Smrt maminky

Koči,taky ti přeji mnoho sil v tomhle nelehkém období
Ono to nejhorší, časem opravdu přebolí.
Možná nelepší by bylo teď pro tebe,kdyby ses na něco upnula.Třeba pokud tě vždycky bavilo např.tancovat,začla bych se tomu intenzivněji věnovat.
Hlavně sportu, vyčistíš si hlavu, vybiješ ze sebe vztek, unavíš se...
Prostě cokoliv, hlavně se v tom neutápět i když chápu, že to musí být hodně, ale hodně těžké...

Ano, ano, s tím do jisté míry souhlasím, na druhou stranu vím, že je třeba si tuhle bolest prožít a hlavně ji zpracovat.
Tady bohužel nejde nic vytěsnit, resp. jde, ale pak to na člověka vybafne ve chvíli, kdy to nejmíň čeká a to s velkou razancí ...
Taky jsem asi po 4 měsících uvažovala o antidepresivech, protože mě dělalo dost problém normálně fungovat v práci i doma. Moc se mi do nich nechtělo, protože jsem věděla, že mi sice pomohou abych bolest neprožívala tak intenzivně, ale na druhou stranu bez toho prožití a zpracování není katarze a smíření...
Jak popisuje Doreen - úzkostné stavy, deprese, stres, u mě navíc jěště dost neadekvátní výbuchy vzteku... Nevím přesně, kdy nastal "bod zlomu", bylo to ale právě okolo těch 4 měsíců...
Nedovoluji si napsat neber antidepresiva nebo naopak, jen popisuju svůj prožitek, třeba to v něčem Doreen pomůže .

Vím, že Ti nepomůžu, ani Tě neuklidním. Zítra to budou rovné dva roky, co mi tragicky, hrozně nečekaně zemřel tatínek. Jsou to dva roky a bolí to pořád. Měla jsem k němu hrozně blízko, protože byl povahově úplně stejný jako já. Opravdu není žádná rada, co dělat. I teď, po dvou letech, mívám šílené stavy, kdy jsem schopná prořvat hodiny, nadávám, proč tu není se mnou, jak to mohl udělat,....
Pomáhá mi to, že si říkám, že je tu s náma. Když se mi něco povede, valím na hřbitov a povykládám mu o tom. Nebo i doma - hledím na jeho fotku a mluvím na něj. Asi jsem blázen, že?
Nesnaž se to, nějak urychlit, vyhýbat se myšlenkám na ni. Musíš se s tím smířit, bude to chtít hodně času, ale přijde to. I tak to bude bolet dlouho. Držím Ti palce, aby jsi byla co nejdřví schopná alespon trošku normálně fungovat! Zvládneš to!!

