Smrt maminky

Rada asi není. Jen ti můžu říct, že časem to bude o něco lepší, ale trvá to
Je mi líto....
Já jsem si brala neurol, trochu to pomůže

jee to je hrozný to je mi moc líto...máš to moc těžké
já mám zase kamarátku, které v jednom roce umřela maminka a po roce tatínek..strašný
nemám radu, asi žádná rada nebude dost dobrá...chce to jen čas, a stejně nikdy nezapomeneš
hlavně se drž a důležitá je i podpora rodiny
mě když umřel milovaný dědeček,tak jsem si koupila knihu od českého spisovatele, /nemám ji už, půjčila jsem ji a nebyla mi vrácena/ je o životě po smrti...že život po smrti nekončí..atd.
já na to i osobně věřím....zkus si takovou knížku přečíst a třeba se ti uleví...že je maminka někdo poblíž stále...nejznámější je R.Moody spisovatel , tady je
http://knihy.abz.cz/prodej/svetlo-po-zivote

Reaguji na Doreen: Už je to přes rok, co mě potkalo to samé... Cítím se úplně stejně jako ty a bohužel se to časem vůbec nezlepšilo. Strašně mi chybí a je to čím dál těžší, nebyl den kdy bych si na ni nevzpomněla. Myslím, že se z tou ztrátou nikdy nevyrovnám.

Elisabeth Kübler-Rossová definovala 5 fází, kterými člověk projde po úmrtí milované osoby(popřípadě po zjištění, že zemře sám). Je to tuším fáze popření (nepřipouštíš si, že je to pravda), fáze hněvu (jsi naštvaná na zemřelého, že tě opustil), fáze smlouvání (máš pocit, že když něco uděláš, maminka se ti vrátí), fáze deprese a poté nakonec smíření. Spoustu lidí zůstává ve fázi deprese i několik let. Je důležité, aby sis každou fází prošla. Bude to velmi těžké a zdlouhavé. Na maminku nikdy nezapomeneš, ale postupem času se na její smrt budeš koukat jinýma očima. Přijmeš ji. Není ani zdravé snažit se truchlení uspěchat. Důležitý je pohřeb, který by měl oddělit část tvého života s ní a bez ní. Být tebou bych si našla psychologa, který ti vyhovuje, může ti připadat, že je to k ničemu, ale je to běh na dlouhou trať a mnohé ti jeho přítomnost usnadní. Budeš mít za kým jít, když ti bude nejhůř.
Vím, že asi nechceš slyšet takovéto "učebnicové" rady, ale mám s tím zkušenost a vím, že bez truchlení to nelze a asi ti ani nikdo nemůže nic poradit, tímhle si každý prochází individuálně a nejde to nějak moc usnadnit. Je dobré psát si deník, budeš o potřebovat dostat ze sebe, nosit u sebe nějakou památku, abys měla pocit, že je maminka pořád s tebou.. Přátelé jsou sice užiteční, ale nikdy se do tebe úplně nevžijí a ty se budeš cítit nepochopená. Spoustu lidí také hledá útěchu v kostele (neříkám, že musíš začít věřit v Boha, ale často je dobré najít nějaké vysvětlení a útěchu, že má vše nějaký smysl). Je mi moc líto, že si tohle prožíváš a ještě více mě mrzí, že ti nemohu pomoci. Snad máš alespoň oporu v příbuzných. Třeba najdeš někoho, kdo má stejnou zkušenost, ale máloco ti v této situaci uleví, bohužel si tím musíš projít. Věř mi, že postupně najdeš cestu zpátky k normálnímu životu, i když asi nikdy nebude jako dřív..

Bude to trvat pár let, než se s tím srovnáš, ale zlepší se to. Jizva v duši ale po smrti rodičů zůstane navždy. Dá se s tím žít, ale už nikdy to nebude jako dřív. Mluvím z vlastní zkušennosti. Nejvíc mi pomáhá víra, že se zase jednou sejdeme.

Doreen
jednou jsem v rozhovoru Marty Jandové četla větu,že člověk se se smrtí rodiče nevyrovná nikdy..že to nelze se s tím úplně vyrovnat...mě zemřel taťka loni v srpnu..bylo mu pouhých 40 ..a nejhorší byla ta doba asi 2měsíců od smrti,kdy už jsem si začínala opravdu uvědomovat,že už asi se nikdy nevrátí a nikdy mu už neřeknu jak jsem ho měla ráda, neuvidí mě šťastnou..nic..život se mě strašně změnil..nedokážu ho od té chvíle žít tak naplno a nevím,co s tím..asi to tak už zůstaně navždy..protože za každé situace si na něj vzpomenu..musím na něj denně myslet a i po roku dokážu probrečet hodiny...jediné čím se utěšuji je to,že od té doby co zemřel tak si pravidelně říkám, že se nemám čeho bát,protože se jednou zas nahoře sejdem a budem pokračovat v další etapě života..od té doby co prostě zemřel nevím,zda na posmrtný život začínám věřit,ale je to jediné co mě tak drží nad vodou se každý den nezesypávat,že tu už není..

kdyby však někdo měl radu jak žít dál zas život naplno určitě ji sem napište..

tobě ale držím pěsti,aby ses s danou situací vyrovnala aspoň částečně,že se s tím naučíš žít..je to běh na dlouhou trať a jak už tu holky psaly nekomu to trvá dýl někomu kratší dobu..tak se hlavně drž..je to bohužel přirozená část života,která čeká každého a nic na tom nezměníme

...ja vás čítam, ani neviem prečo som si otvorila túto tému, prečítala som každý príspevok, ajkeď sa ma to netýka (na štastie!), stratila som ale starých rodičova už aj to bolo pre mňa strašne tažké...
ale mne úplne tečú slzy...je mi to čo sa s vami stalo moc líto, nechcem to zažit čo vy prežívate, ja vám bohužial poradit neviem, len dúfam to prebolí, ostanú vám pekné spomienky, čo od vás nik nevezme a budete môcť žit plnohodnotný život, prajem vám to z celého srdiečka!

