Stresové situace

Ahoj.. Tohle možná přeje věkem.. Jako mladší jsem to měla velmi podobně... Je to i hodně o vlastním sebevědomí aspoň co já tak nějak poznala... Třeba jíst před někým jsem nezvladala atd. A po dítěti mi to začalo být fuk.... Měla jsem jiné starosti....teď mi je 26 mám dvě děti a kdyby nenastal jakysi problém byla bych v pohodě... Sice sem tam někdy byl nějaký sklon a něco jsem si víc brala,ale dalo se to zvládnout... Pokud by to přeci jen u Tebe bylo špatný zkus psychologa....

Nepsala jsem to já? Všechno sedí, včetně té lavičky. Třeba s tím zkoušením a obecně vystupováním na veřejnosti mi všichni říkali, že to časem překonám, že jde jen o zkušenosti, ale to se tedy za celé čtyři roky gymplu nezlepšilo. Všichni kolem mě si zvykli, ale já jsem stále bojovala s bušením srdce, třesem v hlase atp., i když jsem byla naučená. Jinak mi ale přijde, že přestože ty pocity v těchto, pro mě stresových, situacích se nezměnily, stejně mám dojem, že jsem si tak nějak zvykla, tedy na to, že to prostě nezvládám dobře. Spíš se stále hodně zaobírám tím, co mi kdo řekne, třeba je to jen nevinná narážka, kterou ten dotyčný vůbec nesměřoval na mě, ale já už to na sebe vztáhnu nebo přesně jak říkáš často analyzuji, co jsem řekla druhým, jestli je to nemohlo urazit apod.

Nijak ti asi nepomůžu, myslím, že to všechno tkví v mém nízkém sebevědomí a přirozeně citlivější povaze, ale alespoň vidíš, že je nás víc

Reaguji na LittleAngel:
To s tím jídlem na veřejnosti mám taky. Je mi i blbý si třeba v autobuse číst knížku. Doufám, že to přejde s věkem, jak říkáš. Já jsem i hodně introvertní člověk, takže je to pro mě takový těžký. Psychologa zatím zkoušet nechci, zatím se snažím bojovat sama. Každopádně moc děkuju

Reaguji na Casy1:
Těší mě, že v tom nejsem sama. Na sebevědomí se snažím pracovat, tak doufám, že jednou se dostanu na lepší příčku.

Držím palce ať to zvládneš sama a bude to ok :) ale kdyby jen přeci...tak se psychologa neboj ono občas stačí když si o tom s někým takhle popovídáš a třeba Tě to i uklidní..mě to celkem i pomohlo..

Zkus se sama sebe zeptat, jak moc jsou ty věci běžné... Že při prezentaci ve škole zrovna řekneš něco trapného, projdeš kolem lidí na lavičce a zvláštně se na tebe podívají... Tohle všechno člověka potkává celý život A když se podíváš v okolí na většinu lidí - řeší to? Ne Tak proč bys měla ty? Jestli před někým zrovna řekneš hloupou větu, je dost pravděpodobné, že si toho ani nevšiml, nebo na to do druhého dne zapomněl... A víš proč? Protože se před ním ten den takto zachovalo pět dalších, nebo si dobře pamatuje situaci, kdy něco ulítlo jemu samotnému

Reaguji na lenka_m1:
Tohle mě povzbudilo. Je to podobné jako ten citát ,,Neřeš, co si o tobě myslí druzí, oni mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíš ty." - nevím, jak to přesně bylo. Děkuju moc

Tak to jsem ráda )

To znám, jsem trémistka a stresařka od mala. Recitovat básničku na besídce ve školce, číst referát před třídou - horor! Takový pracovní pohovory - stokrát jsem si říkala, že se není čeho bát, ale potom mě převálcoval pocit, kdy se mi zpotily ruky, naskočil knedlík v krku a blekotala jsem nesmysly. Nervím když mi šéf zadá úkol, že ho nedokážu splnit na 100%. Při řízení v autě mi taky není nejlíp (ale vím, že to chce víc jezdit). Jíst na veřejnosti, nebo číst v mhd mi nevadí. Beru na to homeopatika (Argentum nitricum AKH) a na stresový situace Bachovky Rescue Remedy. Že bych to úplně odbourala to ne, ale je mi o dost líp. Říkám si, že je to o povaze - jak píšeš jsi moc citlivá (já taky) a to sebevědomí hraje roli též. A hlavně zvyknout si na ty situace a být s nimi víc konfrontován. Já jsem každodenním telefonováním odbourala strach někam volat, tak by to snad mohlo fungovat i na další situace. Držím pěsti!

Nevím jak se toho teď zbavit ale přejde to s věkem zachovej klid. Začne ti být jedno, co si ostatní myslí. Já to taky na škole všechno hrozně drastila, zlom přišel po střední s brigádama, i na vejšce zmizel takovej ten pocit drobnohledu - nesnášela jsem zkoušení na střední, jak celá třída čučí na jednoho chudáka co se potí u tabule. Celkově se tam všichni hrozně pozorují a ví se o všem, což je pro individualisty na hlavu. Tohle pak v práci nebo na vejšce zmizí! Třeba u mě se sebevědomí rodilo až po tom, co jsem opustila ten středoškolský kolektiv, fuj nechtěla bych se tam vrátit. Zkus se někdy hecnout a podívat se těm na lavičce hezky do očí když jdeš kolem - buďto si uvědomíš, že na tebe vlastně ani neciví anebo je přecivíš ty, třeba ani neví že bl.bě koukají a uvědomí si to. Tipuju možnost a). Taky - soudě podle sebe - si myslím, že hraje roli vzhled a vlastní ne/spokojenost s ním. Líbš se sama sobě nebo jak moc se máš ráda? Proč myslíš že by tě ostatní neměli rádi? Jde to ruku v ruce se seběvědomím. Pro sebevědomého člověka co se má rád není tabule problém i kdyby tam měl stát celý den a ještě si to bude užívat, ale pro někoho, kdo se za sebe stydí a sebevědomí nemá, to jsou prostě muka. Takže ať už jsi jakkoliv hezká holka, tak bych začala vymýšlet změnu k tomu, abys byla ještě hezčí ono se pak kolem těch laviček chodí líp. Musíš se mít ráda.

Ahoj,
chtěla bych ti říct, že jsi zřejmě moje krevní skupina , protože jsem stejná jako ty. Vím, jak se cítíš. Tvoje pocity zažívám ještě teď. Určitě by ti pomohl odborník hlavně se toho neboj nebo se dokonce nestyď k němu jít...Kamarádka se styděla a plácala se ve svých problémech až po uši.. Byla jsem u dvou psychologů, první mi řekl, že když se mi něco nelíbí/nejde/štve, že si mám zanadávat jak nejlíp umím. Druhý řekl, abych se vykašlala na kecy ostatních, nežila pro ně, ale pro sebe. To vše jsem udělala, celkem to fungovalo, ale poté přišlo psychické zhroucení - to mě dovedlo až na psychiatrii, kdy mně paní doktorka napsala prášky na úzkosti a můj stav se v některých částech zlepšil - když má na mě někdo hemzy, pošlu ho v hlavě až do ... pralesa , ignoruju hlupáky, atd. Ale je i jedna věc, která je furt stejná a to veřejné projevy. Vím, proč se jich bojím.
Co se týká sebevědomí - přidávám se k ostatním.
Měj se ráda, buď jedinečná, vypadej tak, jak chceš ty! Pokud se to někomu nelíbí, ignoruj ho.
Přeju hodně sil do budoucna, tohle je běh na dlouhou trať.