Jak se naučit žít bez lidí co tu už nejsou?

Bohužel, nejde se vyrovnat se ztrátou některého z rodičů. Moje mamka zemřela před šesti lety a dodnes jsem se s tím úplně nevyrovnala. Je strašně těžké se vyrovnat s tím, že zemřel člověk, který vás měl nejvíce rád a vy jeho.Jak se vždycky říká, že nejlepší je se odreagovat, tak to není pravda, alespon u me to tak rozhodne nefungovalo pomoci může nejspíše jen čas.

já přišla o přítele a rok na to o tátu z odstupem času můžu říct, že není nic na světě co by pomohlo než právě čas..hlavně na to nesmím myslet a ani chodit na hřbitov..neumím si představit, že tu bolest budu muset ještě někdy zažít hrozně to člověka změní a lidé kteří to neprožili to nemůžou pochopit, smutné je, že se to děje denodenně, akorát člověk si to nepřipouští dokud ho to nepotká

cosmica
to je strašné tak mladá krásná holka,že by jí každý mohl závidět bez taťky a dokonce i přítele to pak má člověk ještě těžší se znovu vázat,když pořád musí myslet na někoho,kdo tu už není a koho bude pořád milovat

jenže když na ten hřbitov nejdu,protože nemůžu mám zas i výčitky jako bych k němu neměla úctu něco v tom smyslu

Zdravím všechny. Mně odešla letos v srpnu babička, tedy spíš bych měla napsat maminka, protože mne od narození vychovávala. Moje vlastní matka se na mě vykašlala, i když jsem se s ní celý život stýkala. Neviděla jsem ji 7 let a když byla babička v nemocnici, tak jsme se začaly znovu bavit. Když babička odešla, tak jsem se opět přesvědčila jaká moje matka je a vygumovala jsem ji ze života, stejně jsem ji nikdy jako matku nebrala. Asi je to hnusný a rouhání, ale smrt mojí vlastní matky mne určitě tak nezasáhne... Ale ztráta babičky mne tak zasáhla, že jsem se musela od vše co s ni je spojený oprostit. První týdny jsem hrozně brečela a nevěděla co bez ní budu dělat. Ale to prázdno co v člověku je, se nedá vyslovit, to je ve mně pořád. Je to ta nejhorší věc na světě. Ponořila jsem se do práce - to mi pomohlo opravdu hodně - a prostě se snažím vůbec nemyslet na to, že odešla, každý den si na ní vzpomenu, ale snažím se nemyslet na to, že odešla. Snažím se to oddělit - myšlenky na ní a to, že už ji nikdy neuvdím. A zítra je Štědrý den, trochu se toho obávám...

hafatko
Co se týče hřbitova, tak tam taky nechodím, určitě to není neúcta, je to prostě obrovská bolest, kterou máš v sobě a nechceš si to pořád připomínat. Nechceš připustit, že milovaný človíček je tam za tím nápisem...Tatínek to určitě ví a odpustí ti to. Každý den mu určitě venuješ myšlenku, a to je víc než kdybys chodila na hřbitov... K čemu jsou materiální věci, když už tu není milovaný člověk...

To je nesmysl,opravdu.Máš ho v srdíčku a myslíš na něj,to je důležité a ne to,zda zajdeš na hřbitov,tímto se vůbec netrap.
Já osobně na hřbitov také nechodím,vždy jsem pak úplně na dně,raději se doma podívám na fotku a v duchu si s nima rozprávím,myslím na ně.

hafatko
Ahoj, jak si tu psala o tom, že máte doma prababičku, či babičku, ted nevím a co pociťuješ, že by mohla odejít, tak to prožívám nyní s babičkou. V dubnu ji bude 89 let. Má potíže, kdy se ji tělo zbláznilo a jde proti sobě imunitní systém. Je v nemocnici, jen na Vánoce ji povolili dát domů. Když ji přítel vezl k mámě, tak prý byla strašně špatná díky cukrovce, dneska prý spadla z postele na hlavu....
U ní si neumím představit, že odejde a jednou se to stane, jako i u mámi. Je to divný,ale tátu tak neřeším, asi to bude tím, že sice mi dal své geny,ale odešel od nás a sem tam se ozve, že je.
KDyž umřela babičiny mladší sestra, tak to bylo před Vánoci, srazilo ji auto na přechodu. Byla jsem prvně na pohřbu. Když mi zemřel, jako spolujezdec, v autě kamarád, tak jsem nedokázala už na pohřeb jít a myslím, že už nikdy nepůjdu. Stačilo jednou.

Čas to nějak zahojí - to ano, ale myslím, že ta jizva na srdci ti zůstane navždy.

určitě jak psaly holky..nejde o to dojít na hřbitov, jde o to co máš v srdci..

Nejlepší kamarádce loni umřel tříletý syn. Ve 26 letech pohřbila svý tříletý dítě... Pro mě byl malej jako by patřil do rodiny, chovala jsem ho jako malý miminko, viděla jsem ho vyrůstat, říkal mi teto... Hlavně jí i mně moc a moc pomohlo, že jsme věřící. V tom smyslu, že věříme, že malýmu je dobře, tak jako tady je obklopenej milujícíma "lidma" a hlavně - že se jednou zase potkáme. Kdo ví, jak dlouho bude trvat to odloučení, ale jednou - možná za týden, možná za 10 let, možná za 60 let - se "tam" zase potkáme. Obě tomu věříme absolutně, nevěřit, tak nevím...
hafatko, zkus mít taky tuhle víru. Hodně síly!

