Strach z řízení auta

Přítele, jinak všichni široko daleko mají manuály. Já na automat už šetřím, ale zas prostě to řízení tak nežeru a hlavně auto nepotřebuju, radši si všude dojdu nebo fakt jedu třeba tramvají. Navíc mi přijde jako blbost do toho cpát prachy za ručení, technickou, benzín, gumy atd., když ve finále plánuju beztak jezdit mhd, protože u práce není kde parkovat, ranní zácpa v Brně je na delší lokty než jet busem apod. Takže vlastně ani na tu koupi auta nespěchám, je to začarovaný kruh...

Ani já, co je jim vůbec po tom, je to moje volba, ale dnes to tak funguje, že bez řidičáku jsou lidi pomalu odepsaný. Považuje se za normu ho v 18 začít dělat, u každého pracov. inzerátu, až na výjimky, je požadovaný a když ho máš a neřídíš, tak se každej jen blbě diví.

Reaguji na gumidek: Tak to věřím, já bydlím v Nizozemsku, silnice jsou úzké a lemované cyklostezkami, i tak blbě na kruháčích, pořád je potřeba se rozhlížet a otáčet. Před vjezdem do menších obcí mají silnice zúžení na jedno auto. Ale nemyslím, že v Česku by se mi řídilo zas tak o moc líp, tam mi to zas přijde víc chaotické než tady, lidi se tu u řízení míň vztekají

Mám to stejně, kdo jednou ochutná automat, už pak řadit nechce

Já ho jednou ochutnala a už nikdy více! Není nad řazení

Reaguji na Miasofia: Tak jsi asi jedna z mála, já spojku nesnáším, nechci se s ní už nikdy kamarádit

Jéé tak to mě těší, konečně nějaké prvenství

Klid, tak žhavé to nebude Moje šéfka taky automat vyzkoušela a prý nikdy více

To mě jedině těší

Reaguji na Miasofia:
Já se k Tobě taky musím přidat, nechápu, co na tom automatu furt máte?

Ahoj holky řidičky , přidám svůj příběh. Řidičák mám skoro tři roky. Taky jsem se ze začátku bála, neměla jsem v oku velikost auta, parkování bylo nad moje síly (jelikož jsem v autoškole parkovala asi 1x nebo 2x ), rozjíždění na křižovatce do kopce byl horor. A byla jsem na to všechno sama, neměla jsem nikoho, kdo by v nejhorším případě za to sednul a zaparkoval, měla jsem vedle sebe max. samý neřidiče. Postupně se to ale lepšilo, bavilo mě to už tenkrát v začátcích, ale byla jsem před cestou vždy nervózní, ale i to postupně odeznívalo. Taky jsem už udělala pár blbostí (nic se nikdy ale nestalo, žádná havárka), pak jsem byla po několik dalších dní z jízdy zase vystresovaná. Automat bych nechtěla, řazení a to vše okolo mě baví. Dneska s parkováním problém nemam, jen nesnášim řidiče, který se vám na sídlišti cpou na zadek a nenapadne je, že třeba budete chtít parkovat (zacouvat na místo), z těch jsem vždycky rozčílená a nervní. To ani včasnej blinkr nepomůže, když jsou metr, dva nacpaný za vámi . Když zmiňuju to parkování, tak bych ještě chtěla doporučit začátečníkům právě parkování couváním, než najíždět předem. Taky mi to bylo neustále doporučováno a nuceno , dnes jsem za to ráda. Když mohu, parkuju jedině takto. Časem jsem se samozřejmě naučila i předem, to už pak není problém, když člověk má v oku velikost toho auta, ale pro začátek bylo lepší couvat. Mam kamarádky, který slušně řídí, ale parkovat umí jen tak, že zajedou předem. Mluvím o normálním parkování, ne o podélném

