Je mi 19.. pořád přemýšlím o tom, co vlastně chci dělat a co bych chtěla v budoucnosti.. trápí mě to už delší dobu a nevím, jak z toho ven.. Nikdy jsem moc nechtěla na vejšku, rodiče ji nemají a že by se mi chtělo pořád studovat, to ne.. Jenomže když se blížila maturita, bylo mi jasné, že do práce se mi nastoupit ještě nechce - kdo by chtěl přijít o 2 měsíce prázdnin v létě a pracovat do 5 do odpoledne
Vždycky jsem snila o tom, že po střední odjedu třeba na rok do anglie jako au-pair a pak se uvidí. Taky bych to tak (asi) řešila, kdybych se nedostala na vejšku. Už dva a půl roku mám přítele a proto bych ho prostě nedokázala jen tak na rok opustit. Abych se dostala k podstatě mého trápení.. mě prostě ta vysoká neuspokojuje.. nikdy jsem netoužila po titulu, hvězdné kariéře.. jsem spíš na rodiny - na děti - chtěla bych je mít tak kolem 25.. vždycky jsem říkala, že moje práce bude zachraňovat velryby, které uvízly na pobřeží..
a ani nemám povahu na nějakou manažerku velkolepé firmy.. jenomže teď prostě nevím, co dělat.. kupříkladu přítel si jde za tím titulem.. oba jeho rodiče mají vysokou, takže u něj je samozřejmostí, že se stane inženýrem. Opět si hraju s myšlenkou odjet do té anglie, jenomže pořád tu mám přítele.. nějak si nedokážu představit odloučení třeba na půl roku.. vážně nevím.. jeslti teda dostudovat alespoň na bakaláře.. mít nějakou praxi.. a pak "nějak" děti.. nebo.. fakt nevím.. dokázal by mi někdo prosím alespoň trošku poradit? 



Poslat SZ
Galerie obrázků


