Ahoj holky, jedná se mi v podstatě o takovou blbost. S přítelem jsme spolu rok a všechno klape, ale v součastnosti jsme každý v jiném státě do konce roku. Ale i tak to teď funguje, jsme neustále v kontaktu, několikrát se navštívíme. Přítel většinou v pátek jde s kamarády na pivo a přijde domů tak ve dvě, ve tři. Na tom by nic nebylo, až na to, že mě to z nějakého důvodu štve, ale nemůžu přijít na to, proč vlastně. Já mu důvěřuju jako nikomu jinýmu, rozhodně si nemyslím, že by mě podvedl, ale stejně asi žárlím a nevím proč. Nebo jsem přemýšlela, že mi to vadí, protože já sedím doma a on se někde baví, jenže faktem je, že já jsem ráda doma. Takže v pátek večer jsem spokojená, že můžu zůstat doma a věnovat se sobě, relaxovat. Když jsme spolu, tak mě bere všude s sebou mezi svoje kamarády, takže v tom problém taky není.
Já mu samozřejmě nic neříkám, však na tom nic není, že někam jde, ale vnitřně mě to prostě užírá. Navíc jsme si jednou, když jsme se měli setkat ve městě, kde jsem to neznala, nainstalovali do mobilu aplikaci, že se vidíme na mapě (to nebyl můj nápad). A je to v celku i hezký, že když jsme teď od sebe tak daleko, že se stačí kouknout na mapu a vidět, že tam ten druhej někde je. Já ho rozhodně nekontroluju, max. někdy kouknu, jestli je doma a jestli mu můžu zrovna zavolat. Ale když v pátek večer někam jde, tak si nemůžu pomoct a kolem půlnoci koukám pořád na tu pitomou mapu, jestli už je doma. A když není, tak to ve mě hrozně vře a jsem naštvaná. Další den ráno, když od něj mám zprávu, tak mě to přejde, ale už se bojím dálšího pátku, že se tím budu zas užírat. Přitom jde o takovou blbost, to si uvědomuju. Jak si to sama sobě nějak vysvětlit, proč mám takové pocity a jak se toho zbavit? S ním se o tom bavit nechci, to bych si připadala jak stíhačka, že ho nutím sedět doma. A jak říkám, rozhodně mu věřím, a vím, že mě miluje a byl by nejradši tady se mnou, tak proč mám tyhle pocity a jak se toho zbavit? (Jinak mě snad nikdo nepodváděl, ani v tomhle směru nemám špatné zkušenosti.) Díky za radu.