S přítelem jsme spolu byli dva roky, z toho posledního přibližně půl roku jsem u něj bydlela. To, že jsem se k němu nastěhovala, vyplynulo spíše z jeho iniciativy (já sama jsem se do společného bydlení nehrnula), ale nakonec to bylo fajn. Dodělala jsem školu, začala vydělávat a postupně se i finančně podílet na zařízení jeho bytu. A najednou mi zničehonic řekl, že chce bydlet sám. Že prý je ještě mladý na společný bydlení, chce se lítat venku a nebýt nikým omezován. Ale rozejít se v žádném případě nechtěl, prý jsem pro něj vysněná ženská. Já jsem mu ale řekla, že toto prostě neberu, že nemůže dělat takový krok zpátky, jednou chtěl, abych u něj bydlela, tak si to nemůže po chvíli rozmyslet. Nehledě na to, že jsem z jiného města a bydlení půl na půl na dvou místech jsem absolvovala poslední cca rok a taky to nebyla žádná hitparáda. On teda nakonec řekl, že o mě nechce přijít a nějak se s tím srovná.
Jenže nesrovnal. Opakovalo se to cca ještě dvakrát (jednou už mě sbalenou vezl domů, ale nedovezl, protože si to po cestě rozmyslel) a dneska mi znovu oznámil, že chce bydlet sám, že mě u sebe nechce apod. Takže jsem si definitivně sbalila všechny věci, řekla, že je konec a odešla.
Moc dobře ale vím, že on se mnou dál chce být, chce se vídat (samozřejmě už mě i kontaktoval), a že ho to taky sebralo. Náš vztah sice nebyl bez chyb, ale žádné závažnější problémy jsme neměli, rozuměli jsme si a společnou budoucnost jsme si spolu představit dokázali. Nevím, jestli jsem tím svým nekompromisním (buď spolu budeme a budeme spolu dál bydlet nebo konec) neudělala chybu? Na druhou stranu si zase říkám, že když s někým chci být a počítám s ním i do budoucna, tak nedělám takové kroky zpátky. Společné bydlení není jednoduché, je to o přístupu obou a o kompromisech a ty on dělat nechtěl.
Přemýšlím nad tímhle poslední dva měsíce a nedokážu se na to podívat s chladnou hlavou. Na jednu stranu nechci zahodit fajn vztah kvůli tomu, že si rozmyslel společné bydlení, na druhou stranu mám obavu, aby on teď nezískal nějakou volnost, kterou chtěl, a mě si bude udržovat jen na občasné vídání, když se mu to bude hodit...
Budu ráda za každý objektivní názor 
Poslat SZ
kdybych byla tak hodně naivní, jak ty píšeš, tak jsem ještě u něho nebo minimálně čekám, že mě bude chtít zpátky (a to opravdu nečekám). já to, že jsem neodešla hned napoprvé, naopak za chybu nepovažuju, protože jsem prostě nechtěla zahodit vztah a teprve až jsem viděla, že jsem se snažila, dala mu šanci, ale nikam to nevedlo a víc už jsem nemohla udělat, tak jsem odešla...
jako on si podle mě taky uvědomí, o co přišel, myslím, že mě měl fakt hodně rád a podle mě hlavně nevěřil, že se fakt sbalím a odejdu. na druhou stranu si ale myslím, že znovunabytá svoboda a volný byt, o který tolik usiloval, taky nebude k zahození, takže se bude snažit chvilku a pak ho to přejde.
