Samota v duši...

Příznaky deprese...? Nečekej, až to bude dlouhodobější a vážnější problém! Určitě bych doporučila návštěvu psychiatra, který by ti poradil vhodnou psychoterapii - chodila bys za člověkem, který by s tebou rozebíral tvé pocity a myšlenky. Možná by stačilo pár sezení, možná by se ukázal vážnější problém, každopádně život je příliš krátký na to, aby se mladá a šikovná holka cítila takto... Držím palce!

ahojky, nemyslim si, že by to byla deprese, takový stavy máme jednou za život asi všichni, zvlášť my ženy. Určitě bys někomu chyběla, rodině, kamarádům..soustřeď se na věci, který tě baví. Anebo zkus pomáhat druhým, protože pak ten pocit, že tu jsi zbytečná vyženeš raz dva. Můžeš pomáhat starším lidem, najít si nějakou nadaci..smysl životu dáváme my sami..co tě nejvíc baví? to dělej. Promluv si o tom s někym ve svým okolí. A základ je, mít se ráda, nebuď na sebe tak přísná. Taky by ti mohli pomoct knížky o pozitivním myšlení, Tajemství, Miluj svůj život..

Ahoj, ta samota je jen zdánlivá, určitě budeš někomu chybět - rodičům, přátelům,... Nejlepší na takovou depku je pustit se do uklízení, vaření nebo si jen zapnout cédéčko/rádio a zatancovat, zazpívat si anebo se kouknout na nějakej filmík.
Kdyby něco, tak písni SZ

http://www.youtube.com/watch?v=akT_Sn2ZmEA&feature =related

je to neuvěřitelnej člověk, vždycky si to pouštim, když něco řešim a mám pocit, že to nezvládnu..i ty to zvládnešjsme s tebou

Jednou jsem měla taky něco takového. Byla jsem v bytě sama, byla sobota večer, žádná kamarádka nevolala abych si šla třeba někam sednout a já si najednou připadala zbytečná. Jdi mezi lidi, nějak se zabav, jdi třeba na dobrou večeři s někým a věř, že ti bude líp.

Jj, když jsem s ním viděla kdysi video poprvé, seděla jsem jak zařezaná a říkala si na co si stěžuju.
Ale je fakt že každý zažívá své stavy intenzivně proto, protože to je jeho život a v jeho očích jsou ty problémy a pocity větší.

ImFlying
Trávíš hodně času sama? Jestli ano, situace se sama nezlepší. Chce to mezi lidi, i když máš pocit, že jsi samotář. To ve své podstatě není nikdo... Konktaktuj klidně celý svůj telefonní seznam a zkus něco podniknout.
Když nic nezabere, tak klidně nějaký psycholog apod....

Držím pěsti!

Kaja555
souhlasim, taky jsem nesnášela, když jsem třeba po rozchodu fňukala a někdo mi řekl Buď ráda, že nejsi na vozíku..to každý ví, ale každý má jiný problémy a řeší je, cítí, prožívá jinak

to jsem dala jen tak motivačně..je to opravdu ten nejsilnější člověk jakýho jsem kdy viděla..

Adelaine:
Tak to má dnes já, měla jsem jít ven, počítala jsem s tím, ale kamarádka mi napsala, že dnes nemůže, tak sedím v pátek večer doma v prázdném bytě a čučím do PC a přemýšlím o blbostech, akorát mám z toho smutek. Aspoň jsem si k tomu rozdělala víno, ale samotné mi to nijak moc nechutná.

ImFlying
Když mi bylo mezi 15ti - 18ti roky, cítila jsem se stejně.
Tímhle obdobím prochází hodně holek, ale neboj, odezní to.
Když si vzpomenu na mé smutnění v období dospívání, tak jsem ráda, ža už to mám za sebou.
Zkus si přečíst nějakou veselou knížku...a bude líp.
Co bolí to přebolí.

No... vy si stěžujete jak jste jeden pátek samy doma, já jsem sama pořád .... to už bych asi měla skočit pod vlak... To se mi fakt líbí jak si někdo stěžuje když jeden pátek nejsou s kamarády.......

no ty pocity ale prostě mají, a promiň ale jestli takhle odsuzuješ své "kamarády" tak nevim nevim, asi se snažit něco dělat...

to jo!! Nedovedu si takový život představit, ale on to zvládl. Viděla jsem ještě nějaká jiná videa, kdy mluvil o tom, že i on má slabé chvilky (což je jasné), ale že se tomu nemůže poddat.

ImFlying: víš kolik toho na Tebe ještě čeká? Co všechno ještě zažiješ!
Mě podobné myšlenky také napadaly; v pubertě i později. No a od té doby jsem zažila ještě dost pěkného co stálo za to. A doufám ještě zažiju...

ImFlying
A jak jsi na tom s lidmi okolo sebe? Máš nějakou rodinu, nebo aspoň pár kamarádů..? Já Ti rozumím.. rodinu nemám, táta o mě od narození nestál, žila jsem s mamkou u prababičky, byla jsem tlustej obrýlenej šprt, kterému se všichni smáli, neměla jsem ani nějak extra kamarádek a ty, co byly, většinou nějak "zklamaly", druhá babička s dědou o mě taky nejevili zájem a ze mě se stal přecitlivělý jedináček.. i když to všechno je už minulost a nejsem žádný obrýlený, kolektivem neoblíbený šprt, odstranit ty pocity je běh na dlouhou trať. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem nikoho neznala a to jediné, co mě drželo (mamka), bylo ode mě najednou vzdálené 400 km.. začínala jsem tady znova a sama, po katastrofickém vztahu jsem ztratila důvěru v muže, v lidi.. i když teď mám přítele, plánujeme v září svatbu a čekáme spolu chtěné miminko, s těmi pocity bojuju stále.. našla jsem si tady psycholožku, zatím jsem tam byla jen čtyřikrát, takže jsem na začátku dlouhé cesty.. Tobě bych radila začít číst knihy (už to tady zaznělo) typu Tajemství, Miluj svůj život, Objednávky z Vesmíru apod. Ale pokud Tě to nebude nikam posouvat, pak bych vyhledala psychologa.. Kdybys kydokoliv potřebovala pokecat, klidně napiš SZ a můžeme to spolu probrat.. Drž se!

Rozumiem ti. Skočiť pod vlak sa mi zrovna nechce, ale som unavená a neviem jak ďalej. Ver tomu, že niesi sama s problémami. Napr. ja si nemožem nájsť prácu, mám finančné problémy, problémy s bývaním, rozišiel sa so mnou chlap po 5 rokoch, zistila som, že v Prahe nemám žiadnu dobrú kamarátku ktorej sa možem vyplakať a som sama. Ale musím to nejak poriešiť, nechcem ďalšie soboty a piatky sama preplakať pretože nikoho nezaujímam. Kamarátky nemám, ťažko sa zoznamujem, tak som vletela na internet a hľadám. Skús to tiež takto spraviť. Potrebuješ zohnať oporu. Keď by si si chcela pokecať, určite mi písni, alebo písni niekomu inému z Omlázka čo ti to ponúkal. Neboj sa požiadať o pomoc. Uľaví sa ti.