Částečně souhlasím. Když někdo mimo obec jede 70, za ním auta, která nejsou schopna předjet, tvoří se kolona. Ano, to je nebezpečná situace. Je jasný, že nejvíc se budou rozčilovat řidiči v silných vozech, protože oni by toho "zoufalce", který jede 70 hned předjeli. Jenže ne každý má tak silné auto na rychlé a bezpečné předjetí. Když je provoz, tak některá slabší auta prostě to předjetí uskutečnit nemohou, zvlášť třeba v kopci.
Navíc bych řekla, že dnes se kouká skrz prsty i na ty, kteří jedou těch předpisových 90. Za těmi se taky tvoří kolony. Vidim to podle těch mých cest autem , jezdím většinou těch 90 až 100 a připadá mi, že všem na tý silnici hrozně překážim... Nevim no, když extra nepospícham, nemam potřebu jet jak blázen... Stejně pak všechny ty pospíchálky dojedu a jedem všichni v koloně za kamionem

Reaguji na Miasofia: Reaguji na Moomee: Mě to vyloženě otravuje, sledovat otáčky motoru (ať zrakem či sluchem), uvědomovat si, jakou rychlost tam zrovna mám, kontrolovat rychlost při podřazování, neee, děkuji

Reaguji na Áď4:
asi to je o zvyku - nic extra kontrolovat nemusím, prostě to slyším, kdy je potřeba přeřadit nebo naopak podřadit.. jenom sáhnu na šaltpáku a vím, jakou rychlost tam zrovna mám.. Ale třeba mě by to zase naopak nešlo s automatem

Reaguji na Moomee: Já myslim, že jo Ale tak já jsem se smířila s tím, že su na řízení nemehlo Nebezpečná nejsem a ostatní chyby časem vychytám

Holky jsem tak ráda za tuhle diskuzi. Přidám svůj příběh. Kamará mě kdysi vezl, měl me odvest domu, bavili jsme se o řízení a on že je to jednoduché a že mě to naučí odvezl mě do jiné vesnice a řekl že pokud to nezkusím neodveze mě domu. Odmítala jsem, řekla jsem že pujdu radši pěšky, ať mě nenutí. Jenže mi nedal pokoj a už bylo dost pozdě. Tak jsem řekla pojedu jen kousek a pak mě zavezeš. To auto bylo něco hrozného, sedačka pořád odjižděla dozadu, takže jsem pořadně nedošáhla na pedály. Seděla jsem poprvé za volantem jen mi řekl co mám udělat a ja to udělala, ale ani mi nevysvětlil co je co.Tak jsem se rozjela a kousek jela a on pořád teď si tam dej dvojku a pak trojku a najednou jsme jeli uplně rychle do zatáčky a ja to v te rychlosti nedokazala a bum. Začala jsem se tak třepat, byla jsem uplně vyděšena. Nějak to auto dotlačil domu.Tak tohle byl muj zažitek z donucení a od té doby řízení nesnaším a ani by mě nenapadlo si dělat autoškolu. Jenže rodiče a přítel mě nutili, bylo to otřesné to pořád poslouchat, jak je to důležité pro život, práci, trvalo to několik let a z donucení jsem si řidičák udělala. Potom jsem parkrát jela jen po vesnici s mamkou a pak s přítelem jednou a on je dobrý řidič, myslela jsem že mi bude radit a povzbuzovat, ale akorát řval vyjeď z té křižovatky rychleji, tak jsem hned na nejbližší zastávce zastavila a od té doby neřidila.Stálo mě to tolik přemáhání .Tolik jsem chtěla ať mi dají pokoj s těma řečma proč sis dělala řidičák?proč nejezdíš? Nikdo mě nechápe a hodně me to trápí s přítelem se kvuli tomu pořád hádame...Chtěla bych být nezavislá a prostě si vzít auto a jet...už jen kvuli nim abych jim to dokazala, ale ta zkušenost s prvním řízenim mě asi poznamenala na celý život