Jsem se svým přítelem přes 7let, mně je 25 a jemu 34. Už co jsme se poznali, tak často básnil o tom, jak by si přál mít do 5ti let děti. Já mu furt říkala, že děti nechci, ale on to přikládal mému mládí a že za několik let budu mluvit jinak..jenže roky plynou a mně děti vůbec, ale opravdu vůbec nic neříkaj. Asi to není normální, ale nic s tím neudělám, prostě nemám vůbec žádný mateřský pudy asi, poslední dobou když někam jdeme, tak jakmile přítel vidí mimino, začne povykovat a šišlat jak bláznivá ženská, jak je to roztomiloučký atd a ve mně to mimino vyvolá pocit asi jakobych se koukala třeba na židli. Vůbec nic. A nedej bože, aby to začlo ječet...ted poslední dobou začli všichni přítelovi znamí mít děti a na něj to nějak dolehlo a tak to se mnou dost řeší. Hádáme se. Už zkousnul, že se nechci vdávat /považuju to prostě za zbytečnost, nic mi to neříká/ ale říká, že si nedovede představit být bezdětnej navždy. Má mě moc rád, zajištěný jsme řekla bych dobře, nic nám nechybí, vím, že by byl dobrý otec, ale já jsem prostě skálopevně přesvědčená, že díte musí být 100% chtěno z obou stran a nemá být kompromisem jednoho či druhého...to znamená, že jediné řešení je rozchod, což si teda nedovedu vůbec představit, jsme spolu jak jedna duše. Co by jste dělaly vy?

arrow
profile_image
Leilisek mojeid
od 7. 7. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

58

Nemáš to jednoduché. Já nevím, možná bych na tvém místě zkusila s přítelem promluvit a domluvit se, jak si každý z nás představuje blízkou budoucnost a zkusit mu vysvětlit, že teď děti nechceš, ale dát si určitý časový údaj, třeba za dva roky, s tím, že potom o tom začnete vážně uvažovat.
Hlavně se snaž také pochopit přítele. On už má na děti věk, ale neví, jak a kdy to přijde u tebe, klidně to může být třeba až za 10 let, to ani jeden z vás neví.
Jestli jste opravdu stejné duše, jak říkáš, tak by byla škoda se rozcházet kvůli dětem. Stejně k nim oba časem míříte.

Já se obávám, že k nim oba nemíříme. Mně děti celý život nic neříkají. A zas nejsem taková, abych mu řekla, ať počká a že k tomu dojdu i když vím, že nedojdu. Když to řeknu popravdě, tak pokud si je tak jistý, že ty děti mít 100% chce, tak bych ho měla opustit, aby měl čas si najít tu správnou mamku svých dětí. Takhle semnou bude 10let, bude mu 44 a ja mu řeknu, že pořád nechci a co on pak...on nechce mít děti někdy v 45, což zase já chápu. Je to zvláštní, ačkoliv jsem dost "humanitární" typ, pečuju o dost lidí a dětí, tak tenhle mateřskej pud mi chybí naprosto. Možná mám pocit, že by mi to sebralo tu moji svobodu, který se nikdy nechci vzdát, nevím. Pomáhat a o někoho pečovat, to jo a velmi ráda, ale jen když já chci a né proto, že musím-protože jsem máma, takhle to mám.

arrow
profile_image
elle11
od 11. 5. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Jo tak to chápu taky nechci děti a nesnášim když mi někdo řiká si mladá to si rozmyslíš, ale nerozmyslím nemám ráda děti a ani nebudu a s těma pocitama křiku to mám stejný Svatbu taky nechci akorát to všechno komplikuje a když se pak rozhodnete, že spolu nechcete bejt nemůžete se jentak rozejít bez problému, ale řešit blbosti jako rozvod. Jedinej rozumnej důvod je svatba kvuli majetku kdyby se druhýmu něco stalo jinak to v dnešní době stejně nemá smysl. Rozhodně když dítě nechceš tak ho neměj akorát by si pak měla pocit, že sis zkazila život, protože už by si to řvaní neposlouchala jenom občas mezi lidma, ale každej den a noc doma a navíc když si mu hned na začátku řekla, že je nechceš tak se s tim měl smířit hned a nepočítat s tim, že si to rozmyslíš, samozřejmě, že se to mohlo stát, ale nestalo.

