Ahoj, mam takovej asi dost hloupej problém. Ale nedávno sem jela autem a najednou mi do předního skla narazil ptáček a jela sem rychle, takže ho to musela buď dost zranit, nebo zabít a já se v tom autě najednou rozbrečela a bylo mi ho strašně líto. Nakonec sem ještě litovala že sem nezastavila a nenašla ho a nepodívala se jestli ještě žije nebo jestli je mrtvej, takhle sem nad nim přemejšlela celej den a dost mě to sebralo. Druhej den nám do ložnice nejspíš vlítnul holub a nemoh se pak dostat ven a nevim jestli se tam umlátil k smrti jak se snažil vyletět, nebo ho nakonec chytla kočka a zabila, ale ležel tam mrtvej a mně to zas bylo šíleně líto. Dneska sem na chodbě našla dalšího mrtvýho holuba, tak sem ho chudáka vzala a hodila do popelnice a teď se trápim tim že sem ho nezakopala na zahradě a neudělala mu tam hrobeček. Prostě mi to přijde až jako přehnaná lítost, ale já jsem schopná kvuli tomu vždycky nespat a jdou mi slzy do očí ještě druhej den. Spíš by mě zajímalo, jestli jste někdy taky tak litovaly mrtvýho zvířete, nebo jsem tak emotivní jen já..
A podotýkám že vegetariánka nejsem, že bych třeba nemohla jíst maso a říkala si že kvuli mně umřelo zvíře, takhle to zase neberu a radši nad tim moc nepřemejšlim jakym šílenym způsobem se mi to dostalo na stůl.
Poslat SZ
Galerie obrázků
) Vybavuji si teď spolužačku, která vždy barvitě líčila, jak s dědečkem topili koťata, protože "kupodivu" za jejich kočkou neustále lezou kocouři. Ovšem na otázku, proč ji nedají tedy vykastrovat, odpovídala něco o "proti přírodě". Ačkoli jsem také z vesnice, tak toto jsem nikdy nepochopila...
Přece pes je buď hlídač, tak ale potřebuje výcvik a uvázanej být taky nemůže a nebo je to domácí mazel. Ale tohle je hrozný.