Ahoj Doreen,

já osobně jsem zastánce antidepresiv, pokud ti stavy začínají nabourávát osobní, pracovní nebo jakou koliv jinou oblast života.
Přesně před dvěma lety (v mých 22 letech) mi náhle umřel táta, vyrovnávala jsem se s tím těžce, měli jsme výbornej vztah. Ještě horší než můj stesk byl ale pohled na mámu, která rázem přišla o chuť k životu. Naši spolu byli od prváku na vysoký škole a byli jak labutě. Já mám naštěstí výbornýho přítele, který mi moc pomáhal, jenže všechny chvíle s nim, který jsem tak potřebovala k "dobití baterek" znamenaly, že nechávám mamku doma samotnou. Mamka se na mě fixovala a nedovedla se zas zakolejit do běžnýho života. Jediný, co jí drželo byly ségřiny děti a práce (byla zubařka a kontakt s lidmi jí dovoloval na chvíli vytěsnit smutek z hlavy). Bohužel půl roku po tátově smrti začala mít zdravotní problémy - ztrácela cit v pravé ruce, takže práce nepřipadala v úvahu, jak byla celý dny doma, utápěla se ve stesku, prohlížela si fotky, četla dopisy, co si psali, když byl táta na vojně a šlo to z kopce. Nakonec jí začaly ochrnovat i nohy a v květnu šla do nemocnice, nikdo nevěděl, co s ní je a házeli si jí nemocnice do nemocnice jak horkej brambor. Ke konci už na tom byla špatně, ochrnutá na celé tělo a mentálně se to zhoršovalo - blouznila, nevěděla, kde je, třeba mi volala z nemocnice, kdy už se 2 měsíce nehnula z lůžka, že je na chalupě, jestli bych pro ní mohla dojet autem, ptala se, proč za ní nepřišel na návštěvu táta - na to se špatně odpovídá... Rozpadala se mi pod rukama, byl na ní hroznej pohled. Byl to můj nejtěžší čtvrt rok v životě, zhubla jsem asi 7 kilo během měsíce, nemohla jíst, v práci i ve škole byla úplně mimo... Po třech měsících loni v srpnu mamka v nemocnici zemřela. Částečně to byla šílená rána a částečně i úleva, protože to nikam nevedlo. V nemocnici se trápila, měla bolesti, proleženiny a já tam byla víc než doma a z každý návštěvy se vracela úplně na dně.
Pak jsem se úplně zhroutila, hádala se spřítelem, nikam nechtěla chodit, necítila se dobře, byla věčně nespokojená se sebou samotnou a samozřejmě záchvaty breku. Do toho jsem musela opustit byt, ve kterym jsem s našima vyrůstala a stěhovat a vyhazovat všechny ty předměty mi nepřidalo. Závěr je ten, že po půl roce těchto stavů jsem šla k psychiatričce, beru od února Zoloft a jsem spokojená. Bolest to neutlumí, naši mi hrozně chyběj, ale jsem schopna v běžnym životě fungovat a nebýt labilní. Myslim, že kdyby tuhle volbu udělala mamka, mohla tu být. Doktoři nechápou do dnes, co jí bylo a případy, kdy jeden z partnerů zemře a druhý do roka po něm jsou prý časté - prostě to vzdala a neměla sílu ani chuť s nemocí bojovat.
Držim Ti moc palce, drž se a hlavně se obklopuj pořád lidmi, které máš ráda.

Děkuji moc všem za odpovědi a podporu a je mi strašně moc líto všech, co takovou ztrátu musely prožít také. Je šílené, co taková ztráta s člověkem udělá a nedá se proti tomu dělat skoro vůbec nic. Budu se snažít být silná a věřit, že zase přijdou lepší dny, stejně jako vy. Ještě jednou všem děkuji a kdyby vás ještě cokoliv napadlo, moc ráda si vaše příspěvky přečtu.

tohle ráda čtu..uvidíš,že časem už to nebude tak bolet, i když občas budou dny kdy se ti zas bude chtít brečet jak kdyby se to stalo teď, včera...ale bohužel už s tím nic neuděláme..jen nesmíš zrácet smysl proč tu žít...já se to snažím zvládat,ale moc mi to nejde,protože si to vše dám do souvislosti s taťkou..kdyby tu byl..kdyby viděl,jak jsem teď šťastná,ale on tu není...ale třeba to chce ještě čas a bude to dobrý...uvidíš, že časem bude zas líp než je teď..

...je mi to líto...říká se, že čas je nejlepší lékař...napodzim mi umřela babička o kterou jsem se starala a měla ji moc ráda...do té doby jsem netušila, že bolest v srdci BOLÍ..teď už to nebolí, ale stále mi chybí a každý den na ni myslím...

...když to bylo čerstvé, tak jsem ďobala Lexaurin...

taky jsem přišla o maminku, když mi bylo dvacet, bylo to po těžké nemoci. Je to sedm let a stále mi chybí. Dost často se mi o ní zdá a když vidím nějaký film, kde je v hlavní roli maminka a dcera, tak to obrečím. Je to divné, ale i při filmu Mama Mia jsem brečela jak dítě, ikdyž to vidím opakovaně.

Doreen, je to naprosto normální, že se Ti stýská, doporučuji se hodně vybrečet. Já tenkrát brečela pořád a kdybych neměla přítele (teď už jsme manželé), tak bych to asi nezvládla. Potřebovala jsem se na něho upnout a Honzík mi hodně pomohl. Je důležité, když přijde takový stav, se k někomu přitulit a prostě se vybrečet, dostat to ze sebe. Pokud nemáš přítele, pořiď si pejsánka , ten vždy pochopí Tvou bolístku....