arrow
profile_image
Junkyska
od 26. 1. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Já jsem si vždycky říkala, že chci mít děti až tak za dva roky a tak jsem si to řikala asi 2x,ale mateřský pud nikde a to jsem taky humanitární typ...no a najednou už jsem v sedmém měsíci vím,že s prckem odejde svoboda,ale zase to bude nová životní role...a na malou se těšíme...teď je jen otázka, kdyby jste se rozešli a ty chtěla děti třeba za pět let....jestli by tě nemrzelo, že jsi přišla o skvělého tátu pro svoje dítě a zároveň životního partnera...samozřejmě, že to tak nemusí skončit..., jediné co mě teď napadá je si spolu promluvit..

Cituji Junkyska: Já jsem si vždycky říkala, že chci mít děti až tak za dva roky a tak jsem si to řikala asi 2x,ale mateřský pud nikde a to jsem taky humanitární typ...no a najednou už jsem v sedmém měsíci vím,že s prckem odejde svoboda,ale zase to bude nová životní role...a na malou se těšíme...teď je jen otázka, kdyby jste se rozešli a ty chtěla děti třeba za pět let....jestli by tě nemrzelo, že jsi přišla o skvělého tátu pro svoje dítě a zároveň životního partnera...

přesně to mě napadlo. Ono docela dost ženských nebylo na dětičky (i moje mamka a spoustu známých - přirozený strach ze ztráty svobody) dokud samy neotěhotněly. Pak zapracují hormony a je všechno jinak.
Zaragirl: jestli je ten vztah natolik kvalitní jak popisuješ a cítíte se spolu jinak dobře, já bych ho neopouštěla. Při jeho přístupu, že je z dětí tak nadšený, tak by se určitě dost podílel na péči o dítě a Ty bys nepřišla o tolik svobody jako by to byl partner, který by nechal vše na Tobě!
Kdysi můj první vztah ztroskotal právě kvůli mé neochotě mít děti a bombardovala jsem přítele takovýma hláškama, za které se dnes stydím. Ale k tomu člověk musí (nebo taky nemusí) dospět. Já se za těch x let změnila z člověka, který děti ani omylem na člověka, který by o tom možná zauvažoval, mít dobrého partnera.

arrow
profile_image
Lesněnka
od 8. 3. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Překvapuje mne, že jsi v 25 letech tak jistá, že určitě po dětech nikdy nezatoužíš. Znám spoustu žen, kterým cizí děti nic neříkají nebo je i silně rozčilují a obtěžují. Ale vlastní dítě je něco úplně jiného. Ty milují. Člověk je stále měnící se a vyvíjející tvor. Jak můžeš vědět co si budeš přát a co budeš cítit za 5, 10, 15 let. Některé ženy začnou toužit po dítěti až když začnou pociťovat první známky stárnutí, přestane je těšit budování kariéry…Spíš bych viděla problém ve velkém věkovém rozdílu mezi tebou a partnerem a s tím související i jiný žebříček hodnot.

arrow
profile_image
mrkvovastava
od 22. 4. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

jedna duše asi nejste, když si enrozumíte v tak zásadní otázce, jako jsou děti; dle mého rozchodem pomůžeš jemum ale sobě ne..každej chlap bude chtít mít jendou dítě (všichni jsme tak naprogramovaní - jestli ty ne, pak ,,něco,, je špatně); osobně si však myslím, že se to u tebe změní ze dne na den třeba za 3 roky (několikrát v životě se mi stalo že jsem hodně moc chtěla a pak jakoby nikdy nechtěla a teď jsem ve stádiu, že váhám zda je vůbec chci...teda cítím, že chci, ale zároveň si upřímně říkám, že jsem na to dost pohodlná...a čím budu starší, tím to bude horší se okrádat o ,,svůj,, standard).
Švagrová měla mimi až ve 30ti (nijak se do toho nehnala) a po porodu říkala, že kdyby věděla, že je mateřství tak krásné, tak by měla dítě mnohem dříve..

