S přítelem bydlíme společně v podnájmu a oba vyděláváme přibližně stejně peněz, jen s tím rozdílem, že já mám víceméně pravidelný a on nepravidelný příjem. Já zároveň ještě studuji a mám nižší výdaje.
Myslím si, že přítel neumí moc šetřit nebo se víc uskromnit. Zároveň dost často nevychází s penězi, a tak než mu dojde další výplata, musím naše společné výdaje platit já. Co se týče nájmu, tak vím, že mi peníze později vrátí (jeho půlku, co měl zaplatit), ale teď naposledy jsem už dělala 3x nákup (a to nejde jen o rohlíky) a on tak nějak nic moc... Když ovšem platí nákup on, do poslední koruny vše rozpočítá, abysme jídlo zaplatili napůl - a tak to dělá skoro se vším. Dále používáme z velké většiny jen moje auto, ale když se jede třeba na výlet s jeho autem, chce po mě polovinu částky, která padne na benzín :-/
Přijde mi, že občas i zkouší, jak to udělat, abych nějaké to placení padlo spíš na mě. Například se domluvíme, že si dáme na večeři pizzu a než stačím dojet domů, tak mi volá s dotazem typu "Tak koupíš to po cestě?" Přijde mi to strašně nefér. A to třeba i co se týče nákupů. Vždyť toho sní i mnohem víc než já a přitom já investuji do jídla víc peněz než přítel (popř. půl na půl).
Nechci být zlá nebo lakomá, není to o tom, že bych příteli nechtěla pomoct apod., ale podle mého názoru by chlap měl být schopný se postarat minimálně sám o sebe, když už ne o rodinu (ač rodina nejsme, to dávám jako příklad). Nechci, aby za mě platit bůh ví co nebo aby mi kupoval o co si řeknu. Jen chci, aby platil za sebe, jestli mi rozumíte.
Nevím, co s tím. Kdykoliv namítnu něco o tom, že jezdíme jen mým autem nebo že pokud chce tolik jíst, musí přispívat větší částkou do rozpočtu, tak se urazí nebo má blbou poznámku. Teď budu muset ze svých peněz zatáhnout dva nájmy a už mi nic moc nezbyde na osobní potřebu ale nájem se prostě zaplatit musí...