Srážení sebevědomí od matky

ne ne, vybrala je na věšáku ať si je zkusim, a já si je zkusila a moc se mi nelíbili, na 15let jsem měla hodně malé sebevědomí a myslela jsem jak mi nesluší a ona mě ukecala ať si je koupim, teďka mi pokaždé říká, že mi je vyhodí až budu ve škole :-/

Reaguji na Nympha:
Podle Tvých založených témat mi příjde, že máš poměrně dost depresivní povahu.
Možná by jsi se měla zamyslet nad tím, jak být veselejší a nebrat věci tak tragicky a vztahovačně.

Reaguji na True:

Myslím si, že to moc zlehčuješ. Měla bych také depresivní náladu při takovém přístupu matky jako má Nympha. Mít matku, která svoje dítě nikdy nepochválí a jen neustále sráží k zemi. Vždyť matka by měla být ta, co do nás vkládá důvěru a podporuje nás, někdy i na úkor vlastního pohodlí. A kdyby mi matka řekla, že mi něco vyhodí až budu pryč, tak to bych jí pěkně dala! Myslím, že máma Nymphy by měla vyhledat pomoc psychologa, ale jak říká Nympha, nepřipadá to v úvahu.

Když tu čtu nějaké reakce tak se opravdu ale opravdu bavím. On ne každý má dáno do vínko úžasně vysoké sebevědomí a když mu ho někdo blízký, kdo by ho měl naopak spíš podporovat, sráží, tak to fakt člověkem zatřese. Mojí mamce její maminka sebevědomí hodně srážela - v podstatě jí až psychicky týrala (mimoto, že jí tyrala i fyzicky). Mamka nikdy necítila od rodičů bezvýhradnu lásku, vždy si jí musela vysloužit - mít dobré známky (a to znamená jedničky, dvojka už byla špatná), pracovat doma, dobře se chovat. Nikdy jako malá nemohla mít panenky, když jí teta přivezla bárbínu tak jí ji její mamka vyhodila. Nosit musela to, co chtěla maminka. A do všeho uštěpačné poznámky na vzhled, narážky na inteligenci, atd. Dokonce jednou když něco "provedla" musela napsat dopis svým prarodičům jak je špatná, jak jí přece nikdo nemůže mít rád a že proto k nim nemůže přijet - a to jí bylo asi 10 let. Výsledkem je, že moje maminka je i dnes, kdy má milující rodinu a hlavně manžela jen uzlíček nervů bez sebevědomí. neustle pochybuje, jestli jí to sluší, jestli jí vůbec máme rádi, když si něco koupí tak to x-krát zdůvodňuje, protože má pocit, že musí vysvětlit, že to opravdu potřebuje. Její vztahy s matkou jsou na bodu mrazu.
takže prosím, nezlehčujte to, protože i takovéto chování může člověka poznamenat na celý život. Rodiče by měli mít děti rádi bez jakýchkoliv výhrad a rozhodně by jim neměli srážet sebevědomí.......Protože děti zvlášť v pubertě jsou sami o sobě strašně nejisté.......

Reaguji na blondyblue:
Já si myslím, že nezlehčuju.
To, co tady popisuje Nympha mi prostě nepříjde jako dostatečný důvod k sebelítosti. Toť vše.
Taky jsem neměla růžové dětství. Otec mě dokázal zmlátit, až ze mě tekla krev a matka občas taky pěkně ulítla. Trvalo to celou dobu, co jsem s nima žila a to už jsem byla dávno dospělá. Teď už jsem fůru let z domu pryč a s rodiči mám ten nejlepší vztah.
Ještě že tenkrát nebyly internetové diskuze...on totiž čas všechno zahojí.
Hlavně nepřeceňovat svou sebelítost a dívat se na svět veselejšíma očima.

Reaguji na bakalářka:
To co tady popisuješ ty, je opravdu týrání.
To, co popisuje Nympha, je spíš určité nedorozumění mezi ní a její matkou a to je třeba rozlišovat!

já jsem se snad nechtěla nechat litovat, všude píši a ptám se jak se mám chovat aby mě to třeba víc neštvalo a já mohla mít dobré vztahy s matkou, já chápu že ona to taky neměla procházku růžovým sadem, to respektuji ale sama mám s ní problém... to je snad trestné?

achjo, všechno tohle píšu skrz celou diskuzi... asi jsi jí nečetla...

ono to zní možná malicherně ale každé dítě by chtělo od své mámy vědět že jí má rádo a že není jen tlustá hysterická krá*va... možná to zlehčuji a opravdu zveličuji... sama to říká, ale copak můžu za to jak se cítím...

věř mi jsem veselý člověk, ale ve škole, s kamarády jsem za baviče, doma už to jde hůře... protože to jsem trapná...

Ahoj.
Mám to samé s tátou. Dokonce jsem se před ním musela povinně každý týden vážit a i když si sama sobě štíhlá rozhodně nepřipadám (zhruba 59 kilo na 167 centimetrů), tak to pokaždé okomentoval, že podle něj bych měla mít maximálně 45 kilo. Pak je to každý den poznámka, jak se hrozně oblékám, mám hrozný účes......
I když by to někdo mohl brát jako vtipné otcovské škádlení, mě to dost uráží.

Být Tebou, asi bych matce řekla, klidně i ve společnosti ostatních, že jsou Ti její připomínky nepříjemné a že máš trochu jiný smysl pro humor. Je možné, že si vážně ani neuvědomuje, že Ti to dávno nepřipadá zábavné, ale spíš Tě to obtěžuje.

