Přeji pěkný večer 
V mém životě je teď trochu složitější období. Mamka měla úraz kolene a pořád se ještě neví, co jak bude. Mezi rodiči jsou určité neshody, domů jezdím jednou za čas, ale je to někdy docela dost cítit. Dnes ráno mě vzbudil telefon, že mi vezou sestru k doktorovi s horečkou přes 39stupňů. Sama jsem navíc dlouhodobě nemocná, mám podezření na chlamydie a čekají mě krevní testy. A k tomu všemu ve škole práce až na hlavu...
Dnes se mi u mé zadané práce dělalo zle, tak mi pomáhala kamarádka, za což jsem ji byla moc vděčná. Pak mi ze srandy řekla, jak teda chci být doktorem, když je mi zle. Tak jsem ji řekla, že nevím, usmála jsem se a bylo to. Vím, že ona to myslela jako takové kamarádské rýpnutí a to bych vážně neřešila.
Jenže v tom se do toho vložila moje druhá kamarádka a začla do mě šít, proč jsem vlastně celý den tak zpruzená. Tak jsem jí nakonec řekla, že ona by se taky netvářila dvakrát nadšeně, kdyby ji bylo špatně, vypadalo to, že rodiče spolu zůstanou maximálně tak kvůli dětem a kdyby první, co po ránu slyší, je to, že se nedaří ségře srazit horečku a že ji musí vzít k doktorovi.
No a pak od ní padla ta věta: "no mě se zdá, že problémy máš pořád jenom ty"
Vůbec nevím, proč tohle řekla a ještě dost hnusným tónem, protože kdykoliv někdo něco potřebuje, tak mu pomůžu, něco naskenuju, vysvětlím, vyslechnu....
Chtěla bych se zeptat, jak se obrňujete proti takovým situacím? Nejhorší je totiž to, že mě to od ní fakt hodně mrzí...
Poslat SZ
...kamarádka ti to neřekla určitě jen tak
