S přítelem jsme spolu byli dva roky, z toho posledního přibližně půl roku jsem u něj bydlela. To, že jsem se k němu nastěhovala, vyplynulo spíše z jeho iniciativy (já sama jsem se do společného bydlení nehrnula), ale nakonec to bylo fajn. Dodělala jsem školu, začala vydělávat a postupně se i finančně podílet na zařízení jeho bytu. A najednou mi zničehonic řekl, že chce bydlet sám. Že prý je ještě mladý na společný bydlení, chce se lítat venku a nebýt nikým omezován. Ale rozejít se v žádném případě nechtěl, prý jsem pro něj vysněná ženská. Já jsem mu ale řekla, že toto prostě neberu, že nemůže dělat takový krok zpátky, jednou chtěl, abych u něj bydlela, tak si to nemůže po chvíli rozmyslet. Nehledě na to, že jsem z jiného města a bydlení půl na půl na dvou místech jsem absolvovala poslední cca rok a taky to nebyla žádná hitparáda. On teda nakonec řekl, že o mě nechce přijít a nějak se s tím srovná.
Jenže nesrovnal. Opakovalo se to cca ještě dvakrát (jednou už mě sbalenou vezl domů, ale nedovezl, protože si to po cestě rozmyslel) a dneska mi znovu oznámil, že chce bydlet sám, že mě u sebe nechce apod. Takže jsem si definitivně sbalila všechny věci, řekla, že je konec a odešla.
Moc dobře ale vím, že on se mnou dál chce být, chce se vídat (samozřejmě už mě i kontaktoval), a že ho to taky sebralo. Náš vztah sice nebyl bez chyb, ale žádné závažnější problémy jsme neměli, rozuměli jsme si a společnou budoucnost jsme si spolu představit dokázali. Nevím, jestli jsem tím svým nekompromisním (buď spolu budeme a budeme spolu dál bydlet nebo konec) neudělala chybu? Na druhou stranu si zase říkám, že když s někým chci být a počítám s ním i do budoucna, tak nedělám takové kroky zpátky. Společné bydlení není jednoduché, je to o přístupu obou a o kompromisech a ty on dělat nechtěl.
Přemýšlím nad tímhle poslední dva měsíce a nedokážu se na to podívat s chladnou hlavou. Na jednu stranu nechci zahodit fajn vztah kvůli tomu, že si rozmyslel společné bydlení, na druhou stranu mám obavu, aby on teď nezískal nějakou volnost, kterou chtěl, a mě si bude udržovat jen na občasné vídání, když se mu to bude hodit...
Budu ráda za každý objektivní názor 
Poslat SZ
Ale to samé i ženy!...Je to prostě dobou. Dřív se lidi ve 20 brali měli byt a děti a nic jiného než být rozmný jim ani nezbývalo...Kdyby žili v naší době kdy najít slušnou práci je zázrak a mladým párům není moc přáno tak se do toho nikdo tolik nežene...Pokud chce chlap okolo 25 poletovat venku a víkendy trávit na pivu neni na tom nic neobvyklého, ale myslím si, že pokud si 2 vyhovují není problém v tom aby chlap lítal venku a měli navzájem svobodu i když spolu bydlí, ale pokud si prskala pokžadý kdy si chtěl někdy vyrazit sám tak se nedivím, že mu bude pohodlnější bydlet sám než pokaždé vysvětlovat kam a proč tam jde, na to je fakt mladý...
(samozřejmě vím, že je to moje chyba, že jsem to dopustila - ale to ty neděláš 
a jinak volnou ruku pro své vlastní aktivity plus volný byt pro případ, že narazí na nějakou neupejpavou slečnu..