Přítel chce děti, ale svatba je podle něj zbytečná

k obřadu si žádné zbraně brát nesmíš...tak jaké donucení?

to přeci není žádné nucení! Pokud žena tu svatbu z nějakého důvodu chce, je pro ni důležitá (např. je věřící a přes to vlak nejede) - je jen na ní jestli dotyčného pošle do pryč...pokud si to nerozmyslí, tak musí oba hledat jinde...logické, žádné nucení v tom nevidím - nechceš, nechtěj - tvoje volba...

Celkem chápu, že se tvůj chlap nechce ženit. Chlapům to nic neříká - rozhodně ne šaty a svatební dorty. K tomu můžou mít pocit, jak přichází o tu svobodu, jako kdyby vzít si ženskou byla nějaká slabost. Pak mě ještě napadá, že svatba není levná záležitost - běžná větší svatba stojí 150 tis. a to nemluvím o žádném luxusu.

Asi základem je nepolevit a odmítat dítě, dokud nebudete svoji. V případě, že se ženská nechá oplodnit, už se partner přesvědčuje trochu blbě, v podstatě tak přeskočíš jeden krok. No a pozdější svatby s malými dětmi ve 36 letech už vůbec nechápu, to už bych se radši nevdávala nikdy.

navíc o čem se tu ještě vůbec nikdo nezmínil a je nejspíš důsledkem současného individualismu.
Svatba je také poděkování rodičům

Aspoň u nás se to tak bere - jako díky za krásné dětství a doprovod do dospělosti, odevzdání dcery jejímu muži, který se o ni bude starat - v dobrém i ve zlém.
Rodiče slzí, jedna etapa života je ukončena a nastává další s odpovědností za svůj život a cílem přivést na svět další pokračovatele rodu. A přestat běhat k mamince se slovy - pomož mi a brečet...

Reaguji na panda08: asi jsi nepochopila - že pro někoho je to prostě důležité. A pokud druhý jen tak bezdůvodně nechce tak to jednoduše není milující partner do společného života.

Je to o spolecnem nahledu na budoucnost a jeji usporadani, pokud se na nem neshodneme, je lepe jit zavcasu od sebe a najit si partnera, ktery jejich pohled bude sdilet.A to plati u obou.

Nebylo to myšleno jako donucení k aktu svatby, slečna nechce svatbu jen kvůli svatbě jako takové, jde jí o celý ten systém, kdy zplodit dítě, chce své dítě porodit do úplné rodiny.

Prostě jde o ten koncept, se kterým se tu některé ztotožňujeme. Stejně tak se některé názorově ztotožňujeme s tím, že dítě svobodné matky se má jmenovat po matce a není důvod, aby se jmenovalo po otci, když ten odmítl vytvořit pro to dítě úplnou rodinu.
Navíc partner tvrdí, že je to pouze zbytečné, že to pouze nepotřebuje - netvrdí, že to z nějakého konkrétního důvodu výslovně nechce (i když já si myslím, že to tak je).

Proto podle mě nelze mluvit o nějakém donucování - pro slečnu je koncept úplné rodiny zkrátka nesmírně důležitý a nechce z něj slevovat. Nechce porodit dítě jako svobodná matka.
A partner by to měl pochopit - ať už se pak rozhodne, jak chce, musí vědět, že pokud bude trvat na tom, že chce udělat dítě svobodné matce a odmítá pro to mrně vytvořit rodinu, pro tazatelku to bude nepřijatelné a nepůjde do toho.
Pak už je to jen o prioritách, jako vlastně celý život...

to máš naprostou pravdu

Navíc mně být 24, tak v takovémhle případě spíš přemýšlím o tom, jestli vůbec s tím mužem dál být, a ne za jakých podmínek. Na dítě bych rozhodně nespěchala a nejspíš bych od něj odešla. Jestliže ve 34 není schopen uvažovat o kompletní rodině a vyvlíká se z toho, nepřijde mi to jako dobré znamení ani dobrá vizitka pro něj. Dítě s ním by podle mě bylo risk a tazatelka má spoooostu času najít si spolehlivějšího partnera.
Ale to už sem nepatří.

Reaguji na panda08: celá věta zněla "A pokud druhý jen tak bezdůvodně nechce tak to jednoduše není milující partner do společného života." proč vytrháváš jen kousek a smysl měníš?

To zajiste ano a proto bych ocekavala, ze s nimi svou partnerku obeznami a ona pak posoudi, jestli jsou pro ni pochopitelne.A konecne i presto, ze je pochopi, muze to pro ni byt neakceptovatelne.To je podobne, jako kdybys brala jako vydirani a natlak fakt, ze zena opusti partnera, ktery nechce mit deti, byt ho k tomu mohou vest zavazne duvody, ktere ona sice chape, ale i tak je pro ni zivot bez nich neprijatelny.To preci, stejne jako se svatbou, neni zadne bud-nebo, to je o pohledu na zivot, vztah a jeho usporadani a pokud se partneri v tomto neshoduji, respektive maji jiny nazor na otazku dulezitosti, je lepe najit si partnera, ktery jejich nahled sdili.
V obou pripadech nevidim vydirani ve stylu "bud to bude po mem", to nic nevyresi.

