To bylo tak, v práci to krachovalo, a táhlo se to dlouho, a bylo to v období, kdy jsme skutečně potřebovali peníze, kvůli dětem. Po všech lapáliích a třech vyhazovech jsem našla práci, ale je to docela dlouhé dojíždění abebo pobyt u maminky, to při odpolední směně. Maminka mě stejně velmi potřebuje, kvůli chatrnému zdraví, a ještě k tomu jsem jedináček. Jedno dítě už nyní pracuje, mělo by být líp, ale mně stále nějak líp není. Je mi pořád horko, ale nedokážu se ani svléct, zajedno se stydím ukazovat nedokonalé tělo, a pak mi v tom brání předsudek, že kdybych zavářela a uklízela v nějakých šatech, se svázanými vlasy, tak bych si přišla jako slepice. Tak se přehřívám a je mi někdy fakt špatně. Ono se totiž ode mně chce zaváření, uklízení, pomáhání, dojít támhle a támhle, ale to opačné jako by neexistovalo. Tedy ne dovolená, ne šperky atd. Prostě radosti ne. Na tyhle bonusy nejen že stále nemám, ale ještě se ani nějak u nás neuznávají, maminka a tchyně jsou absolutně bezšperkové, záleží jim jen na domácnosti a nikdy by mě nepochopily. Dovolená se taky neuznávala, s manželem jsme stále něco dělali doma, ale poslední dva roky jezdí na akci, kde si pár dní orazí, a to já nemůžu jet s ním, protože je to pánská jízda. Sama takové přátele nemám, kteří by si se mnou taky udělali jízdu. Slyším od maminky, že támhle nemám lézt a támhle nemám chodit, a proč mě manžel nedoveze, už mi to přijde jako u muslimů, že můžu jenom tam, kam mě tatka vezme. A pak se mi zdá, že na rozdíl od normálních lidí, co jsou rádi, že jsou zdraví, a že se mají rádi, tak já fakt doslova prahnu po hmotných věcech. Vidět pěkné náušnice, tak se mi rozzáří oči jako nějaké strace. Nakonec už ani zdravá moc nejsem, mám myom a hrůzu z toho, aby mi lékařka nedoporučila operaci. To by zas bylo od maminky, dbej na tohle a na tohle, nezvedej to, sedávej doma, nechod tam a tam. Vůbec ráda používá slova jako poslouchej mě bedlivě, připomínám ti důtklivě, dbej na to a na to. Je moc hodná a kupuje mi různé dobroty, a já jsem tak nevděčná. A když by mi dala na ty vytoužené věci, tak by mi zase bylo trapné si to vzít, když vím, jak je dneska těžké vyjít. Jenže já už nechci na nic dbát, mám dny, kdy opravdu nechci nic zavařit, porovnat, srovnat, uklidit, přemáchnout, vycídit a napéct, kdy chci jen být hezká a prostě jen tak být. Dokonce mi vadí pochvala za domácí práci, snad jen od syna mi nevadí slyšet, že mu chutnal oběd, od ostatních mi to přijde, jako by říkali, že jsem vzorná slepice. A já vzornost v domácnosti už totálně nesnáším. Řekněte mi, zda jsem se zbláznila docela, nebo je to snad vyhoření z domácnosti. V práci mě to baví, tam mi nic nevadí. Mám jednotvárnou práci, to není jako doma, že zatímco cpete do pračky prádlo, pálí se vám oběd, někdo zvoní, vy jste zpocená s nervy nadranc, a manžel poznamená, ty máš dneska den. A nejhorší depky mám v neděli kolem poledne, když je horko a modrá obloha. To jsem jedno slzavé údolí.