Při rozčílení se mi chce plakat

Hlásím se do klubu...jsem naštvaná = brečím. A bohužel to může být i maličkost. Stalo se mi to už i u ústní zkoušky, jak tu taky někdo psal, bohužel se mi nepodařilo to zastavit, protože to přišlo velmi náhle
Jinak mám dojem že podobné téma tu bylo nedávno i s nějakými radami jak tomu předcházet...

Já jsem kdysi na nějaké diskuzi četla, že pomůže štípat se do nadloktí /nebo nějaké citlivé části těla/ nebo stáhnout půlky Že se člověk začne soustředit částečně na něco jiného. Noo, tak zkoušela jsem, nepomáhá. Ty emoce mě vždycky přemůžou.

Tak takový člověk mi přijde asi nějak vnitřně nešťastný.

Taky to tak mám, musím ale říct, že s věkem se to u mě lepší. Určitě doporučuju pozorovat a trénovat sebe sama.

Tak to mě se zase udělá uplně černo před očima a mám chuť vraždit a to není jen nějaký slovní obrat Vážně se mi před očima uplně zatemní jako by se ten vztek potom ještě násobil .. Hrůza

Tak pokud je člověk rozčilený a naštvaný, tak současně asi moc happy nebude

Reaguji na AlmaSinger: Já si právě vzpomněla že v té diskuzi někdo radit kouknout se do světla, jako nějaké lampy nebo tak něco...no nedávno jsem si na to vzpomněla, ovšem byl večer a zhasnuto ale nakonec jsem to nějak ustála...

Já to mám taky, ale hlavně ve chvíli, kdy se nemůžu bránit (nemůžu seřvat toho, kdo mě naštval), např. když nějaký učitel vykládá hlouposti, moje argumenty nebere a zlehčuje a já mám chuť už na něj fakt začít řvát, jestli je normální, že má takový názory, ale nemůžu .

Nebo když mě přítel nechal čekat 3 hodiny u něj doma. Přišel o 3 hodiny později než byla domluva a ani mi nedal vědět, co se děje (já jsem mu nevolala, protože jsem nechtěla dělat stíhačku a říkala jsem si, že každou minutou už určitě přijde). Takže přišel domů, já jsem tam seděla na posteli a brečela a on si myslel, že je mi to líto, ale mě to nebylo líto, já jsem byla naštvaná. A když jsem pak zjistila, kvůli jaké volovině se zdržel, tak jsem byla naštvaná ještě 10x víc .

No baby, ja to mám tiež. A to sa nemusím ani velmi nahnevať, stačí, keď ma niekto trochu vytočí, a keď by som chcela niečo na svoju obranu povedať, už mi je do plaču. Takto sa nemôžem s nikým ani poriadne pohádať (nie že by som po tom túžila, ale keď je človek ktorý by si to aj zaslúžil, asi by som sa na vela nezmohla). Dávnejšie keď si tak spomínam som to nemala, tak snád to aj časom prejde...

Reaguji na Alessandra.:
Máš tedy úplně to samé!
Já taky dřív ne.

Já toto "postižení" naštěstí nemám, ale kamarádka ano a všichni co ji neznají opravdu blízko si myslí, že je to fňukna. Snaží se roky s tím něco dělat, ale bohužel to tak prostě má. Možná zkusit trénovat doma (i když kdo chce dobrovolně vyvolávat konflikt, aby si potrénoval? ), posílit sebeovládání nebo se vyhýbat situacím, kdy se člověk rozčílí.

Přesněě! Štve mě to:/ Ale změnit se to asi moc nedá.. Je to dost o povaze, vlastnostech si myslim..
Když jsem fakt rozzuřená, nas.aná, vzteklá tak to jo, to zařvu, hádám se, hájím si svoje ale jak to je nějaké citlivé téma, nebo hádka s přítelem tak se nezmohu na slovo a jen mlčím a snažím se to rozdýchat at nebrecim

Já mám velmi dobré sebeovládání, jsem vyrovnáná, klidná ale u toho naštvání- breku to prostě nejde. xD

Mě se to taky kdysi stávalo Naštěstí mě to nějak přešlo, zmizelo to Už si nepamatuju kdy se mi toto naposledy stalo

U mě to teda věkem nemizí, jen mám asi míň příležitostí Ale když se naštvu nebo rozlítostním, tak prostě brečím. Nejhorší to bylo u zkoušek na vejšce, to jsem si připadala jak i.d.iot, ale nešlo to zastavit. Teď se snažím ovládat, když to na mě přijde, ale minimálně mi zrudnou oči, v pláč se mi naštěstí daří propukávat až v "zákulisí"

no nebude, ale já jsem tohle měla jednou v životě ( hodně dávno jsem byla ještě na střední) a to jsem byla psychicky na dně a cítila jsem se opravdu tak nešťastná, až jsem se z toho při rozmluvě s tou druhou osobou rozbrečela. A bylo to z toho pocitu, že jsem si přišla špatná v tom, že nic nebude podle mých představ, protože já jsem nemožná. Teď se třeba naštvu. Někoho seřvu a mám z toho né radost. Jsem naštvaná, ale nebojím se říct, co si myslím a už mě nic nesebere. Věřim si, že se vše vyřeší a nic není tak špatné jak se zdá. Proto jsem napsala ten příspěvek, protože mi přijde, že není problém jen ta jedna věc u takové osoby, ale že to jsou navalené problémy. Já osobně ani nikoho neznám, že by brečel při vzteku a když jsem někoho v tomto stavu viděla, tak to byla hluboká deprese. Takový vztek na celý svět.