Tohle je smutné, ale důležité téma. Myslím, že na ztrátu milované osoby si lze časem zvyknout, ale ne se s tím vyrovnat tak, že bude vše zase jako dřív. To podle mně nejde. Mně když umřela babička, tak ve stejné době ve vedlejší vesnici umřela při autonehodě mladá holka. Tehdy jsem si říkala, že největší neštěstí je, když umře dítě dřív než rodiče. Vždycky, když se mi stane něco špatného, tak se utěšuju tím, že by to mohlo být ještě horší, že jiní jsou na tom hůř a taky to musí zvládat.

Takové negativní myšlenky zahnat pryč! To vůbec není pravda. Průměrná doba života je stále delší, moderní lékařské metody, přístroje, dostupné očkování... to dříve nebylo. Jsou na to statistiky, prosím mysli pozitivně Držím palce.

ahoj, mě zemřela před 2 rokami babička měla jsem jí strašně ráda umřela na den mých narozenin. Byla to jediná osoba v mým životě co mi věřila že něco dokážu a dostávalo se mi od ní podpory jak od nikoho. Do dneška jsem se s tim nevyrovnala, chce to čas ale je to těžký, nikdy jsem si nepřipouštěla, že to bude takhle brzo ale až když umřela a tak jsem si uvědomila, že jsem přišla o toho nejbližšího člověka na světě, že už jí nikdy neřeknu jak jí mám ráda, nikdy už spolu nebudeme mluvit, nikdy už jí neuvidim, zjistila jsem že jediný způsob jak se zbavit takových myšlenek je práce, sport, být s kamarádama atd.. ale bolet to bude vždycky.

JINAK HOLKY PŘEJU VÁM KOUZELNÝ VÁNOCE PLNÝ LÁSKY A DÁREČKŮ KTERÝ SI PŘEJETE AŤ UŽ JE TO BÝT S RODINOU NEBO COKOLIV JINÉHO A JEŠTĚ VÍC VÁM PŘEJU ABY ROK 2010 BYL PRO VÁS 1000000000 KRÁT LEPŠÍ NEŽ ROK 2009 ( I KDYŽ PRO NĚKOHO MOHL BÝT KRÁSNÝ ), TAKY ABY JSTE BYLY ZDRÁVÍ, ŠŤASTNÝ, OBKLOPOVÁNÝ LIDMI KTEŘÍ VÁS MILUJÍ A ABY JSTE MOHLY ZAKONČIT ROK 2010 S ÚPLNĚ CELOU RODINOU A KAMARÁDY.

Mě zemřel před lety přítel. Člověk, kterého jsou milovala víc než cokoli na světě. Celý život se změnil a člověk se s tím nikdy nesmíří, jenom se s tím naučí žít. Začala jsem si vážit maličkostí a vlastně se z toho léčím do dneška. Mám nového přítele ale už to nikdy nebude tak jako dřív. Ten šok Vám vezme hodně ze sebe. Myslím pocity atd. Nicméně můžu říct, že jsem šťastná a vážím si života. Pochopila jsem, že to tak prostě asi mělo být. Vlastně až po jeho smrti se ze mě stal optimista Co se týče hřbitova, tak tam velmi nerada chodím a chodím tam pouze pokud je výročí nebo dušičky a to jsem celý týden před tím úplně mimo a pak je to pro mě úplně hrozné. Proto pokud nemusím nejdu tam. Není to žádná neúcta. Vždyť myslíme na toho koho jsme ztratili vlastně pořád a jestli mu zapálíme svíčku doma nebo na hřbitově je jedno. Bolest je všude stejná.

Víte co mi velice pomohlo? Fakt, že nejsem sama a že na světě plno lidí jako jsem já a hlavně, jsou lidé, kteří jsou na tom ještě mnohem, mnohem hůř. Musíme si všímat a važit si toho co máme a nemyslet pokud možno na to co bylo a co by mohlo být

Toto je trochu smutné téma na Vánoce, ale přeji Vám Všem krásné Vánoce a hodně lásky do nového roku a pevnou víru

holky mě docela pomohla knížky od Moodyho....život po smrti...nebo prostě knihy o životě po smrti, nikomu nic nevnucuji,ale zkusit se má všechno...zkuste si tu knihu koupit a třeba vám trochu pomůže, třeba není úplněj "konec"
já děděčka vídám často ve snu a ve snu vím, že je mrtvý,říká mi, ať všechny pozdravuju, že nás má rád atd. jsem hodně citlivá a k těmto věcem mám velmi blízko....
ale jak píšu, každý si po přečtení knihy udělá svůj úsudek, ale třeba někoho pozvedne v tom, že nemusí být konec................
já přečetla všechny možné knihy, i knihu o dětech, co prožily minulé životy a je to vážně zajímavé......stojí to, za přečtení

Po mamkine smrti som tie knihy hltala, chcela som sa presvedčiť, že niekde je, že sa má dobre....

Myslím si, že člověk se s tímto nevyrovná nikdy.... Před 10 měsíci mi zemřela maminka v 48 letech. 3 měsíce jsem jí měla doma, starala se o ní, byla jí 24 hodin oporou a dala jí veškerou svojí péči. Umírala mi doma v posledním stádiu rakoviny kostí. Od té doby se mi změnil celý život, neumím se radovat, neustále vidím její bezvládné tělo, mám hrůzostrašné sny....Mám sice vynikajícího přítele, který mě ve všem podržel a pomohl a já paradoxně jsem na něj zlá. Život se mi otočil o 180 stupnů a i po téměř roce se nic nezměnilo...Strašně se bojím,že už nikdy nebudu taková, jako dřív, plná elánu a života, jako to bylo dřív.