Reaguji na Nympha:
měla jsem s mámou skoro to samé. Nemohla jsem se odstěhovat, neměla jsem práci a tudíž ani peníze. Ani kluka, ke kterýmu bych šla.
Musím říct, že u nás žádné rozhovory nepomohly. Odstěhovala jsem se, a teď už s mamkou celkem vycházíme.

Promiň ale pro mě je to, co True dělá její matka už hraniční chování a k týrání to teoreticky sklouznout může (minimálně k tomu psychickému). Kdyby to samé dělal kolektiv dětí jinému dítěti, tak by to jako šikana již klasifikované bylo.......Nevidím jako nedorozumění, když máma své dceři vykládá jak se obléká jako *****, že je tlustá, nepochválí jí atd.

Nympho, ty nemůžeš dělat nic abys své vztahy s matkou znormalizovala. Jí musí dojít, že její chování není ok. Bohužel. Ano, je dost pravděpodobné, že až se definitivně odstěhuješ a bude šdomů jezdit jednou za dlouhý čas, tak se vaše vztahy zlepší, dřív ne. nenech se od ní rozhodit, snaž se si své sebevědomí udržet a na její poznámky mlč a pokud možno si jich nevšímej a říkej si, že zanedlouho zase z domova vypadneš

chápu, že tobě to třeba pomohlo a razantní řešení je někdy to jiné, ale pro mě nepřijatelné... navíc bych pak mohla kopat hrobeček

domov mi třeba na kolejích hodně chybí ale zase vim, že až se to stane tak to bude s našima mnohem lepší a taky se na to těším

Reaguji na True:
To se na mě nezlob, ale tohle je doslova hnus a rozhodně není na místě to jakkoli zlehčovat...

Reaguji na Nympha:
Ach jo to je těžké...ale nemyslím si, že je to možné nějak rozumně vyřešit...člověk, který se dokáže k někomu druhému (a ještě vlastnímu dítěti!) takto chovat, je pro mě zlý....nejlépe uděláš, když kontakt co nejvíce omezíš, bohužel....
Nelíbí se mi ty tendence omlouvat chování lidí jen proto, že jsou prostě příbuzní....kdyby toto slečně udělala kamarádka, doporučíte jí, ať ji odstřelí nejméně na Mars, ale matku je přece nutno chápat a respektovat že?
Je to strašně těžké, ale matka se evidentně nezmění, chápu, je to rodina, ale ty z toho žádný prospěch mít nebudeš, naopak čím dýl tě bude takto trápit, tím to pro tebe bude horší...

Souhlas - jak jsem psala, kdyby se k zakladatelce takto chovala partička dětí nebo třeba spolupracovníků, tak by se to už v klidu dalo označit za šikanu.....Tak pro to u rodičů posuzovat jinak. Tam je to naopak daleko horší, protože kdo jiný by měl dítě podporovat a to sebevědomí v něm vzbuzovat a ke komu jinému by mělo dítě mít možnost si přijít pro útěchu než k rodičům.....

Nympho já Tě chápu, že se nechceš od matky odstřihnout, mamka to měla podobné ale její matka jí o to víc ničila. Chce to prostě teď ty Vánoce přežít a pak se vracet tak, aby k těmhle excesům nedocházelo. No a příští rok můžeš třeba domů jet fakt jen na asátky a silvestr pak oslavit na koleji s kamarády BTW na prázdniny (letní) jedeš domů nebo máš na tu dobu kolej v Praze?

Reaguji na Nympha:
Zkus se zamyslet nad tím, co máš s matkou společného... Jak ty dobré vlastnosti, tak ty, které jsou nějakým způsobem nevýhodné. Určitě toho dost najdeš, třeba tam někde bude klíč k pochopení situace.

Jinak, jen tak na první pohled bych řekla, že problém je v tom, že spolu prostě rivalizujete, ona s tebou (jak řekla, že už je proti tobě stará), ale i ty s ní (v tématru o dárcích od Ježíška jsi vyjádřila sice spokojenost nad tím, co jsi dostala, ale vzápětí jsi to popřela, když jsi napsala, že vaši toho dostali víc než ty, a dala najevo, že Ti to vadí... Opravdu dostali? No a?). Takže, asi Ti nezbude než nad tím začít přemýšlet jinak - ne, co dělá matka špatně a co by měla změnit, ale jak pomoci vašemu vztahu.

nechci tady zase ze svojí mámy udělat nejhoršího člověka na světě, jen máme problémy... to asi zná každý... a já jsem ochotna couvnout a udělat krok k lepšímu vztahu aniž by třeba ona to samé chtěla udělat... zní to divně, ale v naší rodině je zvykem, že se nikdo s nikým nebaví... děda se už 10let nebaví se synem, já s otcem, máma s bráchou, a spousta dalších přerušila styk kvůli nějaké banalitě. Nechci aby to takhle třeba skončilo s námi... chci svým dětem jednou ukázat babičku a trávit s ní Vánoce... ne jak u nás, že jednoho dědu ani neznám...

na jednu stranu asi ano... je to matka, já mít dceru respekt bych chtěla i kdyby jsme neměli dobrý vztah...

nechci vyznít, že reaguji negativně na tvůj příspěvek ale snad z něho bude pochopitelné, že nechci mámu pošpiňovat a chci aby jsme spolu vycházely i kdyby jsem snahu měla mít jen já... důvody jsem uvedla
ale děkuji