Přítel s dluhy

myslím si,že pro vztah je právě nejdůležitější společně trávený čas.Pokud bych měla jezdit na dovolené s kámoškou a do kina chodit s přáteli,tak můžu být rovnou sama,protože mít partnera jen na sex,to ho nemusím mít doma.

Reaguji na Tiakia: Aha, no já jsem ještě z takové té staré školy, pro mě je ve vztahu nejdůležitější láska, vzájemná opora a podobné hlouposti, které asi exotickým dovoleným a kasovním trhákům na velkém plátně nemohou konkurovat.

to si trochu protiřečíš,protože generace našich babiček a matek byla právě tak,která čas trávila s manželem a ne s kámoškama

Bez peněz je tohle k ničemu,protože hádat se láskyplně jestli si koupíme dva rohlíky nebo půjdeme raději do lesa na houby,aby byla večeře je k ničemu.

A tak nájem byste stejně platili napůl, ne?
Já partnerství chápu jako sdílení dobrého i zlého. Dnes podržíš ty jeho, zítra on tebe.
Jsou věci, které se přiznávají velmi těžko. Třeba měl pocit, že to zvládne sám, že to vyřeší, aniž ty by ses to dozvěděla a on se musel stydět, že selhal. Ale nezvládl to a požádal tě o společné bydlení. Pokud bydlíš u rodičů a nic nepřispíváš, chápu, že se ti do toho nechce. V opačném případě to nechápu jako podraz na tebe, protože to tak spousta lidí ve vztahu má.

UTEČ! Přítele s dluhy jsem měla a já platila. Začne to polovinou nájmu a bude končit tím že potřebuje polovinu na exekuci, protože on na to nemá a vzali by vám zbytu třeba počítač, ledničku... prostě výmluvy. Mi to můj ex řekl na začátku vztahu abych věděla do čeho jdu... Ale netušila jsem že budu živit jeho a ještě jeho zadlužené rodiče!

Ale ten čas trávili většinou dost skromným způsobem.

To zase docela přeháníš, zakladatelka píše, že by neměli na zábavu, ne že by měli vyloženě existenční problémy.

Stejně tak to přeháníš ty

Mně osobně dluhy nevadí, pokud: vznikly z rozumného důvodu (start podnikání/byt atd) a jsou ve výši přiměřené partnerovým příjmům, a tudíž je schopný sám splácet a zásadně to neovlivňuje společný život.

Nicméně v zakladatelčině případě mi to z partnerovy strany zavání vychcánkovstvím. aka zaplať půlku nájmu, abych mohl splácet své dluhy, o kterých jsem se ti dříve ani nezmínil, a snášej, že to, co byl dosud standard, bude nadále nedosažitelný nadstandard.

Reaguji na Candy86: Já jsem také ze staré školy, ale moje babička s dědou procestovali celou Evropu a ČR. Případně využili každé chvíle a šli se pobavit na místní zábavu s kamarády a rodinou. Nikdo vyloženě doma nedřepěl. I moji rodiče se mě snažili odmala někam brát a něco poznávat. Krom výletů jsem docela ujetá na výstavy, divadla apod., tak si ten stereotyp doma vůbec neumím představit.Tohle může napsat jen ženská, které to sezení doma naprosto nevadí a takových znám také dost a většinou je co se děje kolem ani příliš nezajímá, ale pak jsou i ty, kterým to k životu nestačí. A co mohu posoudit z jednoho vztahu, kdy jsem chodila s lenochem první třídy (přišla jsem na to po delší době, na začátku dělal dojem jako každý), tak jsem to sezení a nic nedělání nevydržela a dala mu kopačky. Pokud bych trávila čas jen s kamarády, tak opravdu nemusím mít přítele, který by mě akorát ve všem omezoval a nejde porovnávat víkend s kamarády a víkend s přítelem.

Čeho se na svém životě nejvíce bojím je to, že mě celý život čeká jen práce, domů, domácí práce a natažený chlap s pivem a složenkami na gauči a takto celý život. Zážitky, které jsem nasbírala jsou pro mě nezapomenutelné a ve stáří budu mít opravdu na co vzpomínat a o tom ten život je. Z toho prvního bych chytla akorát tak celoživotní depku. Ale každý si to zařídí podle sebe a podle svých možností..

Tohle není pravda, také jsem psala, že mít přítele s dluhy není žádný med. Je to ale věc, která se dá překonat, pokud jsou ve vztahu jiné důležité kvality. Dluhy v řádu statisíců nebude splácet celý život, těch pár let lze překlenout tím, že budou s přítelem trávit volný čas tak, aby ho to finančně nezatěžovalo, a ty dražší aktivity by slečna prostě dočasně provozovala s přáteli. Důležité je, že by se jednalo o dočasnou žáležitost, život s lenochem, který o nic mít zájem nikdy nebude, je něco jiného.

Reaguji na Candy86:

No já nevím jestli bych už znovu šla dotoho platit roky exekuce a doplácet na jeho blbost.Neříkám že by k tomu muselo dojít, ale je tu velká šance. Ostatně není to nic ojedinělého....

Já to naprosto chápu.