Pro zakladatelku to patrně maličkost není a o to jde - ne o to, jestli se chce vdávat nám.
Pokud se tomu její přítel tak zuby- nehty brání, tak není na místě přesvědčovat a nutit, ale pouvažovat, jestli má takový vztah smysl. Pokud mi přítel řekne, že nechce bydlet ve městě, nebo nechce zrovna to auto, co chci já - ještě pořád se nad tím dá přemýšlet a hledat nějaké kompromisy. Pokud jí přítel řekl, že se nechce ženit ( s ní ) a ona stojí o to být vdaná, tak nezbývá, než se poohlédnout jinde.
Nikde není psáno, že si ji nakonec někdo vezme, ale mne by už jaksi hrdost nedovolila být s chlapem, který by byl se mnou už dostatečně dlouho ve vztahu na to, aby mne poznal a přesto by jasně deklaroval, že mne nechce.

A opet to je o pohledu na to, co je dulezite.Pro me je zase napriklad absolutne nepodstatne kde budu zit, dulezite je pro me s kym.

Souhlasim, osobne bych to citila tak, ze jaksi neveri nasemu vztahu a chce mit, i v pripade deti, stale otevrena zadni vratka.A takovy pocit by mi bohuzel branil zalozit s nekym rodinu..

Já si nemyslím, že je to úplně o ultimátech. Prostě je to s jako jinými rozdíly ve vztahu - třeba jeden chce děti, druhý ne. Tak buď jeden z nich zkousne, že děti budou/nebudou, nebos e rozejdou. tady je to stejné. Jasně, mohla by ustoupit i zakladatelka, ale dle toho co píše je pro ni svatba prostě důležitá. A pokud to tak má, tak pochybuju, že by vztah dlouhodobě klapal, kdyby ona ustoupila. Proto to vidím tak, že prostě buď přítel ustoupí (protože pro něj to není zas až tak zásadní), nebo se rozejdou, protože mají jiný pohled na život a společné soužití. To není ultimátum, to je život. Kdyby to pro zakladatelku nebylo tak podstatné, tak by ustoupila třeba ona (a třeba se tak i stane i když to pro ni důležité je.....Ale obávám se, že pak ten vztah přeci jen utrpí).
Já bych taky nedávala ultimátum s příjmením dítěte, abych pravdu řekla, tak se mi to docela hnusí (provedla to jedna moje říbuzná a celkem to enchápu - mě by to moje hrdost nedovolila). Ale zase na druhou stranu já svému partnerovi od začátku vyložila karty, jak to se svatbou a dětmi vidím, vědomě bych si prostě dítě jako svobodná nepořídila a on věděl na čem je. kdyby se mu to nelíbilo, taky mohl odejít...(stejně tak jsme mu řekla, že děti chci nejpozději kolem 30 etc. Prostě všechny věci důležité pro vztah...).

To ale taky není úplně košer přístup, protože mu vlastně nedáš na vybranou A on pak bude setsakramentsky překvapený, protože běžné je pojmenovat dítě po otci......Lepší je narovinu říct, že mám prostě takový názor, že když s edítě narodí ženě jako svobodné, tak je normální, aby se jmenovalo po ní. Tečka. Tím ví, do čeho jde

Protože pro tebe ta svatba důleitá není Ale i jak vyplývá ztéto diskuze, tak zcela odlišný pohled na svět a na vztahy to je

BTW zajímalo by mě, kolik těch nesezdaných párů má vyřešené právní otázky, které jsou v manželství automatické. Například dědictví je jedna z nich. protože pokud není závěť, kde by bylo uvedeno, že dědí partnerka, tak ta v tu chvíli nemá k otci svých dětí žádný dědický vztah...Ano, podědí děti, ale stejně je to takové podivné.....Plus nemá nárok na vdovský důchod jak tu padlo. Například Pando, někde s epsalo, že Tvůj přítel má 2 děti z prvního manželství. Pokud nesepíše závěť a zemře dřív, než Vy budete mít nějaké děti, tak dědictví by měly získat právě jeho děti z 1.manželství. Pokud byste už spolu nějaké děti měli, tak by se dědictví rovnoměrně rozdělilo mezi všechny děti ale ve výsledku by "Tvá" rodina dědila míň o to, co mohlo být Tvým podílem, kdyby jsi byla manželka..... A málokdo má u notáře schovanou závěť už v produktivním věku a stát se může cokoliv......

Ano, souhlasím, tohle je teprv opravdový problém, přes který skutečně vlak nejede - protože pořizovat si děti nasilu je stejně tak nesmyslné, jako nutit partnera, který chce děti, aby se vzdal svého naplnění do budoucnosti jen proto, že druhý má o té své jinou představu. Přesto to nevylučuje, že se ti dva lidi můžou mít doopravdy rádi, akorát bohužel .... buď na stará kolena bude jeden druhému něco vyčítat, nebo se rozejdou .
Ale svatba je jednak právní akt ( je lepší předvídat nepříjemné události, než pak pozdě bycha honiti ) , jednak podstatně menší zodpovědnost, než děti ( které v tomto případě chtějí oba ).

Jenže tady vidíš, že zakladatelce to jedno není. Kdyby bylo, neřešila by to !