Strach ze změn - přechod do dospělosti

Jo, tak to jsme na tom stejně... já si pořád dělám srandu, že zůstanu doma s maminkou a tatínkem ve svým pokojíčku při představě, že je budu muset opustit a budu tam jen jezdit na návštěvu..... chci si postavit dům ve stejné vsi, ale zatím nemám nikoho, kdo by ho chtěl postavit se mnou :-/ snad přítel přijde k rozumu....... ale stejně, už budu jen návštěva. Teďka žijem s přítelem v Praze v bytě, ale to studuju, jenže já tady zůstat nechci..... Před usnutím na to taky myslím a taky jsem hrozně úzkostlivá. Myslím na to, jak to všechno hrozně rychle uteklo a nějak nevím co dál.....

Mě je 18 a za měsíc mám maturitu. Bydlím úplně na východě republiky a chystám se po škole stěhovat do Prahy. Vysokou budu dělat dálkově v Brně. Na jednu stranu se hrozně těším, ale na druhou jsem z toho šíleně nervózní a nevím jak to zvládnu úplně se osamostatnit Asi chápu tvůj pocit. Řekla bych, že jsme na tom teď tak stejně
Od toho divného pocitu mi pomáhá jen to těšení se

Já myslím, že to není nic hrozného, ten pocit, že nejste na někom závislí je super. Musíte to brát z těch lepších stránek, můžete si v podstatě dělat co chcete

Reaguji na malutka:
Ano, já se na to hrozně těším Jenže doma je doma. I když jsem byla pryč třeba jen 3 dny, tak jsem se nemohla dočkat, až se vrátím domů a budu spát ve svojí postýlce A teď to budou měsíce...

Reaguji na CarollinCalico:
Tak budeš mít "svoji postýlku" jinde, to ti pak tak nepřijde.

Reaguji na Emma_Belle:

Je fajn, že už máš alespoň zkušenost s odloučením od rodičů. máš představu, jak se o sebe postarat.

I když se odstěhuješ, rodiče tě budou mít pořád rádi, bude se jim stýskat stejně jako tobě a vždycky se na tebe budou těšíit.

A ty přece neodcházíš z domu, jdeš studovat. můžeš na sebe být pyšná. Asi máš taky strach z neznáma-nové prostředí, kamarádi. Ale přece můžeš být se svými známými denně v kontaktu, to samé s rodinou.

Buď na sebe pyšná, že jdeš na studia, že ses do toho pustila. teš se na nové kamarády, plánuj si třeba nějaké zájmové a sportovní aktivity.

Snaž se být pozitivní, vždyt není z čeho mít strach. to samé co ty, prožívá spousta mladých-zvládneš to!

Hm, zajímavé, překvapuje mě, že někdo může mít strach ze studií na druhém konci republiky, z opuštění pokojíčku u maminky. Já jsem se na vejšku a na kolej těšila tolik, že něco jako strach mě ani nenapadlo, navíc ty to prožíváš v 21 letech. Naše generace odcházela na vejšku v 18ti, řada mých kámošů jezdila od 14 let na intr.

Reaguji na Julie24: Tak přesně podobný odsouzení autorka učitě potřebovala .

To, že máš strach, je úplně přirozenej pocit z neznáma. Jakmile v tom budeš až po uši, tak už ti na nějaký obavy nezbyde čas

Reaguji na Julie24:
Já myslím,že je to zcela normální....mít obavu z neznáma (jak to bude zvládat, zda zapadne mezi lidi, zda nebude sama, jak se jí v nomém městě a ve škole bude líbit....atd.) Tohle vše jsou normální pocity.
Ono také záleží na vztazích v rodině a na povaze dotyčné slečny.
Sama budu od října znovu na koleji ale vím už do čeho jdu a těším se ale to nemění nic na tom, že mi bude chybět prostředí kde jsem prostě byla zvyklá, rodina, přítel....Strach nemám jelikož mám předchozí zkušenost.
Dle mě je normální mít obavu z něčeho nového a neznámého a je uplně jedno kolik člověku je let.