Držím palečky a cítím s Tebou

Upřímnou soustrast a HODNĚ sil !! Jediný lék je čas a také rodina a přátelé. Mamča mi zemřela v 8 letech. a vím jak těžké to je. ale věř že tvoje maminka si přeje aby jsi žila nadále šťastný život a ona na Tebe bude dávat pozor.

Doreen, dokážu se živě přenést do Tvé situace. Během jednoho roku mi zemřely dvě velmi blízké osoby. Před ani ne dvěma lety (nemůžu uvěřit, jak to letí) brácha. A také za dost těžkých okolností. Bylo mu 31 let. A rok poté zemřela babička, o kterou jsme se mnoho let doma starali. Dodnes jsem se s tím úplně nesmířila a asi se s tím ani nikdy nesmířím. Je to hrozná vnitřní bolest, která se nedá slovy popsat, vím přesně, co cítíš za úzkosti a jak se uvnitř svíráš. Moje mamka musela po ztrátě dítěte samozřejmě docházet k psychiatrovi a brala i AD. Pomohlo jí to, ale chvilkově. Nakonec v sobě našla sílu a přestala léky brát. Celá rodina jsme z toho poznamenaní, ale ať je to sebevětší klišé- nejvíc napraví až čas. Až po určité době se se ztrátou blízkého člověka tak nějak smíříš. Nevyrovnáš se s tím nikdy, ale dokážeš si tu skutečnost připustit bez stavů úzkosti a naučíš se s tím žít. Chápu, lehce se to říká, ale věř, že vím, o čem mluvím.. Sama často večer brečím do polštáře a tak to bude probíhat asi ještě dlouho, ale musím jít dál. Po smrti bráchy se mi událo pár zvláštních (nevím, jestli si můžu dovolit říct nadpřizených) věcí a díky tomu vím, hlavně věřím, že naši blízcí, co odešli, jsou kdesi na lepším místě a jednou se zase všichni setkáme, ať už to bude kdekoliv
Přeji Ti hodně sil v těchto chvílích a soucítím s Tebou.

Taky něco připíšu není to ztráta mých rodičů, ale před sedmi lety mi umřel nečekaně jeden děda a loni druhý. Rodiče mám rozvedené a táta se o mě nikdy moc nestaral takže jsem měla jako tátu oba dědy a když odešel jeden tak jsem si to vůbec nedávala a ten co umřel loni to bylo ještě horší bylo to po několika bojích v nemocnici takže mám ještě živé obrázky. Jsem docela silná osoba, ale tohle jsem nevydržela a brečela jsem i před ním. Když umřel šli jsme si do nemocnice pro jeho věci a od té doby na to nikdy nezapomenu je tak těžké si to uvědomit. Najednou se díváme na košili co jsme mu koupili k vánocům a na papuče apod..a ty věci někoho jsou a ten člověk najednou není. Máma se z toho zhroutila, protože s dědou měla opravdu ten nejlepší vztah pořád něco vyčítala nemocnici a nadávala..na pohřbu jsem nebrečela asi jsem si to pořád neuvědomila až za pár měsíců a měla jsem stavy, že jsem si vyčítala, že jsem za ním chodila málo, že jsem mu neřekla jak moc ho mám ráda. Vidím to pořád na mámě jak se s tím nemůže smířit je jí z toho fakt zle a já se jen děsím toho, že si to sama neumim představit, že bych přišla o ní...Měla jsem kamarádku a té umřela máma ve 12ti letech úplně jí to změnilo a dneska jí je 25 a pořád je z toho úplně mimo...já vůbec nevím co bych dělala neumím si tu situaci představit a upřímně mám z toho taky slzy v očích jen když pomyslim na to, že to někdo prožívá...přeji hodně síly to můžu říct hlavně neztrácet svůj život, protože to by toho rodiče určitě zklamalo..věřim na posmrtný život a upřímně když na to příjde, tak si s nějakým dědou povídám a cítím ho. Hodně cestuju letadlem a když jsem v oblacích a je krásné počasí cítím tu blízkost ještě víc. Oba dědové mě brali každou neděli do kostela já v boha věřím a vím, že tam nahoře jsou prostě je cítim. Jako malá jsem věřila, že každý má svůj obláček v nebi a tam má svoje království, které my nevidíme a jsou šťastní a setkávají se s dalšími..opravdu mi to pomáhá ta víra. Porád tu se mnou jsou vnímám je, ale nemůžu je obejmout...

