Samota

Pokud Ti to nevadí a je Ti dobře, tak bych to neřešila. Ono kolikrát je lepší být sama, než ve vztahu, kde tě partner ponižuje atd. (tak jak se to řeší v jiných tématech). A pokud je někde ten pravý, tak se ukáže zrovna, když to nebudeš čekat.

Tak to trochu závidím, já potřebuji kolem sebe skoro pořád lidi, nedokážu si vystačit sama se sebou Jen výjimečně mám náladu být sama. Jak to děláte, chtěla bych být taky taková, ale je pravda, že prakticky asi sedm let mám v kuse přítele (ne jednoho stejného ) anebo nejlepšího kamaráda, se kterým jsem vždy trávila téměř každou volnou chvilku. Poslední dobou však už těch pravých přátel ubývá, nebo nemají tolik času jako dřív (a já zrovna poslední dobou celkem jo), takže se pak víc upínám na přítele, který je zas můj pravý opak - samotář, zvyklý dělat si vše po svém. A poslední dobou se dost hádáme... Takže uvažuji nad tím, že budu sama, odstěhuji se, ale právě té samoty se tak strašně bojím

Zrovna na jazykovým kurzu jsem si našla dvě skvělý kamarádky se kterýma se vídám už několik let. Takže jazykový kurz vřele doporučuju, stejně tak cvičení. Asi bych nelámala hůl nad hledáním přátel, ale ani se nesnažila nějak násilně se k někomu vnutit jako kamarádka. Uvidíš, že když tomu necháš volný průběh, tak se časem nějací dobří kamarádi objeví.

Já mám hlavně problém že moc lidem nevěřím a za vším vidím .... snad vypočítavost? Prostě si dávám pozor a když nemusím tak se prostě nezapojuju do diskuzí s cizíma lidma... možná proto že si připadám hloupě když něco říkám

je to hodně o zvyku holky...ja jsem zvyklá od mala si sama vystačit a když jsem pak začala bydlet s přítelem , půlroku mi trvalo než jsem si zvykla že musím brát ohledy i na toho druhýho...a když jsme se po 4 letech rozešli, byla jsem jak bez nohy...najednou jsem neuměla žít jako předtím...samostatně. a když jsem se to naučila, šup a zase jsem se zamilovala a když jsem si zvykla že někoho mám tak už jsem zase sama

Já jsem taky spíš samotářka, nemyslim si, že je to problém.

tak to máme podobné..také jsem hodně málo důvěřivá a možná to není dobře taková být,ale nechci se zas nechat spálit :/
Jinak já se s kamarádama vídala,když jsem chodila ještě na základku,teď jak jsem ukončila střední tak si každý našel už nové přátelé a bylo i dost učení,mám přítele tak už se s nikým ani nějak nevídám.Trochu mě to mrzí,ale bojím se někomu napsat pojď ven po takové době abychom si ještě rozuměli a měli vůbec o čem spolu mluvit.

hafatko
Já si nemyslím, že to není dobře. Myslím, že ti nějak intuice napoví, komu věřit. Až se objeví někdo takový, snad tě nezklame

je myslím , že to neni od věci lidem nevěřit. vypočítavých lidí je dost... mám kamaráda... tuhle jsem ho požádala zda by mě nehodil na letiště... řekl si za to 2000 kč... ufff! to jsem mohla jet pomalu taxikem! včera mu říkam zda nezajdem na kafe, říkal kam by chodil když ma doma mašinu za 30 tis...tak jsem mu napsala že zajdu klidne k němu domu (ale jen jako kamaradka) už se neozval. Navrhl mi že mi spraví auto - akorát by na tom chtěl zase vydělat. pffff!! Na takový kamarádství kašlu! hlavně na druhým vydělat.

Taky se přidám k této diskuzi, já jsem dřív bývala strašnej živel, neuměla a ani jsem nechtěla být sama ani chviličku,ale pak jsem potkala ted už manžela, po 2 letech dojíždění z Moravy za Prahu, jsem se sem přestěhovala a nikoho tady neznám musím říct, že ze začátku mi to strašně vadilo, navíc když je manžel víc v práci než doma a máme už skoro 1,5 starýho synka ale na druhou stranu, s tím s kým mě manžel seznámil, to většinou to přátelství nevyšlo, nevím jestli je to tím, že je člověk starší a už není tak spontánní a otevřenej, ale prostě mám problém navázat nový přítelství i když bych strašně chtěla!! Mám už ted problém někomu moc věřit... a zase nejsem ten vtírací typ, že bych k někomu nejspíš k nějaké mamince venku přišla a řekla, : Ahoj, jsem tu nová, nechceš se mnou kamarádit? ještě že mám synátora, sice si s ním zatím člověk nepokecá ,ale zasmějeme se každej den

Janice28
Tak to je síla, takový lidi fakt miluju!! Rádoby kamarádi,ale kdyby mohli přetáhli by tě přes hlavu a obrali o všechno

Janice28
Tak tomu se snad ani nedá říkat kamarád ne?

Jinak já mám strach z toho zklamání, když někomu začnu věřit a ten dotyčnej mě zklame, tak se z toho dlouho vzpamatovávám....

Já nemám už skoro žádné kamarády a ty které mám, skoro nevidím, na vysoký je to už prostě jiný, každý jsme z jiného kouta republiky. Občas je mi z toho smutno, jsem hodně fixovaná na přítele a chci, aby byl co nejvíc se mnou. Jenže on mi vždycky řekne, že nemůže za to, že já nemám kamarády a že on chce být taky chvilku se svýma kamarádama a ne furt jenom se mnou. Vím, že má pravdu, ale vždycky mě to mrzí.... Občas si říkám, že taky budu dělat všecko sama, ale připadám si u toho moc divně... Pokud ti to nevadí, že jsi sama, tak ti závidím... já se tím pořád užírám

Já s tímhle mám problém celý život. Opravdu nutně potřebuji kolem sebe spontánní lidi, já sama jsem opravdu velmi komunikativní, jenomže vždycky potkám "kamarády", co chtej jenom utešit, sami jsou depresáři a tak na ten zpusob. Proste mám problém si k sobe přitáhnout lidi ze stejnýho testa, jako jsem já a to me opravdu mrzí, nebot potom delám všem mým kámošum naslouchací vrbu a jelikož mám samý kamarády a kamarádek jen velmi málo, tak delám tem kámošum spříznenou duši a matku v jednom. Taky me desně užírá, že si nemám s kým pokecat. Ted jeste k tomu mám období, kdy jsem začala být já sama docela akční a tím více potřebuji společnost(jak jsem psala v jiný diskuzi a tom hubnutí atd.) Opouštím staré známé-nemám si s nimi co říci..., ale pořád jsem sama bez přátel nových... Snad se to začátkem školy zase spraví... Samota me zabíjí-to pak mluvím i do zdi a vedu s ní dlouhé monology