Ale existují i lidé (a není jich málo), kteří se nenarodí s postavou a tváří modelky, aby procestovaly v podstatě bez větší námahy celý svět, nemají vysoké IQ na to, aby studovali VŠ a vydělávali velké peníze, a už vůbec nemají za zády rodiče, kteří by jim jako dětem dopřávali cestovat. (Jo, já vím, už jsem s tím trapná )

Pak povytahujeme obočí, že taková prodavačka, která nezná nic jiného než kolotoč kolem práce a zabezpečování domácnosti (přesně, jak jsi svou noční můru popsala) podlehne a půjčí si na dovolenou, protože má pocit, že jinak by její život byl k nevydržení. Podlehnout jednou za čas tomu "luxusu" je asi velmi jednoduché, zvlášť pro někoho, kdo je finančně negramotný. Není třeba se takovým lidem posmívat, je spíš na čase s tím celoplošně něco dělat. Děti si z domu nosí různé modely, vždyť to víme. A samy od sebe se to nenaučí.

Obecně k dluhům a jakýmkoli prů.serům ve vztahu.
Prověří vztah, to jednoznačně.
Silný vztah ustojí fakt, že člověk udělá chybu. Důležité je, aby se z ní poučil a měl snahu s tím něco dělat. Pokud jen tak sedí s rukama za zády a čeká, že se to vyřeší samo, pak je to průšvih a svědčí to o charakteru.
Nicméně pokud člověk uzná chyby, snaží se je řešit, ale prostě se mu to nedaří, časem situaci nezvládne a požádá o pomoc (nemusí jít jen o peníze), já bych ji rozhodně zvažovala, pokud bych na tom byla lépe.

Nemám ráda odsuzování. A obecně za moudrého člověka považuju toho, kdo dokáže nahlídnout na věc i bez své dosavadní zkušenosti ve stylu: Mně by se to nikdy stát nemohlo, jsi totální trubka a dobře ti tak.
Taky očekávám partnera do nepohody. Když všechno klape a máme sluníčkové dny, to se to existuje.

Což by ego toho chlapa sneslo naprosto bez problémů.

To, co píšeš, si můžeš říct na záčátku splácení, plná odhodlání, ale jak postupně vidíš, jak to omezuje společný život, začneš podnikat náročnější věci s přáteli, partner se začne cítit méněcenně, protože on si to nemůže dovolit, ty ho naopak začneš vnímat, byť podvědomě, jako losera. Není nic horšího v životě/ve vztahu, než se upínat na jeden konkrétní moment, a spojovat si s ním, že pak bude všechno tak, jak má. Nebude.

To já taky, jen znám několik slečen/žen, které za toto "samaritánství" doplatily tím, že se samy dostaly do srabu. Když jsem to viděla, dost mi to otevřelo oči a jenom doufám, že pokud bych se někdy dostala do takové situace, rozhodnu se správně - pomůžu, pokud budu moct, ale ne za cenu, aby to negativně ovlivnilo můj život.

No a já být věřitel, modlím se za stabilní a silné vztahy, protože tím stoupá pravděpodobnost, že dlužník neskončí na ulici a já své peníze ještě někdy uvidím :-)
Nevěřím, že se slečny přítel jen neobtěžoval něco říct, spíš se sakra styděl a snažil se to lepit sám.
A jiná možnost, než snížit náklady a spolufinancovat bydlení není.
Kdyby se na mě partner v téhle situaci vykašlal, ve finále bych byla ráda, že vím, že bych se na něj nemohla ve chvílích, kdy pomoc potřebuju, spolehnout. A je úplně jedno, jestli jde o nemoc nebo průšvih z podnikání.

Ono je hezký být tu pro druhýho atd., ale reálná hrozba toho, že časem přijdete i o to co už máte udělá taky svoje...
Pro to, abych někomu pomáhala je důležitá důvěra - a sdělení po roce, že je po uši zadluženej důvěrou dost otřásá. (Ještě vzhledem k faktu, že mu to rok nijak nevadilo finančně.) Pořád jsme se taky nedozvěděly (nebo jsem to přehlídla) jestli má dluh 100 000,- nebo 999 000,- což udělá podstatnej rozdíl v tom, kolik let by se měli reálně uskromňovat. Taky je žít skromně a žít na pokraji chudoby s exekutorem za zadkem. Prostě je tam moc neurčenejch věcí na to, aby se někdo odsuzoval, že do toho nejde. Dotyčnýho žádná neznáme a možná by mu nakonec nepomohly ani ty, co se ho tu zastávají. (A nebo to může být hodnej kluk, to prostě nevíme...)
Každopádně podle mě má být člověk ve vztahu spokojenej a rád - neříkám, že musí být perfektní, ale ono to částečný omezování může během měsíce vést k pěkné ponorce, alergii na partnera a znechucenosti. A pokud už dopředu dotyčná ví, že by v tom vztahu šťastná nebyla, tak proč by v něm měla setrvávat? Pokud by to byla životní láska a myslela si, že to zvládne, tak by počítám tohle neřešila tady....

A čistě mimochodem když vidím, co dělá poměrně pochopitelná hypotéka u vztahů/rodin okolo, tak už se tuplem nedivím... Jedna věc je dobrý předsevzetí, druhá je denodenně se trápit tím, že můj život stojí za nic, protože musím obracet každou korunu - a bohužel bez peněz je to fakt blbý, leda by člověk žil někde v lese.