Ahoj, mam takovej asi dost hloupej problém. Ale nedávno sem jela autem a najednou mi do předního skla narazil ptáček a jela sem rychle, takže ho to musela buď dost zranit, nebo zabít a já se v tom autě najednou rozbrečela a bylo mi ho strašně líto. Nakonec sem ještě litovala že sem nezastavila a nenašla ho a nepodívala se jestli ještě žije nebo jestli je mrtvej, takhle sem nad nim přemejšlela celej den a dost mě to sebralo. Druhej den nám do ložnice nejspíš vlítnul holub a nemoh se pak dostat ven a nevim jestli se tam umlátil k smrti jak se snažil vyletět, nebo ho nakonec chytla kočka a zabila, ale ležel tam mrtvej a mně to zas bylo šíleně líto. Dneska sem na chodbě našla dalšího mrtvýho holuba, tak sem ho chudáka vzala a hodila do popelnice a teď se trápim tim že sem ho nezakopala na zahradě a neudělala mu tam hrobeček. Prostě mi to přijde až jako přehnaná lítost, ale já jsem schopná kvuli tomu vždycky nespat a jdou mi slzy do očí ještě druhej den. Spíš by mě zajímalo, jestli jste někdy taky tak litovaly mrtvýho zvířete, nebo jsem tak emotivní jen já..
A podotýkám že vegetariánka nejsem, že bych třeba nemohla jíst maso a říkala si že kvuli mně umřelo zvíře, takhle to zase neberu a radši nad tim moc nepřemejšlim jakym šílenym způsobem se mi to dostalo na stůl.
Poslat SZ
Galerie obrázků
, musí se hodně trápit.
Moc dlouho bych tam nevydržela.
Měli jsme takhle i perského kocourka, měli jsme ho 4 roky, pak nám umřel (strašný, má na chalupě hrobeček, manžel mu udělal irakvičku, aby neležel jen tak v zemi) no vet říkal, že možná proto ho někdo tehdy vyhodil - nehodil se k chovu, tak co s ním, že? A vyprávěl nám další takové případy, děs, ale to by bylo na jiné téma