Sebevražedné myšlenky

A kamarádka nemá žádný pořádný smysl života?..:-/

Poslat jí k psychologovi a snažit se jí pomoc s její situací, pokud to nějak jde a můžeš.

neužíva nejaké tabletky....antikoncepcia ma tiež nie moc dobrý vplyv na psychiku..spí dobre??

Ona je hrozně uzavřená, takže se v podstatě vůbec nesvěřuje (i proto mě to teď překvapilo a hlavně vyděsilo!).
Hodně visí na rodině, ale ta na ni paradoxně úplně kašle. Materiálně ji zabezpečí, ale jinak se o ni vůbec nestarají.

Antikoncepci nebere, to vím téměř určitě. A s tím spaním, tak to bohužel nevím.....

Reaguji na coolgirl:
Nepíšeš, kolik je jí let, ale myslím si, že v určitém věku některý člověk neví kam patří, co chce atd.Co jí vzít někam za zábavou, odvázat se, ať pozná, že ten život není zase tak špatnej, užít si spoustu legrace, prostě se odreagovat....Nebo jestli je to opravdu tvá kamarádka, tak si s ní o tom promluv, řekni jí, jak ti na ní záleží, že všechny problémy se dají řešit a je nesmysl utíkat z boje tím, že se radši zabiju, život je přece tak krásnej.Dej jí najevo, že se o tebe může opřít, když se nemůže opřít o svou vlastní rodinu.

Musíš s ní hodně mluvit a vzít jí někam mezi lidi. At' zdravě jí a má dostatek spánku. Měla by si také promluvit s příbuznými a vše si vyříkat. Jestli to nepomůže,at' jde k odborníkovi.

Pokud tvá kamarádka nemá k sebevraždě opravdu závažný důvod, jako týrání, neustálá psychická zátěž a pod., a nebo, pokud na sebe nechce jen upoutat pozornost, pak by určitě měla vyhledat pomoc, protože se může jednat o vážnou duševní poruchu.
Škoda, že se u nás jen málo lékařů zabývá celostní medicínou.
Mnohdy duševní onemocnění signalizuje "jen" nepoměr nebo absenci některých důležitých látek v těle, nebo jinou fyzickou nemoc.

třeba je to jen pocit dokonalé prázdnoty....v tom případě bych ji docela chápala.

pokud nemáte konkrétně pro koho žít, pro přítele, nebo děti, nějak to celé nemá smysl. byla jsem na tom dost podobně, momentálně mě nad vodou drží strach o rodiče. ale taky jsem párkrát přemýšlela, na co tady marnit čas. život je víceméně buď nuda nebo stres, všecko je špinavé a zničené, lidi jsou vulgární, prostí, oplzlí a hloupí. můžete se snažit jak chcete, nakonec vás každý podrazí, každý hrabe na svém písečku...prostě nic, co by tady člověka drželo.
ne, že bych se zrovna chtěla sebevraždit, ale chuť do života taky zrovna nemám. a znám ještě pár lidí, kteří jsou na tom podobně. tak jestli taky necítí takovou nějakou prázdnotu.

na to pomáhá pro někoho nebo pro něco žít, o něco nebo o někoho se starat, mít za něho zodpovědnost. vím, že někomu pomohla i taková kravina jako králík nebo kočka.

ale těžko říct, co se jí honí hlavou.

Může se jednat i o problém,o kterém vůbec nikomu neřekla,zvlášť pokud je uzavřená.Může prožívat velký vnitřní boj,hledání svého místa a třeba zatím neví,kam se zařadit a co si s životem počít a tak jí může připadat zbytečný a nenaplněný.Pokud nebude schopná se sama vzchopit,tak jen těžko se na tuhle situaci podívá objektivně,což může jen zhoršovat stav a to by bylo nemilé..neuvedla si věk,ale pokud právě prožívá období dospívání,tak to pro ni může být velmi těžké,pro někoho je to zrádné období a lépe by asi bylo navštívit odborníka.

proč ne,ale měli by to být lidi,od kterých bude cítit, že ji berou jako sobě rovnou a nepohrdají s ní,to by ji mohlo zasáhnout ještě víc..A taky možná raději jen velmi opatrně s těmi ochutnávkami zábavného života,aby pro změnu nesklouzla na úplně opačný břeh.

