Skutečně se dá něco vsugerovat?

Přesně.
A pak máme ještě nižší velikosti, 32, kupříkladu.
A pak máme ještě dětské a kojenecké zboží.
No, fakt, tohle není moc velká legrace.
Té psycholožce bych se zas tolik nevyhýbala...možná k ní nechceš právě proto, že by ti nedejbože pomohla, ne?
Třeba je ti dobře v téhle roli. Třeba ti skutečně nějaký profit přináší. Popřemýšlej nad tou možností.

A tohle není jen nejapnej fór, tak daleko se mi to podařilo taky dotáhnout. Že jsem měla zvrhlou radost z toho, že v dospěláckém oblečení mi vše plandá a padá, a nakupovala jsem oblečky na 12-leté holčiny (doslova, ten věk byl na tom oblečení uvedený), hlavně spodní prádlo, protože na dospělé ženské tak ploché a vyhublé nebývají...

fakt zvrhlé, na to, že mi bylo 3x tolik.

Reaguji na Venuše: To mě mrzí, jak ses z toho dostala? To musí být šílené....já aspoň vím, že do takového stádia nikdy nedojdu, protože děsně moc jím. i když z toho mám výčitky

To nikdy nevíš, kam dojdeš. Já jsem dřív dokázala nejíst, dnes už to nedokážu.
Jím, a ne málo. Přibírám, a šťastná z toho nejsem.
Sice fakt dětské oblečky bych už nechtěla, ale vztah k sobě a k jídlu pro mě nejspíše zůstane tématem do konce života.
Takže ty výčitky, to znám, a nezávidím.
V jistém směru je totiž opravdu snazší být podvyživená. Kvůli tomu pocitu. Že se ovládáš, že to máš pod kontrolou, že si o svém těle rozhoduješ. A poznámky o vyhublosti Ti pak málem zní jako lichotky.
S normální váhou si pak takový člověk nutně musí připadat jaksi nepatřičně.

No, neřekla bych, že mi je dobře v téhle roli, protože když se vidi
ím v zrcadle tak se spíš nenávidím a rázem se ve svém "tučném těle necítím vůbec dobře.

Reaguji na Venuše: Já jsem právě do těch 15ti podvyživená byla - ne, že bych nejedla, prostě to tak bylo - a proto si teď, s asi normální vahou, připadám jako sud.
Omezovat v jídle a zkoušet nějaké diety jsem zkusila, asi pro mě "naštěstí" to nevydržím, a dám si zase na oběd 5 knedlíků a pak tabulku čokolády. Kdybych tak neměla ráda jídlo, asi už ze mě anorektička asi je.

Reaguji na PaniMedova:
Hm, tak já to brala podle sebe.
Mně bylo v té roli svým způsobem dobře.
Já jsem viděla, že jsem hubená a cítila jsem se dobře. Duševně.
Te´d když se podívám na své břicho, dobře mi není, faldíky nejsou bůhvíjaké, ale jsou tam.
Je těžké se s tím naučit žít, i když je tohle tělo takříkajíc "normální", pro mě je hnusné.

Když jsem byla anorektička, tak jsem viděla, že jsem hubená, ale bylo mi tak fakt dobře.

Svým způsobem mi bylo líp, než teď, kdy mám tělo v pořádku, ale hlava se takto nechce přijmout.
Ty máš na těle skutečně nějaký ten záhyb? Nebo co se ti na něm nelíbí?

Reaguji na Porta21:
Já mám taky ráda jídlo. A taky už se držet neumím. Ale právě proto, že jsem si zažila na sobě, že i takový žroutík do anorexie může spadnout, jsem psala, že to není jisté asi ani u jiných, tedy u tebe.
Možná Ti te´d připadá, že bys nejíst nemohla, ale to prostě nikdy není jasné, že to tak bude, zvláště jestli se vidíš jako oplácaná a nemůžeš si na sebe zvyknout.

Já jsem tlustá nikdy nebyla. Neměla jsem důvod tedy hubnout. přesto se to stalo. Někdy je ten impuls prostě mimo logiku. nerada bych Tě strašila. To ne. Doufám, že do toho nikdy nespadneš.
I když podle mě jsou PPP daleko zhoubnější psychicky, než fyzicky.
Tělo se mi vrátilo zpět, ale myšlení zůstalo anorektické.
Pro mě je teď prioritou aspoň nezačít zvracet. protože tohle je ještě další cesta do pekla.

Reaguji na Venuše: Jo, nikdy neříkej nikdy...myšlením k tomu daleko nemám, snad se mi nic takového nestane :-/

Vsugerovat se dá všechno a už opravdu dál nehubni, abys nebyla pak anorektička

Ahoj, přijde mi docela běžné, že v zrcadle vidíme své tělo jinak, - mnohem kritičtěji - než jaké ve skutečnosti je. Na základce jsem taky měla nějaké to kilo navíc a i když ho teď už nemám, stejně na své postavě vidím nedostatky. Spíš ale než nějaký špíček mi vadí nesouměrnost postavy - od pasu nahoru můžu nosit velikost 34, od pasu dolů mám 38, protože mám na svou postavu dost širokou pánev. Každopádně co pomohlo mně ke zvýšení sebevědomí a to opravdu hodně jsou orientální tance, na které chodím asi rok a půl. Zvedlo se mi sebevědomí, protože člověk se naučí své tělo ovládat novým způsobem, rozhýbe ho a naučí se vypadat při pohybu esteticky. Musím říct, že se někdy přistihnu, jak se na sebe dívám se zalíbením do zrcadla, když tančím Takže já doporučuji břišní tance. A taky ty pozitivní afirmace, jak tu holky zmiňovaly. Ty se mi taky moc dobře osvědčily. Držím palce

Taky mám ten problém,nosím vel. 34,36 a připadám si pořád jako tučné prase a stydím se za svoje tělo...Přítele už to začíná štvát...Je to těžké si vsugerovat,že se sama sobě líbím,když se vidím uplně opačně

Ano, zjistila jsem, že i mě se to stalo, docela jsem zírala. Když jsem byla v pubertě, připadala jsem si ne vysloveně tlustá, ale prostě např. z mých kamarádek nejsilnější. Jak já nedávno zírala, když jsem viděla fotky z té doby! Byly to zrovna fotky z léta, kde jsme byli v plavkách a já tam byla nejštíhlejší

ona spíš ta výška a váha může být dost zavádějící, a velikost oblečení, to jsou vlastně ty míry.

Nemyslím, že by žena, která oblékne 34, 36 mohla být obézní, takže pokud si tak připadá

není to realita a šálí Tě smysly.

Reaguji na PaniMedova: určitě se dá vsugerovat plno věcí,řekla bych,že snad všechno .. záleží na tom člověku,jestli se tím nechá "poblouznit" a vytvoří ze sebe ideál toho,co si představují jiní ne nadarmo se říká,že je v tomhle světě těžké být sama sebou,já mám na tyhle věci svojí hlavu a svůj názor,líbím se sama sobě ..