Strach z komunikace s cizími lidmi

Ahoj, mě je 21 a mám to samé....sháním teď práci a nejraději všechno vyřizuju přes email, telefon nepřipadá v úvahu a osobní setkání už vůbec při pohovoru se pak musím dloooouho uklidňovat...řekla bych, že to takhle má víc lidí

Mám sevřený žaludek jen, když na to pomyslím!
Asi na tom nejsem tak špatně jako ty popisuješ, ale mám s tím také problémy.. Radši budu v obchodě 2 hodiny hledat, než abych se zeptala nějaké prodavačky.. Ale občas mám i světlé chvilky a mám odvahu, ale vážně jen občas..

Holky, to chce trénink, z toho vyrostete. Prostě si uvědom, že každému si fuk a dělá akorát svoji práci. Mluv nahlas, pomaleji a hlubším hlasem. No a líbí se mi heslo- hlavní je se nepo.rat.
Když jsem sháněla práci, taky mně hanba fackovala- ale tehdy před lety to nebylo tak obvyklé, jako dneska. Mně osobně pomáhá myslet na moje blízké, že kvůli nim vše vydržím.
M-

Reaguji na Sigrid: Reaguji na Kleriska:
A kdyby jste potom měly jednat v práci třeba se zákazníkem, tak by vám to problém nedělalo? Myslím, že práce s lidmy by tomu mohla pomoci.

přesně tak.
Já moc ráda mluvím s lidma

pomohla mi práce na call centru - hodně jsem se otrkala právě tam

Kdyby mě to donutilo mluvit, tak bych mluvila. Nejdřív potřebuju překonat ten počáteční strach, jenže to mi jde právě těžko.. A ještě se šíleně červenám.

Reaguji na Sigrid: jakobych to psala já zváštní je, že nejvíc odvahy mám večer, když už třeba usínám a plánuju, jak zítra zavolám tam a tam... a nakonec jen píšu maily, což je ale samozřejmě na nic, protože při hledání práce musíš být průbojná.
Myslím ale, že se to postupně bude zlepšovat... mně je 23 a myslím, že už to není tak strašný, jako dřív.. chce to prostě trénink. Říkej si, že vlastně o nic nejde..

A nebo skočit do vody přímo a na vyzkoušet brigádu v call centru.

Z vlastní zkušenosti vím, že to chce čas a především "trénink". Ještě před lety mě musel ke kadeřnici objednávat partner, protože jsem se hrozně styděla, ale postupně jsem to zkoušela sama, otrkávala jsem se a dnes už je to mnohem lepší.
A jak trénovat? Například se v obchodě zeptej prodavačky, kde bys našla určitou věc, objednej se telefonicky ke kadeřnici nebo se na ulici někoho zeptej například na nejbližší poštu. Jsou to všední maličkosti, které pomohou.
Nejdůležitější je osobní kontakt, ten tě posune dál a hovory přes telefon už budou hračka.
Ale co mi nejvíce pomohlo byla brigáda na recepci při studiu. To jsem byla vhozená přímo do vody a musela jsem plavat. Telefonické objednávky klientů, osobní kontakt s nimi, řešení konfliktů a podobně.

jsem měla to stejné v 17 letech, pamatuji si jak jsme chtěli s kamarádkou na solárko a strkali jsme jedna druhou k recepci, kdo se zeptá jestli mají volno.

To už je zpátky 20 let a teď po strachu ani památky, myslim, že nejvíce mě "vyškolila" práce s lidmi, někteří jsou neomalení, tak si dvákrát pobrečíte a postupem času si nenecháte nic libit.
Takže ano brigáda s lidmi, je nejlepší způsob jak posílit strach z komunikace.

A pro začátek zmírnění strachu bych si dotyčného představovala třeba na wc a hned Ti přijde , že je to člověk jako každý jiný.

Taky jsem to měla a tak nějak jsem se otrkala... Je fakt, že občas to není nic moc, ale vše si vyřídím sama... Je důležitý to prostě zkoušet a zkoušet... Dost mi pomohlo i se jen tak lidí na ulici ptát, např. jestli nevědí, kolik je hodin, nebo v autobusu jsem pochválila nějaký paní mimčo a tak... jsou to kraviny, ale člověk se tím hodně otrká a každá zkušenost, ať už příjemná nebo nepříjemná reakce, je dobrá zkušenost.

Tak tohle znám Zavolat ke kadeřnici nebo k lékaři, nedej bože na nějaké informace nebo třeba v létě do cestovky Kvůli tomu objednávání se k doktorovi skoro nechodím tam kam mám, nebo s velkým zpožděním, protože prostě nejsem schopná tam zavolat, abych se včas objednala. Mně ani nepřijde, že bych je nějak otravovala, ale bojím se, že mi nebudou rozumět, co chci, že nebudu rozumět já jim a že se přeřeknu a tak vůbec.. Jako naposledy když jsem volala k doktorce a říká mi v kolik se mám stavit pro recept, já jí to odkejvala a rychle se rozloučila. A jen co sem to položila, tak mi došlo, že vlastně vůbec nevím, co mi říkala, prootže se soustředím hlavně na to, co řeknu já a nedokážu vnímat druhého.
Paradoxní na tom je, že když volá někdo mně a něco potřebuje on, tak jsem v klidu, dokážu v pohodě reagovat, vnímat a řešit vše po telefonu. Brigádně jsem k práci taky potřebovala telefon, kde jsem vyřizovala reklamace a žádný strach jsem neměla, vůbec mi to nevadilo, protože jsem hovory přijímala.
Ale když někam MUSÍM zavolat já, tak to už je problém Teď mi ještě dochází, že strach z osobního kontaktu vůbec nemám, prodavaček se klidně ptám na cokoliv, cizích lidí taky, když potřebuji poradit např. s cestou nebo cokoliv vyřídit bez problémů. Jenom ten telefon mě stresuje

Jo, to jsem zkoušela před rokem, nevím, co mě to tehdy popadlo... vydžela jsem tři dny a když jsem s tím skončila, dost se mi ulevilo.

Jsem na tom stejně, taky jsem zkusila metodu "hození do vody". Ne, nepomohlo to, jen mě to utvrdilo, že už to nikdy nechci dělat. Vadí mi i platit v obchodě, přijdu si prostě trapně . Fakt už nevim, připadam si jak blb.