Já myslím, že takovému člověku aktivně vlastně nijak pomoci nemůžš.
Dotáhnout ji za ruku k psychiatrovi, to nejde, je svéprávná. Hledat ji zábavu, to je taky nanic, pokud sama nebude chtít...
Nikomu nejde vnutit chuť do života.
Takže jediné a nejdůležitější, co pro ni můžeš udělat, je stát při ní a být jí tím naslouchajícím uchem (jestli sama na to máš sílu).
Prostě s ní BÝT.
Neděsit se jejich myšlenek a slov, projevit pochopení pro to, jak se cítí.
Z vlastní zkušenosti vím, toto je největší podpora.
" Ano, někdo tu za mnou stojí. Neříká mi, co mám dělat a myslet. Neděsí ho to. Bere mě i s mýma myšlenkama."

JE TU NĚKDO, KOMU NA MĚ ZÁLEŽÍ A NECHCE MĚ PŘEDĚLAT
Tohle bys jí svou tichou podporou měla předat.
Držím pěsti. je to nápor na duši.

omlouvám se,že ti do toho mluvím,ale myslím,že přežívat díky strachu taky není to pravé.samozřejmě je těžké najít si smysl života,když okolnosti tomu nepomáhají.A taky,pokud máš kolem sebe jen lidi vulgární, prosté, oplzlé a hloupé a podrazáky,tak se zamysli,čím si je do života přitahuješ.Vnitřní svět se vždy zrcadlí v tom vnějším.Zrovna tak jako že život je víceméně nuda a stres-když ho takový vnímáš,tak se ti takový i zobrazí.Každý má možnost změnit úhel pohledu,je to složité a přitom dost jednoduché,je třeba překročit pomyslné hranice,které si většina lidi stanovuje a ze nimi je svět neomezených možností.Je dost zajímavé,jak malinké jsou některé světy některých takhle trpících lidí.
Omlouvám se ještě jednou,nechci se do nikoho nijak navážet,tak doufám,že to tak nikdo nebere.
Držím palce!

Reaguji na skymaggie:
ještě před dvěma lety jsem byla velice veselá spokojená osoba...než jsem zjistila, že lidem, které mám ráda, jsem k smíchu, že člověk, do kterého jsem byla zamilovaná, mně jen využívá, že lidi, které jsem měla za přátele, zdrhnou v okamžiku, kdy by pro mě měli něco udělat. prostě zklamání úplně na všech frontách. to byl šok jak blázen. zůstala jsem z týdne na týden úplně sama, a je to tak dodnes. to tehda jsem přemýšlela, jestli to má nějaký smysl. pochybuju, že od té doby budu kdy někomu věřit nebo si někoho připustím více k tělu. ale zkusila jsem to. musela jsem se přestěhovat, nikoho tady neznám a nemám nejmenší představu, jak se seznámit.

no a když žiješ úplně sama, děláš práci, kde každý den potkáváš lidi, kteří dělají takové blbosti, že se to zdá neuvěřitelné (jinou jsem nesehnala, ani když jsem se málem přerazila), jsi nemocná tak, že nemůžeš dělat nic z toho, co bys ráda...tak prostě svět takhle vidíš.
tohle ale není téma o mně. jen jsem ti chtěla nějak odpovědět.

Reaguji na imoen:
já už na to jen krátce odpovímokud se všichni ti lidi zachovali takovým způsobem,jak jsi popsala,tak buď jedině ráda,že ses jich zbavila i když to třeba bolelo.
Ale souhlasím,že tohle nejsou zrovna příjemné životní chvíle.