arrow
profile_image
mrkvovastava
od 22. 4. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji zaragirl: sebralo tu moji svobodu, který se nikdy nechci vzdát, nevím

naprosto tě chápu; nadruhou stranu jak bude život plynout zjistíš, že je ti ta svoboda na nic, že jediný smysl života jsou děti...jaký jiný smysl by život měl mít?
A až ti bude taky těch 40-50 zjistíš, že naprosto všichnit známý mají rodiny a jsou jen s nimi(už nebudou chodit sedat na kafíčka nebo zapařit)...zůlstaneš sama..ale to neva můžeš si najít mladší přítele (i když upřímně, kdo by chtěl ,,chlastat,, s o 20 let starší ,,babkou,,
ale tohle vše je ještě v pohodě, ale až ti bude 60, 70...pak budeš potřebovat pomoc od druhých (no od kamarádů rozhodně nemůžeš čekat, že tě zavezou k doktorovi, od jejich dětí už vůbec ne)..zkus nad tím zamyslet takto; když už nemáš touhu je mít, měj je pro své vlastní dobro aspoň jako zálohu pro stáří..

arrow
profile_image
jezika
od 30. 7. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Já taky neměla žádný mateřský pudy, pořád čekala, kdy to teda přijde a nic. Ostatní děti mi nic moc neříkali a ty co mluvily a byly protivný, tak mě vyloženě rozčilovali. No a stala se nehoda a otěhotněla sem, byla sem z toho dost vyplašená, protože pudy pořád nepřicházeli, ale teď, když už mám prcka, sem fakt šťastná, nikdy bych neřekla, že to tak bude. Fakt ho miluju i když ostatní děti mi pořád nic neřkaj, je to uplně něco jinýho, když je tvoje. Akorát o druhym neuvažuju, to je zase kvůli porodu atd, ale to už je na jiný téma. Znám taky pár kariéristek, který veřejně prohlašovali, že děti nikdy a teď mají prcky a jsou skvělý mámy, já bych to fakt tak nezavrhovala to mateřství

arrow
profile_image
amiris
od 21. 3. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Nezáviděníhodná situace. Člověk nemůže vidět dopředu, a zvláště u takové věci by to potřeboval .
Já jsem ale taky toho názoru, že jsi mladá, názory se časem mění a těch žen, které opravdu celý život odmítají děti, mnoho není. Některá svůj přístup změní dříve, jiná později, ale ze zkušenosti svého i okolí více méně každá po tom dítěti zatouží.

A jak to máš ty? Opravdu si ani nepřipouštíš tu myšlenku mít dítě? Nebo se někdy přistihneš, že nad tím přemyšlíš, ale pak ti dojde, že by ses musela "omezovat" a tak ji rychle zahodíš?
Ono ty priority a potřeby se věkem hodně mění. Co si nedovedeš představit teď, za pár let pro tebe může být nepostradatelné. Ale jak už tu někdo psal, základ je mít partnera, se kterým si to dítě dokážeš představit (možná i to spoustu žen brzdí - když něco nehraje v partnerství, a třeba i podvědomě).
Asi bych popřemýšlela nad tím, jestli je v partnerství opravdu vše tak, jak podle tebe být má a potom i nad tím, co by mi to dítě asi tak mohlo vzít atd. Je jasné, že nějaké omezení bude nutné, ale určitě není nutná ztráta vlastní svobody. Podle mě dítě není překážkou, záleží na člověku.

