S přítelem jsem už skoro dva roky. Seznámili jsme se na internetu a jelikož jsme od sebe bydleli docela daleko, nevídali jsme se pravidelně. Asi po devítí měsících jsem se k němu přestěhovala, hlavně kvůli tomu, abych tu mohla chodit do školy, na kterou jsem se potom ale vykašlala a začala si heldat práci. Už v té době jsme se občas hádali, ale jen kvůli maličkostem a vždy jsme si to hned vyříkali. Největší krize nastala asi po půl roce společného bydlení. To jsme se pohádali tak moc, až jsem souhlasila s tím, že se rozejdeme a já se vrátím zpátky k rodičům. Nakonec jsme se však usmířili a zůstali spolu.
Dneska jsou to dva roky co jsme spolu a rok co spolu bydlíme. Menší hádky pořád přetrvávají, stále jsou kvůli maličkostem, ale následky jsou o dost horší než dřív. Přítel mi neustále vyčítá, že pořád nemám práci, ikdyž dělám všechno proto, abych si ji našla. Často mi říká, že by se tu beze mě měl líp, že mě nepotřebuje a že je mu úplně jedno, jestli se seberu a odjedu. Naopak někdy říká, že by si to dokonce přál. V tu chvíli mám chuť se sebrat a vážně odejít, jenže zároveň se toho strašně bojím. Neoplývám zrovna největším sebevědomím, jsem hodně stydlivá a uzavřená a předtím jsem s nikým ještě nechodila. Asi jsem hloupá, ale někdy mám pocit, že se snad bojím zůstat sama, že už si nikoho nenajdu. Taky doufám, že se zase všechno vrátí do pořádku, že bude všechno tak jako na začátku, když jsme byli čerstvě zamilovaní.
Chybí mi to, jak jsme spolu dřív chodili ven, na večeři, jen tak se projít. Dnes neděláme nic. On je v práci a když má volno, prosedí ho u počítače. Kamarády tu žádné nemám, vlastně tu nikoho neznám, nechodím do školy ani do práce, abych měla příležitost, si nějaké najít.
Občas mě napadá, že vlastně ani nejsme pár, ale že jsme spíš jen kamarádi. Nevím, jestli má náš vztah nějakou budoucnost, ale strašně se bojím ho ukončit. Ocitla jsem se v začarovaném kruhu a nevím jak z něj ven...



Poslat SZ
Galerie obrázků


tak to by jsi měla vzít poslední zbytky hrdosti a odejít