Strach o matku

Jj, máš to dost těžký a ona je na tobě asi pěkně závislá, tady pomůže jen psycholog nebo jí najít nějakýho chlapa

Vyzkoušeno: podala jsem inzerát, začala slibnou konverzaci s vybranými adepty, ty nej jsem jí předala- a pak to šlo hooodně rychle do ztracena. Zkoušela jsem dohodit i sympatického tatínka jedné kamarádky- taky to nevyšlo. Je teď tak v křeči a negativní, že není schopná se s někým i jen seznámit...

Mno, asi je to jediné řešení...ale ona tam nepůjde, tak to asi zbyde na mě...
Závidím třeba vrabčákům, jak se naučí lítat, vylítnou z hnízda a rodiče si hledí svého...

To je mi jasný, myslela jsem zkusit to takticky. Třeba říct, že je ti líto, že je takovejhle vztah mezi váma a že bys to chtěla napravit a že jsi dostala tenhle nápad

Vůbec ti nezávidím tvojí situaci! Už kvůli tomu, že jsem zažila něco podobného (ne tím způsobem, že by maminka pila, ale byla hrozně přecitlivělá a já měla pocit, že na mě až závislá-u otce nešlo o ženskou, ale o alkohol) chápu co se v tobě zrovna teď děje-nerozhodnost, strach o maminku, já když byla chvíli s přítelem měla jsem výčitky že nejsem s maminkou a bála si že si něco udělá, měla jsem výčitky když jsem občas utekla za ním, ale přitom jsem vůbec neměla proč, o to horší to bylo, když maminka zapírala, že se něco děje, že jí táta bije, že je jí smutno a chce abych byla s ní, ale já věděla že samotnou jí nechat nemůžu. Pomohlo mi promluvit si s psychologem, odvedla jsem tam maminku i otce......nakonec všechno nějakým způsobem utichlo a vyřešilo se-nemůžu ti říct dej tomu čas, to by nebyla žádná rada-zkus si promluvit s otčímem, řekni mu co to s maminkou dělá a jak jí ubližuje, zkus třeba i toho psychologa. Mrzí mě že ti nemůžu nijak poradit, vím jak ti je, bylo to moje nejhorší období-ještě teď mívám někdy strach a budím se v noci, sice žiju s přítelem ale za maminkou chodím každý den, ale ona už je naštěstí v pohodě-měla jsem výhodu v tom, že mám ještě bratra, který se taky snažil pomoct. Přeju ti aby se všechno vyřešilo co nejrychleji, měj hodně síly, budeš jí ještě dost potřebovat a příteli dej najevo, že potřebuješ jeho oporu a pomoc, né výčitky.

Výborný nápad. Toto je totiž více problémů. Jeden má tvá matka - finanční závislost, nechuť do života, nevěrný partner. S tím nemůžeš dělat nic.

Druhý problém máš sama s tím, že ještě nejsi na své rodině (pokud se tak dá nazvat to co otčím s maminkou provozují) nezávislá. Semílají tě jejich problémy zrovna ve chvíli kdy byses měla snažit začít žít svými. A to rozhodně není dobrý start do života.

Svě matce pomoci nemůžeš. Každý musí sám. Nemůžeš za ni věřit jí. Ona musí věřit sobě. A ty také. Toto je zcela primární. Pak teprve se dají budovat další vztahy.

Na tvém místě bych jistě zkusila toho psychologa. Jsi ve věku, kdy se máš osamostatnit a začít žít svůj život nezávisle na rodičích. Myslím, že toto mluví za vše. Ruku na srce, nemáš tak trochu i strach začít žít na svou pěst ? Načež tento strach pak potažmo zakrýváš sama před sebou, strachem o maminku..

Strach (jakýkoliv) je v životě vždy brzdou. Vždycky se najde něco, čeho se lze bát. Člověka to ochromuje a bere mu to radost ze života a vůbec chuť žít.

Mysli na to.

Nejsi tu od toho, abys pomáhala matce. Jsi tu od toho, abyses nebála. Jakmile se budeš bát, pak nepomůžeš ani sobě. A když nepomůžeš sobě, pak nikomu jinému nebudeš moct dokázat pomoci. Matku nevyjímaje. V každém případě se musíš prvně vyznat sama v sobě. Musíš vědět co vlastně PŘESNĚ chceš. Neopájet se falešnými představami.

Začni sama u sebe.

Hodně štěstí, pevné nervy, bystrý zrak, dobré zaměstnání a hodného partnera ti přeju.

I když už uběhla delší doba, skoro nic se nezměnilo. Jsem pořád tam, kde jsem byla. Snažila jsem, šla k psychologovi a trošku se uklidnila. Na další návštěvu už jsem neměla peníze. Stavím se tam, až bude výplata. Mamince jsem naznačila, že by mohla taky zajít k psychologovi, ale jak se o tom zmínila babičce, řekla jí, že není blázen, aby tam musela chodit. Že se s tím vším normální člověk vyrovná. Takže jsem se pohádala i s babičkou. Mamka je v depresi, navíc má ještě zdravotní problémy. Otčímovi teď zjistili nález a vypadá to na nějakou pohlavní nemoc, kterou přenesl asi i na matku. Takže je otčím doma a matka se o něj stará. Mám aspoň na chvíli klid, protože jsou spolu a mě moc nepotřebují. Pomáhám jim v domácnosti a často vařím. Když nejsem doma, chodí na procházky nebo do kina. Jsem ráda, že se postupně sbližují a doufám, že otčím jednou řekne pravdu. Vypadá to, že s milenkou to již skončil. Aspoň jedno pozitivum.

WinterLadyLu
Ahoj. Mam "bohužel" zkušenost s psychiatrii i s psychologem. Doporučila bych ti, najít si dobrého psychiatra přes pojišťovnu a ten ti nabídně psychologa, který je také přes pojišťovnu. Je zbytečné, aby sis za tyto služby platila. A věř tomu, že je plno dobrých psychiatrů i psychologů, co spolupracují s pojišŤovnama

WinterLadyLu
Co se týče babičky - starší ročníky, bohužel, stále si myslí, že psychiatr = blázen. Neříkám, že všichni jsou takový,ale stále ten názor tam je. Myslí si, že se vše dá zvládnout. Mě osobně, po každé navštěvě u odborníka, spadl těžký kámen ze srdce a bylo mi lépe.