a co se týče psychologů a prášku. Jděte za psychologem taky si zajdu v dnešní době. V 18ti jsem se léčila s depresí. Přášky pomáhají, ale nesmí jim člověk podlehnout nezavírat se moc dlouho doma, ale naopak chodit na procházky, nevykašlat se na sport klidně jít na nějakou adrenalinovou akci..lanová centra, motokáry scházet se s přáteli a semtam se jít někam ožrat..ač chodím pít jednou za měsíc a neholduju tomu jednou za čas je to třeba já když už brečim tak pořádně..taky kolikrát si okolí myslí, že jsem úplně v pohodě dělám pořád srandu a vždycky říkám, že se mám skvěle..mám to v sobě neukazovat moc lidem emoce a jak se řekla jednou Zita Kabátová všechno si připustit, ale jen po kolena výš ne..

Mě umřela před 4 měsíci sestra v pouhých 25 letech Měla těžkou nemoc, která se ale dala léčit. Jenže ona to vzdala.Celou rodinu to zasáhlo, nejvíc rodiče. Každý den chodím kolem jejího pokoje, který je jak živá hrobka, ale nikdo nedokáže její věco vyhodit. Nevím jeslti se to vubec nekdy udělá. Je to prostě strašný První 2 mesíce jsme s mámou a druhou sestrou brali uklidnovací léky, vždy když jsme měli záchvaty(jak breku nebo uzkosti). Bylo to hrozné období. A dodnes jsem si to asi ještě neuvědomila zplna. Ona hodně cestovala a třeba rok nebyla doma(Anglie, Německo) Takže mi příjde jak kdyby odjela a žila jinde :/ Nevím jestli to potlačuju, možná jo. Měsíc po její smrti mi umřel pejsek a před 2 dněma jeho maličká náhrada)vrozená nemoc). Prožívám ted hrozné období a uvažuju, že navštívím psychologa, ale bojím se, že to zasáhne rodiče a budou se o mě hodně bát. Jsou ted na nás se sestrou hodně vázany.

Reaguji na Carolejna:
už proto toho psychologa navštiv, aby Tě dal dokupy. Takhle si to akorát v rodině přehazujete ty stresy jeden na druhýho. Psycholog Ti určitě pomůže, uklidní, najdete nějakou cestu, jak se s tím poprat. Jinak teda přeju hodně síly, ať to dokážeš překonat a zvládnout co nejlíp.

ahoj děvčátka, můj příspěvek sem až tak nepatří - ale je to poděkování!
Přečetla jsem si Vaše příspěvky a brečím jak želva, je mi strašně moc líto bolesti Vás všech, ani to nejde vyjádřit.
Mám malou dceru, a i když je opravdu ještě hodně malá, často sama sebe trápím otázkama. Bojím se, co přijde - bojím se, že nebudeme mít tak kamarádský vztah, jak to vídám třeba u svých kamarádek, co mají už velké slečny. Bojím se puberty, bojím se že se budeme hádat, že se odcizíme, že dceru nedokážu ochránit před vším nebezpečím dospívání a vstupu do života. Bojím se, že se mezi náma vytvoří bariera (s mojí mamkou to tak trochu bylo..).. Taky se bojím o sebe, chtěla bych být živá a zdravá kvůli ní.
A když jsem si teď přečetla Vaše příspěvky o tom, jak Vám maminky chybí, bojím se ještě víc, ale to jak jste své maminky milovaly, mě strašně povzbudilo
Přeji hodně síly a krásný život všem