavázat sám, že Prostě má co chce a vrátka jsou otevřená......
Protože ať si říká kdo chce co chce, ať je emancipace jaká chce, tak i v dnešní době v ČR stále platí to, že pořízením dítěte se žena minimálně na nějaký čas stává závislou na svém partnerovi. Proto vidím jako jen férové, že před tímto závazkem je vhodné, aby se (byť né tak silně) zavázal rodině i muž. To z čistě pragmatického hlediska. Jasně, rozvody jsou a ani manželství dnes nic závratného nezaručí, ale pro mě je to takový symbolický závazek - ano, chci s Tebou mít děti a jsem ochoten přijmout na sebe odpovědnost a stvořit s Tebou rodinu.

A hlavně ty řeči o životě na psí knížku mi přijdou trapné. Ano vztahy dopadají různě, ale podezírat i vlastní manželku/manžela už dopředu, že to nebude mít smysl či že mě ten druhý podvede, okrade apod. co je to za vztah? K čemu mi ten vztah potom je? Člověk má žít ve skupině (rodině) a vzájemně si pomáhat. Mít v tom druhém nějakou oporu. Jak mohu důvěřovat člověku, který pochybuje o našem vztahu, ale dítě si se mnou udělá. Jak mohu porodit dítě člověku, který mě může ze dne na den opustit bez závazků, protože na to nemá nervy, nečekal že to bude takové a nebo si není úplně jist apod. ?
Jak jsem si všimla, tak nejvíce nad důvodem svatby uvažují lidé ve městě. Na vesnici to většinou tolik neřeší. Prostě chodí s Máňou, Máňa je těhotná, Máňu miluju, Máňu si beru a i když mě Máňa s...e, tak je mi s ní fajn. Jsem byla tuhle úplně v šoku, když jsem byla na návštěvě na vsi. Pro někoho chlapi burani, ale kolikrát jsou více rozhodní a pro rodinu, než ti ve městě, kteří o tom potřebují roky filozofovat
Prostě když si někdo není jist vztahem, tak nemá mluvit o dítěti. Netvrdím, že to někomu nemusí klapat, ale jak jsem psala v prvním příspěvku, já osobně bych do toho takhle nešla.

Přesně tak, a na dětech by vůbec nesešlo Ostatně, chlapovi když řekneš "ne", taky je to většinou konec vztahu z uražené ješitnosti

Reaguji na i.lovemakeup:
Perfektní názory, souhlasím.

Nevím, proč ženské musejí pořád za něčím něco hledat, šťourat se. Když někdo něco nechce, tak třeba zkrátka jen nechce, nepotřebuje to, není to pro něj důležité a žádný hlubší smysl to nemá.

Hmmm... no a skúsil sa na to pozreť priateľ aj z opačnej strany?

popis situácie: Moja mama a môj otec, šťastní manželia, narodila som sa ja. Mala som 3 mesiace a jejda, ocko zomrel... Mama, na materskej bez príjmu , bez manžela s malým bábom... Vďakabohu za vdovský dôchodok..( sirotský bol na mna jasne) . Ktorý by bez manželstva veru, že nedostala.....

Takže svadba, nie je len papier. Je to aj forma určitej zábezpeky, ak by sa NIEČO stalo...

Jednoduše a výstižně řečeno.
Nj, klasika děti, domácí pohodlíčko atd., ale zodpovědnost to už ne...

Podle mě by ses jej měla zeptat, proč se nechce před dětmi oženit. Třeba ho jen děsí představa té nákladné ohromné akce se spoustou lidí, ale proti tomu právnímu kroku nic nemá.
Já bych před dětmi taky chtěla být vdaná, kvůli jména abychom se jmenovali jako rodina a hlavně kvůli věcí jako je poskytování informací v případě hospitalizace v nemocnici, dědictví, vdovský důchod v případě tragédie a nedejbože ještě v době mateřské a dalších právních záležitostí. A nevadil by mi jen podpis na radnici. Pokud to ovšem jde zařídit i jinak, na sňatku bych netrvala.

Já to vidím z hlediska "závažnosti" takto: děti, hypotéka, svatba - tedy tak, že děti mi přijdou jako největší závazek. Svatbou se v podstatě nic nezmění, a taky to vůbec nevypovídá o tom, jestli se ti dva milují, nebo ne, jestli je ten vztah silný...
Mám dvě kolegyně, které mají děti "nesezdané", nicméně i tak tvoří funkční rodiny, dětem se věnují jak ony, tak jejich partneři. Pořád lepší, než to, o čem tu často můžeme číst: "manžel je alkoholik/děvkař/zadluženec, ale nechci ho opustit, protože nechci rozbíjet rodinu". Takže to, jestli se všichni jmenují stejně, neovlivní, jestli jsou funkční rodina či nikoliv.
Tvůj partner svatbu nechce, ty ano - z toho se těžko vymyslí nějaký kompromis Takže to je jen na tobě. Pokud je vztah silný a ty jsi přesvědčena, že je vhodným otcem tvých dětí, asi bych tu svatbu obětovala. Nicméně bych dala dětem své jméno.

...asi tak nějak