arrow
Neprodává v Bazaru

Tuhle situaci ti vůbec nezávidím!
V každém případě,jestli sis jistá že na 100% chceš zůstat napořád bez dětí,tak si s ním promluv.Ať máš čisté svědomí,že ho nedržíš ze sobeckého důvodu,ať se sám rozhodne jak dál...,jestli chce žít v bezdětném vztahu.
Já nemám vztah k cizím dětem taky.I když se mi něčí dítě líbí,nedokážu ho vzít např. do náruče.Nechápu proč,je to jako by se před tím dítětem udělala neviditelná zeď,která mě k tomu prckovi nepustí.Ale to ,že bych k nim neměla vůbec žádný cit,jako např. že koukáš jako na židli,tak to zase né...Cizí děti mám ráda,ale (nevím jak to napsat) nemusím je hlídat,nebo se o ně starat,nedej bože vzít do náruče...
Své děti miluji,mazlím..,zbožňuji je!Jsem šťastná,že je mám..Dala bych za ně z fleku život.Zvláštní je,že i když jsem k cizím dětem nikdy vztah neměla,tak po svých vlastních jsem toužila...
Držím palce,ať se dobře rozhodneš...On má už na děti věk,já ho chápu..Navíc sama mám dva kluky a tak nějak doufám,že se i těch vnoučátek jednou dočkám-chi ale to je ještě hodně daleko

arrow
profile_image
Zimonka
od 5. 8. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

V tomhle případě asi není moc co radit...my jsme s přítelem hodně mladí, ale víme, že děti jednou určitě chceme, akorát to bude kvůli kariéře asi až za dlouho tomu, že někdo děti nechce nerozumím, ale respektuji to, chápu, že má někdo jiné hodnoty...já kdybych měla partnera, který děti nechce, ale hodně bych ho milovala...je to hodně těžká situace..nevím, jestli bych ho opustila, když si představím, že můj přítel by děti nechtěl, byla bych hodně nešťastná...protože ho opravdu hodně miluji, jsme spolu 4 roky a už si bez něj nedokážu představit život, takže i kdyby děti nechtěl, stejně bych s ním asi zůstala, protože pak si člověk musí srovnat hodnoty, jestli víc touží po tom dítěti nebo aby byl s tím koho miluje nejvíc na světě...určitě si s ním o tom promluv, vzala jsem to z druhé strany...tohle je asi spíš na něm, než na tobě - ty s ním chceš být bez dětí a jde o to, jestli on chce více ty děti nebo tebe...bohužel, na této neshodě už ztroskotalo asi hodně vztahů, je to něco, co prostě někdo nepřenese, pro někoho je život bez dětí prázdný...budeš mu asi muset v první řadě říct, že víš, že dítě prostě nikdy nebudeš chtít a pak už to bude záležet asi jen na něm, co si vybere...
já když vidím i úplně cizí dítě, tak se vevnitř úplně rozplývám a to mám na děti času dost...proto tomu nerozumím...ale když to nejde, tak to nejde no....ty sis nikdy nepředstavovala, že máš dítě? vůbec tě to neláká? zkus o tom ještě přemýšlet, ale chápu, že tohle už se asi změnit nemůže.

arrow
profile_image
Étoile mojeid
od 2. 12. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Mně děti nikdy nic neříkaly, taky "židle". Ve vztahu, který jsem měla mezi 19-25 lety jsem po dítěti absolutně netoužila, on naštěstí taky ne. Prostě jsem věděla, že děti nechci. Ve 26 jsem potkala svého současného exmanžela a přiroda se přihlásila, teď mám krásného dvouletého syna a za nic na světě bych ho nevyměnila. Přesto mi většina cizích dětí pořád nic neříká, mám ráda jen ty, jejichž rodiče mi jsou blízcí. A taky dovedu přiznat, že mít dítě je o spoustě dřiny a nemít ho je mnohem pohodlnější.
Touha mít dítě přijít může, ale taky nemusí. Hlavně se nenech do ničeho nutit, nakonec byste byli nešťastní všichni, nejvíc možná to dítě.

arrow
profile_image
Leilisek mojeid
od 7. 7. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

58

Reaguji na zaragirl:
Vážně? Hmm... tak to podle mě nezbývá, než mu to říct a oba společně se rozhodnout, jestli se rozejít a nebo jestli někdo z vás ustoupí, protože mu to za toho druhýho stojí... Každopádně hodně štěstí!

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy otevřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené