Deprese?

Víš ,já si myslím ,že čím víc se izoluješ od společnosti,tím je to horší.Měla bys začít víc chodit ven,mezi lidi a uvidíš,že to neni tak hrozný.Chce to změnu a nové zážitky!Neboj se toho!Odkud jsi?

Já bych řekla,že je to nízkým sebevědomím a nedostatkem společnosti.V dětství a na střední škole jsem měla také takové stavy.Vyjít na ulici bylo pro mě utrpením. Žila jsem si také ve svém světě,pořád zasněná v představě o mém lepším životě.
Potom jsem poznala jednu kamarádku a s ní jsem začla chodit ven a pomalu se všechno změnilo.Sice nějaká suverénka ze mě nebyla asi nikdy,ale později jsem i dělala práce,co bych si dřív nedokázala představit,protože hlavní byla komunikace s lidmi.
Bohužel nyní se mi opět tyto stavy tak nějak vracejí,žiji u přítele v zahraničí,nikoho tady neznám,máme malé dítě...no takže když jdu s malou na procházku a vím,kde bydlí někdo,koho znám od vidění,tak to radši objedu

pajula
o něčem podobném nám povídala jednou naše profesorka, měla obrovský strach z jízdy veřejnou dopravou, nedokázala si představit jet s ostatníma v autobuse atd. a všude jezdila pouze taxíkem i do zaměstnání. Snažila se s tím bojovat a překonat to, nakonec se jí podařilo překonat vlastní strach s pomocí druhých myslím, že říkala, že začala naštěvovat i odborníka a co vím, tak už zvládá jezdit veřejnou dopravou. Možná by sis měla promluvit o svém strachu s odborníkem, přemýšlela si o této možnosti?

avata
Já nějak nemám zájem o lidi, dřív jsem snila o tom, že budu mít kamarády, potom už jsem toužila jen po uznání (ve zpěvu) a už ani to mi tak nepomáhá jako dřív. Nevím ani mezi jaké lidi bych tady měla jít-celé dny se pohybuju jen mezi puberťákama, ke kterým už mám vyloženě odpor a ti o které bych stála se bojím oslovit.....rozumím si se staršími, cítím se mezi nima mnohem líp, ale nevím kde je vyhledávat....Jsem z Rakovníka-někdy mám pocit, že tady nikdo jiný než puberťáci není. Nechci aby to vyznělo, že jsem namyšlená, arogantní nebo tak něco, ale už se mi naubližovali dost

šášulka
Přemýšlela, ale tady je to složitější-je tu pouze jedna psychiatrička a psycholog-s nimi bohužel nemám dobré zkušenosti a dojíždět někam-na to nemá čas ani peníze...

Neboj se oslovit starší!Já se celý život bavím hlavně se staršími.Sice oni vyhledávají často mne -ikdyž nevím proč,ale musím říct,že se se staršími cítím taky mnohem líp než třeba s mými vrstevníky.Asi je to o vyzrálosti.Hlavně se tím moc netrap a jak píšu neboj se je oslovit.Nic za to nedáš.

pajula
tak pokud je to takto, tak zkus sama na sobě zapracovat, a zrovna můžeš začít tím, že když uvidíš někoho známého nepřejdeš na druhý chodník ale vydržíš na stejném chodníku a jednoduše pozdravíš ( tak jak si pozdravila tady nás) S námi tu taky komunikuješ, tak proč by si nemohla zvládnout pozdravit známého na chodníku, nebo velmi dobrá příležitost k oslovení je i při venčení pejska, snaž se po malých krůčcích svůj strach překonávat, uvidíš že sama ze sebe budeš mít po prvním úspěchu ( třeba právě při pozdravení známého) velkou radost!

To je sociální fóbie jak vyšitá!! Já jí trpěla asi deset let a zbytečně protože je poměrně dobře léčitelná. Léčba nespočívá v lécích ale v postupném vystavování sebe sama zátěžovým situacím pod dohledem psychologa.

pajula
ahoj mela jsem a stale mivam nekdy neco podobneho... chci se jen zeptat - máš ty stavy pořád anebo někdy jsou i uplně normlální dny? kdy se třeba i docela do školy těšíš.. ?
Já již před 10 lety vypozorovala , že to má určitá pravidla ...že ty špatný dny byly zpravidla ve dnech kdy - jsem den předtím ponocovala,kdy jsem se přežrala a měla pocit že jsem tlustá, kdy mi na hubě vyrazil náký uher, kdy se naši pohádali,...
a tak jsem se postupne naucila (a stále se ucim) sama se svou psychikou pracovat...snažím se na každou situaci přípravit a žije se mi lépe... neni to 100% ! ale určitě jsem vyrovnanější.. dost lidí si někdy myslí , že jsou nespokojení s tím a tím a tím a proto nejsou štastní...a třeba jen neumí stárnout (muži) ... a oni řeší všechny ty ostatní problémy...ale podstata zůstává skryta a štěstí nepřichazi...

No co se týče školy tak tam se mi nechce opravdu nikdy, když mám jít sama do obchodu, tak se musím vyloženě nutit a je to čím dál horší-dřív jsem se aspoň na hodiny zpěvu těšila a teď už mi i to přijde zbytečné a často se omlouvám, že nepřijdu....je fakt, že když se donutím tam jít, tak nikdy nelituju, ale právě to-donutit se. Myslela jsem si dřív, že jsem tak líná. Třeba to, že nevyjdu z domu nenamalovaná, neučesaná nebo v teplákách mi taky nepřišlo nijak nenormální. Vím, že mám strach z toho, co si o mě asi kdo říká, co si o mě myslí a strašně mě mrzí když mě někdo nemá rád, ale já jsem měla vždycky pocit, že to je prostě jen mou povahou. O sociální fóbii už jsem slyšela víckrát, ale to si nemyslím, že bych ji měla....ono to zas není tak strašné jak to tu vyzní....už se mi sice třeba stalo i to, že jsem měla chuť zatáhnout závěsy, zamknout se doma a nevylézat, ale to se stalo opravdu jen jednou a jsou dny kdy se cítím normálně.....už se mi ale dlouho nestalo, že bych se upřímně od srdce něčemu zasmála. Nejhorší je to, že když jsem doma sama,potřebuju cvičit, tak nejsem schopná se donutit protože je mi hrozně trapně když si představím, že mě slyší sousedi.

tak takhle já jsem strávila rok pobytu ve Španělsku...zatažené závěsy + knížka....než jsem pochopila že se mi prostě stýská po mé domovině...odjela jsem domu a bylo to pryč! jinak pokud se nemuzeš donutit ale víš že pak jsi ráda... tak to je to o čem jsem mluvila... práce sama se sebou,..je to dlouhá cesta ale vyplatí se... já mám spousta rituálů, které jsem se naučila dodržovat protoze kdyz vynechám hned se mi vrací špatná nálada.. někdy není lehký lidem vysětlovat to....proč dělám to či ono... ráno musím jit běhat , večer musim dát vanu...jit do postele nejpozději v 22 nerada jím mimo domov... hmm...ale zatim jsem nepřišla na lepší způsob jak se těmto depresivním náladám kdy mi "neco" brání vyjít z domu nebo něco delat jinak bránit...rituály fungují!

Pajulo, ta hranice mezi poruchou a takovým tím "náběhem" na ni je hodně nejasná a široká... není asi úplně důležité, jestli ji podle nějakých manuálů "máš" nebo ne, ale spíš určitě s tím chce něco dělat! Takhle v té přechodové fázi, úplně na začátku, můžeš ještě zapojit vůli, změnit způsob života a problémy se můžou zmírnit. To už při rozvinuté poruše (jakékoli) nejde, převážně vůlí se z ní pak nedostaneš a bude to složitější. Takže určitě to ber vážně... četla jsem už tvoji diskusi o spolužácích a myslím, že tvoje potíže jsou hlubší, vznikaly dlouho, potřebuješ se naučit přijmout se a mít se ráda... to je základ. Já bych ti strašně doporučovala psychologa vyhledat... píšeš, že nemáš dobré zkušeností s tím jedním, já bych byla za to, abys přes potíže s časem zkusila najít jiného. Spousta psychologů pracuje "na pojišťovnu", takže při určité frekvenci sezeních (většinou jednou měsíčně) bys platit nic nemusela. Já řadu těch pocitů, o kterých píšeš, znám, a docházení k psychologovi mi hodně pomohlo... posílíš se, získáš nadhled, víc si porozumíš... je to zkrátka lepší životní pocit.
Kdybys chtěla zvládnout to bez pomoci zvenčí, tak pak je asi třeba zkusit se přeladit víc do pozitivna... zkusit si nacházet drobné radosti, potěšení a opravdu z nich mít radost, zkusit dát aspoň chvílema všechny starosti na stranu. Při pobytu mezi lidma si zkus říct, že se budeš víc soustředit na ostatní než na sebe... dívej se na lidi, pozoruj je, bu´d na ně zvědavá... zkus nepřemýšlet o tom, jak právě teď na ně působíš, každy před ostatními nějak vypadá. Já vím, že to není úplně jednoduché a držím palce, ať se brzy cítíš líp.
a mimochodem, ostříhané ti to moc sluší, jsi vážně hezká holka!

Tyjo, vopravdu kočka!
Určitě je dobré řešit to teď, kdy sama víš, že bys to ráda změnila a že to není ono.
Já se (teda zatím sama + moc mi pomáhá přítel) snažím nepropadnout depresi kvůli škole.
Je to strašný, když člověk nemá kvůli nějakým problémům chuť nic jinýho dělat. Připadám si, že hniju zaživa. No ale o prázdninách bude dobře, ať to dopadne jak to dopadne.
Já bych to zkusila po těch malých dávkách, třeba pozdravit známýho, to stačí

Ahoj,když čtu vaše příběhy,tak zjišťuji,že na tohle trpím taky...Nerada chodím ven nejenom sama se psem,ale bohužel i s dětma na dětské hřiště mezi další maminky!Raději jdu ráno,když tam zrovna nikdo není...a nebo jenom jedna nebo dvě maminky...
Co se týče autobusu,tak na ten mám fobii jak blázen..Manžel je ze mě na mrtvici Neobejdu se bez auta..Vypěstovala jsem si to jízdou v napráskaném a vydýchaném autobuse do práce a z práce....A bohužel i když je autobus poloprázdný tak mi v něm není zrovna nejlíp...Když je plný a stojím tak mám dokonce omdlímvací stavy!
Ale lidi mám ráda,nevím proč mě tohle občas přepadá a taky někdy mám stavy,že přejdu raději na druhou stranu,než abych se dala s dotyčným do řeči...A to samé než jdu ven mrknu jestli tam někdo není...(ale to jenom někdy oproti autobusu)