Doreen: Je mi moc líto, co se ti přihodilo a přeju ti strašně moc sil do dalších dnů...Rada asi neexistuje, jak už psaly holky, každý to prožívá jinak a u každého to také trvá jinak dlouho. Nejsmutnější na tom je, že jednou všichni přijdem o své milované rodiče....někdo dřív, někdo později. Nevím, v kolika letech tobě odešla maminka, ale na tvém smutku to vůbec nic nemění. Drž se holka!

doporučuji přečíst! Opravdu mě to ač maličko ale přece jen uklidnilo a pomohlo

Ahoj Doreen,
mě umřela zcela nečekaně máma před 6 měsíci. Vztah mezi náma, jak to bývá mezi matkama a dcerama, zvlášť když jsou obě stejně umanuté, rozhodně nebyl bez konfliktů. To však nemění nic na tom, že jsem ji velmi milovala a že je to největší ztráta, kterou jsem v životě zažila. Můj svět se totálně obrátil vzhůru nohama.

Stavy, které popisuješ, velmi dobře znám. Po mnoha bezesných a probrečených nocích jsem jednoho dne dospěla do stavu, kdy jsem nic neřešila a cítila jen lásku. Nepitvala už jsem viny své ani její, zůstala jen láska. Láska a odpuštění, odpustila jsem mámě i sobě... Až pak jsem byla schopná skutečně se s mámou rozloučit.

A jednoho dne jsem se konečně cítila líp, strašně utahaná, ale smířená a uvolněná. Stesk i tupá bolest zůstává, ale už to není tak drásavý a zničující...

Drž se, bude líp

Mě zemřela maminka když mi bylo čerstvých 16, jí bylo 38. Teď mi za chvíli bude 23 a stále jsem se s tím nesrovnala, když jsem sama, brečím třeba i několikrát týdně, myslím na ní každý den a mám deprese, i když na okolí působím vesele, šťastně a vyrovnaně..., myslím, že se se smrtí nedá vyrovnat nikdy, zvláště, když někdo odejde nepřirozeně v mládí...

Smutné téma za života...
Sama nevím co poradit, asi to všechno musí přejít postupně samo.
Když jsem mluvila s mou mámou o tom, jak se vyrovnávala se smrtí rodičů (tatínek zemřel když byla dítě a maminka také v poměrně mladém věku), řekla mi jedno: "Oba dva by si přáli, abych na mě myslela v dobrém, abych se při pomyšlení na ně usmívala a vzpomínala na to krásné, co jsme spolu prožili. Oba dva by byli neradi a rozčilovali se, že si život neužívám a trápím se. A to jim přece neudělám. Jednou se s nimi shledám a nechci, aby se na mě zlobili."
Proto má vždy u hrobu rodičů máma v očích slzy, ale na rtech úsměv.
Pevně doufám, že jednou, až ten čas přijde, budu taky tak silná.
Přeji vám všem hodně síly

Reaguji na Doreen:

Našla jsem odkaz vztahující se k tomuto tématu, který jsem si uložila:

http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/prvni-pomoc /prectete-si/tvari-v-tvar-smrti-phdr.-nadezda-spat enkova-ph.d./c323

Také mě to mrzí.Sama si neumím představit,jak dlouho by mi to trvalo,dej si čas a zkus popřemýšlet o antidepresivách..viděla jsem kolegyni,která je užívala,když ji umíral tatínek..když ji umírala maminka,tak je neužívala,protože zrovna kojila..a sama řekla,že to byl velký rozdíl.Někdy člověk ,aby se mohl nějak odpíchnout potřebuje se dostat obrazně nad vlny emocí,aby se rozhlidl a krůček po krůčku,šel dál..když se topí,nevidí ani naději.Kolegyně je užívala půl roku.Sama z přírodních doporučuji Safranyl, Jarsin,ten má snad i částečnou uhradu od pojištovny.Velmi mi pomohly, když jsem potřebovala jít dál v těžkých chvílích.Když mi před 20 lety odešel milovaný děděček,který mě vychoval...jediná cesta dál byla.prostě krok za krokem.Taková loutka,plánovala jsem si další krok..a hlavně jsem si dopřala úplně prožít bolest..odjela jsem na hory a tam jsem se vybrečela,až jsem uplně nemohla ani vstát,prostě tu alespon jednou uplne pustit,neovládat se.Ale některé jizvy zůstávají,občas zabolí,ale dá se s nimi žít.Vidím to jak na sobě,tak na lidech,co přišly o maminku...a bylo jedno jestli to bylo ,kdyz je člověku 7(kamaradka),nebo 20(bratranec) nebo 30(kamaradka) a nebo jako babičce bylo 70let.Drž se.Bude lépe...krůček po krůčku.