Rodiče mě nenávidí kvůli škole

Co se týče studia byla jsem vždy spíš smolařka. Nastoupila jsem o rok později (narodila jsem se na konci června 1985), celé moje dětství se se mnou táhly nemoci at už fyzického či psychického rázu.Vychodit základní školu jsem zvládla více méně průměrně mívala jsem jedničky,dvojky. Jako střední školu jsem si zvolila vysněný obor všeobecná sestra. Už od malička jsem ležela v nejrůznějších anatomiích pro děti, zajímalo mě cokoliv spojené se stavbou lidského těla a chtěla jsem pomáhat lidem Snila jsem o tom,že až vystuduji budu jezdit na mise s lékaři bez hranic do rozvojových zemí. Už tehdy se mi rodičesmály, že to nikdy nezvládnu a přestanu fantazírovat. Na střední zdravotnické škole mě bohužel zradila páteř jakmile došlo na těžší fyzické práce měla jsem šílené bolesti tudiž jsem musela školu ukončit. To byl podnět pro naše že jsem opravdu neschopná,nic nedokážu tak mi vybrali další SŠ. Vystudovala jsem management obchodu, kolektiv byl postupem času perfektní ale nápln studia mě vůbec nebavila bylo to totálně mimo oblast mých zájmů ale zdárně jsem 4 roky přežila v roce 2006 odmaturovala. Mým velkým snem bylo zkusit se dostat na lékařskou fakultu. Zapsala jsem se kvůli tomu i do přípravného kurzu, půjčila materiály od kamarádky co studovala na gymnáziu. Doma mi ale naši říkali, že na to nemám bez vysokoškolského vzdělání a vůbec nikdo mě nepodpořil. Což jsem věděla ale přesto jsem to chtěla zkusit protože by se mi splnil největší sen. Bohužel jsem se nechala tak zvyklat i díky výživné masáži na snížení ega v kurzu (neustále nám dokazovali jak jako absolventi ze středních odborných na to nemáme, schválně nás vyvolávali k tabuli na látku,kterou jsme v životě nebrali a kterou jsme potřebovali spíše nejdřív vysvětlit, gymnazisté námi otevřeně opovrhovali). Nejsem silná osobnost přihlášku na VŠ jsem podala ale na zkoušky jsem nešla. Rok jsem vyplnila studiem anglického jazyka kde jsem si udělala Cambridgeské zkouškky. Příští rok jsem si musela dát přihlášku na "lehké" obory kde mě určitě vezmou, bylo to archivnictví. Studoval ho bratránek tak jsem musela i já k radosti všech jak to bude skvělé až to budu studovat taky a jak to musí být jednoduché když to tak zvládá. Já ale historii neměla celou střední školu, tudíž mi chyběl tolik potřebný základ. Tímto oborem samozřejmě nepohrdám mám svá oblíbená témata ale taky ho nemiluji na tolik,že bych od rána do večera musela ležet v odborné literatuře, jak se to u tohoto studia vyžadovalo. Každý rok byl nějaký problém ale podařilo se ho zvládnout za cenu obrovských nervů a vypětí celé prázdniny jak to vlastně dopadne jestli postoupím nebo mě vyhodí. Ted jsem ve 4. ročníku k dokončení studia mi zbývají 4 zkoušky,které jsou pro mě nepřeklenutelné. Nedokážu se naučit všechny události v raném novověku, 19 a 20 století. Ač se snažím připravit a učím se u zkoušky vždy zjistím že oproti vědomostem ostatních je to málo a na zvládnutí zkoušky nemám. Vždycky si sednu na potítko vzpomenu si tak na 4-5 řádků textu a konec. Moji rodiče to přičítají lajdáctví,nedokáží přenest přes srdce že mě zřejmě vyhodí po 4 letech bez titulu. Tatka už mi kolikrát v hádce i fyzicky ublížil. Mamka mi vykládá jaký jsem neschopný bl...c, že všichni už to mají jen já jsem parazit co saje peníze a podobně. V poslední době už to graduje opravdu do monstrozních rozměrů už prý tím terorem co jim způsobuju můžu i za opakovaný zánět a podobně. Opravdu někdy přemýšlím, že to všechno ukončím jen se strašně bojím co bude po životě následovat. Koncem června mi bud 26 let a můj život je absolutně nenaplněný, nemám kluka, nemám vzdělání skoro žádné přátele nic jsem nedokázala. Rodiče na mě každý den křičí, vyčítají a obviňují i z toho co jsem neudělala. Za týden mám poslední zkoušky ale už nemám vůbec sílu v tom pokračovat. Je mi stydno tam jít když už samotní přednášející se ptají co tady ještě dělám.
Když říkám našim že až si vydělám chci založit nadaci pro děti z válkou postižených zemí jen se mi vysmějí že jsem blázen, stejné je to s mojí dobrovolnickou prací pro útulek. Strašně ráda bych byla nějak prospěšná Stejně tak bych vám chtěla poděkovat, za čas věnovaný mému příběhu a poprosit vás o radu co dělat.

ElsaHussein

Priateľov pes

Dítě v 17ti letech

Vztah s přítelem se nikam neposouvá - dilema

Jak se vyrovnat s nuceným potratem

Manžel mě zbil

Váš příspěvek