Jojo já prožívám úplně to samý mě je teda 22, za 2 měsíce končim VOŠku, a už teď si hledám práci, posílám všude možně životopisy a zatim samý negativní odpovědi. O prázdninách se odstěhovala ségra s mámou k jejímu novýmu příteli, zůstala jsem bydlet s babičkou, jenže ta už je 2 měsíce v nemocnici a já tu jsem sama, mám teda přítele, kterej u mě každou noc spí, ale někjak to nezvládám, domácnost, placení složenek, babičce se přitížilo, takže běhání po advokátách, chce mi dát darem ten dům, kde s ní žiju. Do toho psaní absolvenky, svázání, učení a nervy na státnice, nemám moc peněz, máma něco pošle, ale to taky neni moc.......nějak se v tom plácám a plácám, já jsem ale životní optimista a věřím v tom, že to všechno zvládnu
Takže strach je přirozená věc, a někdy je lepší se vybrečet
Sorry, že jsem odběhla od tématu

Reaguji na Julie24:

no že nechápeš je samozřejmě tvá věc - myslím, že když je někdo v pevném zázemí, kde jsou pevné rodinné vazby, opouští se mu tohle všechno mnohem hůř, než když tohle všechno nemá. Samozřejmě vím, že mnohem mladší lidi odchází dříve z domu, ale já si i v těch 15letech vybrala raději školu blíž, než bych šla n intr.
Byla jsem 4 měsíce pryč, a tak strašně se mi stýskalo, že i z toho pochází mé obavy, protože člověk nejen opustí rodinu, ale všechno, co mu připadalo bezpečné.

Reaguji na Dirtyangel:
děkuji snažím se být pozitivní, ale někdy ty obavy převáží - navíc vím, že až odejdu, budu znát jen byt, školu, práci (na nějakou zábavu nebude ani čas ani penízky, ptz si chci studia platit sama) - ale zase je aspoň lepší že budu v ČR - aspoň existuje ta možnost být za 3 hodiny doma

Reaguji na Evina1251:
tak to máš ještě mnohem složitější - jinak mě to mrzí s babičkou - já jsem na svou velmi fixovaná, minimálně jednou týdně jsem u ní na návštěvě - vlastně i když má dvě děti a 3 vnoučata, pravidelně ji navštěvuji jen já - a děsím se, že ji třeba 3 týdny neuvidím..

Reaguji na Emma_Belle:

Já ti rozumím, taky jsem to měla asi stejně. Po maturitě jsem se ještě rok upíchla na jazykovce, ale pak jsem udělala přijímačky na uni do Budějek a tak jsem opustila svojí rodnou hroudu, vždycky na tři dny v týdnu (školu jsme měli 4 dny, tak ve čtvrtek jsem vždycky dojela domů, tak proto 4 dny doma ). Vždycky jsem byla děsně fixovaná na rodinu, zvyklá doma, taky jsem tu měla přítele, a najednou jsem byla sama v cizím městě, mezi neznámými lidmi, na přednáškách toho na nás hrnuli, ze začátku příšerný spolubydlící, no brečela jsem jako želva! A to mi bylo 20! Po měsíci jsem se přestěhovala na kolej, měla super spolubydlící a pak už všechno bylo super. Ve druháku jsem odloučení znovu obrečela, než jsem si zvykla, nejhorší bylo, že jsem vždycky začínala někde v novém neznámém prostředí, tenkrát mi nevyšly koleje a já byla přechodně na jednom intru. Pak opět přišlo stěhování na koleje, super spolubydla a vše bylo ok. Ve třetáku jsem jela na stipendium do Německa, takže mazec, řvala jsem asi 4 dny po sobě. Jako ne v tahu, ale brečela jsem a to mi bylo 22! Od čtvrtáku už jsem nebrečela A byla jsem na sebe pyšná! Já si myslím na jednu stranu, že být doma s rodinou je super, ale zas být chvíli bez nich a naučit se tak nějak žít samostatně taky není od věci.
Ale jinak ti rozumím, já školu skončila a rovnýma nohama jsem skočila do práce, všechno se to semlelo tak náhle, že jsem ani neměla moc času na úvahy o budoucnosti, byla jsem ráda, že jsem měla job, ale do té doby jsem nad tím samozřejmě taky uvažovala.

Reaguji na Kollyasek:
nejhorší je, že se bojím víc, čím jsem starší - někdy v 18 jsem byla jak utržená ze řetězu, jezdila po republice, neohroženě se vrhala všude, a teď mám stažený ,,ocásek" (v přeneseném slova smyslu), jak vyděšený voříšek
Ty jsi to měla aspoň tak, že jsi byla jen 3 dny v týdnu pryč - to kdyby se podařilo mě, tak bych skákala do vzduchu - jenže já mám strach, že se domů dostanu na víkend tak max 1x za tři čtyři týdny - budu si náklady i školu platit sama, a zbytek dní na to budu muset vydělávat
Ale stejně díky za tvé (i vás ostatních holky) příspěvky