Tím depresivním partnerem jsem já.
Nevím, co dělat… Dětství na nic, denně jsem půl dne probrečela a když už mi začalo být jasné, že ten život nezvládnu, potkala jsem jeho. Je o 17 let starší a je to úžasný člověk, myslím, že nikdo mě nikdy neměl radši, udělal toho pro mě opravdu hodně, snažil se a snaží se mi vyhovět úplně ve všem…
Jde o to, že já se moc trápím. Cítím stále jen bolest, nedokážu se radovat, dávno mě nic nebaví, pro nic se nenadchnu, cítím se strašně svázaná kvůli tomu nepříjemnému tlaku na srdci, ve společnosti mě přepadá strašný strach (odmala sociální fobie), někdy to dokážu maskovat, ale pořád trpím.
Nejhorší je, jak mu ubližuju… pořád mu něco vyčítám, podezřívám ho, že mě dostatečně nemiluje, vyhrožuju sebevraždou – v tom se musím hodně krotit, tak o ní aspoň mluvím, řežu se před ním žiletkou, trhám si vlasy, mlátím hlavou o topení, vůbec se nedokážu ovládat… je mi v takových chvílích tak strašně zle a nejde to zastavit.
Všechno mi platí – byt (bydlím sama jinde kvůli škole), vozí mi sem i jídlo (nejsem schopná si ho sama koupit, i když mi na něj taky dává), pak mi dává ještě peníze jen tak… a na svoje zájmy nemá ani čas, buď je v práci, nebo ho obtěžuju já. Jsme tu spolu a on by rád šel třeba do bazénu, ale já jako obvykle nemám na nic sílu a samotnému mu to "nedovolím" svými výčitkami, že mě opouští a že mě tu klidně nechá tak trpět. Chodím spát hodně pozdě a on by rád šel dřív, ale zase - nenechám ho na pokoji. A stačí jedna sebemenší známka toho, že dá radši přednost svým zájmům, než aby pomáhal mně, a já se totálně hroutím, připadám si tak sama a chci umřít, takže propadnu zoufalství a zase - mlátit hlavou do topení a kde mám žiletku… při tom všem si říkám, že tohle nesmím a je mi z toho tak strašně, ale nevím, jak se bránit, jak to zastavit, milionkrát si můžu něco slíbit, ale když na to dojde… Jsme spolu přes dva roky. Já jsem totálně na dně. Proč mám pořád tak hrozné pocity? Staly se mi nepříjemné věci, ale přece nejsem jediná… mám pocit, že tohle už není normální. Občas mi naznačí, že vůbec neberu ohled na něj, že jsem zahleděná jen do sebe… ale když tohle řekne, já buď nejsem schopná se hodiny vůbec hnout, jak mě to ochromí, nebo utíkám… utíkám a chci se dostat co nejvýš, abych mohla skočit dolů. Nevím, jak přestat… pár dní mu dokazuji svou lásku a potom bych ho nejraději podvedla nebo mu nějak ublížila, ne já, ale to něco ve mně, čemu se jen stěží bráním… kdyby tohle někdo věděl, kdyby viděl, co se děje, odsoudil by mě.
Tak jsem si nechala předepsat antidepresiva. Vždycky jsem byla proti nim. Doufám, že budou mít nějaký pozitivní efekt.
Aby toto téma mělo nějaký smysl... máte nějakou zkušenost, ať už z té a nebo z té strany? A jak byste tohle řešili?
Děkuji za přečtení
Poslat SZ
prakticky skoro každý doktor či psychiatr dnes opravdu pracuje jako robot, v tom smyslu, že se věnuje pacientovi jen po tu dobu co je za to placený a pak šlus. Takže za tu dobu zřejmě opravdu nezbývá moc času na důkladnou analýzu a podle toho to taky následně vypadá.
je to smutný.