Máme s přítelem vztah na dálku, on momentálně hledá práci, já studuju, v pondělí mě čekají státnice. Jelikož jsme od sebe nějaký 300 kilometrů, není kolikrát finančně ani časově možné se vídat tak často, jak bychom chtěli.Teď jsem u něj byla tři týdny v kuse a vypadá to, že skrz školu a přijímačky a jeho festival se skoro celý červen neuvidíme. Pak se rýsuje brigáda v zahraničí, která nám buďto vyjde spolu a nebo pojedu já s kamarádkami do Skotska. Problém je v tom, že se mi po příteli opravdu strašně stýská. Je to náročné, když jsme spolu takovou dobu v kuse, prakticky spolu žijeme a pak zase delší dobu se vůbec nevidíme. Samozřejmě si každý den píšeme na skype, občas nějakou tu sms. Ale já jak vždycky přijedu domů, tak se zkrátka nemůžu zbavit toho hroznýho pocitu samoty, té představy, že ho tak dlouho neuvidím. Už mě to někdy vážně pohlcuje, že kvůli tomu dokážu hodně plakat i třeba den před odjezdem tam u něho. Přítel dřív byl na tom podobně, ale poslední dobou to zvládá líp. Říká, že ej mu taky moc smutno, ale prostě na to nemyslí, chodí si ven s kamarády nebo něco dělá, že pláč ničemu nepomůže. Vím, že ho kolikrát tím mým smutněním už otravuju. Mě pak i mrzí, když vím, že třeba jde s kamarády do kina a já už tam nejsem, že nemůžu být s ním po večerech atd.
Vím, že bych měla se zaměřit na sebe, na svoje zájmy tady doma, ale kolikrát se teda snažím něco dělat, jenže pořád mi myšlenky odbíhají, trápí mě ta představa, že se neuvidíme ještě dlouho. Nedokážu být tak silná, jak bych chtěla v tomto být. Ona asi na to není moc žádná rada dobrá, ale zajímaly by mě alespoň vaše zkušenosti a nějaké tipy třeba