Je mi 22 a přítel je o rok starší, já chodím na VŠ a on se po maturitě snažil najít nějakou práci. Chvíli se jen tak poflakoval, pak zkusil poslat pár životopisů, do jedné práce ho dokonce vzali, ale vydržel tam měsíc s tím, že mu po měsíci chtěli dát míň peněz a on tam nebude dělat "vola" za pár korun a najde si něco jiného.. Ovšem od té doby si už nikdy nic nenašel (jsou to 3 roky), kromě brigády a ani tu už vlastně nemá.. Jeho plány do budoucna jaksi zmizeli, nemá motivaci, nechce dělat nic jiného než to, co ho baví.. Ke mně byl a je hodný a to mě motivuje mu pomoct, i když mi všichni říkají, ať ho raději opustím.. Opravdu už mi dochází trpělivost, několikrát jsme se o tom bavili, vždy jen "kýve", jakože mám pravdu a že si opravdu už musí najít práci, ale nikdy se nedostane dál než k prohlížení nabídek..
Před pár měsíci jsem se s ním i rozešla s tím, že to jediné ho může "nakopnout" k tomu, aby něco dělal. Ale on mě opět ukecal, ať mu dám poslední měsíc, že se začne pořádně snažit. Bohužel musím říct, že to jsou už skoro 2 měsíce a nic se nezměnilo. Jen mi přijde hrozně sobecké ho opustit proto, že je neperspektivní partner pro budoucí život a lenoch, i když jinak je ke mě moc hodný a občas i ochotný a bohužel možná i závislý..
Vidím na něm, že se v tom sám utápí a neví, co má dělat, dokonce mi před pár dny řekl, že už nějakou dobu přemýšlí, že mi řekne o pomoc, ale ani on a ani já sama nevím, jak bych mu vůbec mohla pomoct..
Nezažili jste to prosím někdo? Co mám dělat, když se s ním v takové situaci asi nedokážu rozejít? Nevím, co dál 
Poslat SZ