Syndrom bílého pláště

Myslím, že tímto trpí hodně lidí. A myslím, že je to v podstatě normální. Ty musíš vědět, jak se ti to stupňuje. Tento syndrom může vyléčit jen nějaký větší zážitek s nemocí, kdy člověk projde vším možným a už mu to ani nepřijde. Prostě už když jde o život. Ale to nikomu nepřeju. Prostě se musíš naučit si říct, že to prostě děláš pro sebe a hajdy do nemocnie. Věř, že tam nikdo nechodí rád. Ale pokud tě to hodně trápí, tak asi by bylo fajn si o tom s někým promluvit.

Souhlasím. Zkušenost nemám, ale už je to opravdu vážné. Možná by pomohla i hypnóza.

Myslím, že syndrom Bílého pláště je strach ještě ovlivnitelný.
U tebe se bude jednat o iatrofobii.
Určitě by jsi měla dojít na konzultaci k psychologovi.

Měla by jsi navštívit psychologa.... A nevím, jaký máš problémy se žaludkem, ale to taky dost bývá psychické.... Ted aspoň já to tak měla....

stav popisovaný zakladatelkou bych jako normální nepopsala..
Reaguji na terizek296: ten žaludek už taky může mít psychosomatické příčiny, pokud se bojíš doktorů a nemocnic hlavně, zkus nejdřív nějakou konzultaci, kde na tebe ani nebudou sahat, prostě si popovídat, co všechno tě čeká, jak se bude postupovat a jestli třeba lze vzít nějaký uklidňující prášek..

Ahoj, neměla jsem fobii jako ty..ale syndromem bílého pláště trpí a návštěva většiny doktorů mi nedělá dobře, stejně jako mnoha lidem. Určitě zkus ěnjakého psychologa/terapeuta, podle toho, proveď sama volbu podle toho, jestli ti nevadí alternativní věci. Žaludek budeš mít podle mě podrážděný z té psychiky. Zkus pracovat sama na sobě. Já to zkouším a je mi lépe. U doktorky mi vždycky nyměří poměrně vysoký tlak. Tak se teď zkouším už v čekárně zhluboka prodýchat a pomáhá to. Ze zubařky mám taky mega strach, nicméně si říkám, že ji to taky nedělá radost ti koukat do pusy a rozhodně to není člověk, který chce ublížit, ale naopak pomoct a odkládáním návštěvy nic nevyřešíš, ba naopak. Prostě tam vždycky jdu s tím, že zachvilku je to za mnou a mám zas na půlroku klid. A lepší, když mi něco najde hned na začátku, než v rozjeté formě, jak píšeš. S odběrem krve..taky sem omdlévala a bývala jsem úplně zelená..teď se v okamžik odběru soustředím na nějakou přijemnou událost a nemyslím na to, kde jsem a co se děje. Od té doby neomdlévám. Zkus na tom vědomě pracovat, dělat nějaká relaxační, meditačně cvičení..celkově se zklidnit. Asi se poradit s tím odborníkem. Uvidíš, že ti bude líp a určitě se zlepší i žaludek. Mám s tím sama zkušenost trpím dlouhodobě problémy, léky mi stav vůbec nezlepšují, občas naopak, jediné co mi pomáhá je zklidnit sama sebe a snažit se věci nevidět jako problémy, ale jako výzvy. Plus se vědomě přes den několkrát usmívat. člověku je hned líp, navíc min.90%chorob je psychosomatických....Hodně štěstí

Já tim myslela, že ten strach je normální. Pak jsem ale dodala, že pokud je to nesnesitelné, tak to dobré není.

jj, to jo potom, to zná každý, zvlášt při nějakém prvním nebo bolestivém vyšetření...

Holky, není to jen strach z lékařů, ale ten problém je i takový, že se nemůžu ani sama podívat na vlastní žílu, tepnu, dělá se mi zle jen se na to podívám. Strašný strach ze stříkaček, ran, krve...

takže mám jít na ty nejhorší vyšetření co můžou být? ta to mi asi moc od strachu nepomůže...

u psychologa jsem byla s jiným problémem, ohledně vztahů, a taky kvůli velmi nízkému sebevědomí - doktorka mi vůbec nepomohla, byla jsem na dvou sezeních, a byly naprosto k ničemu.

to by bylo moc fajn řešení, jen nevím, jestli by se semnou někdo takhle crckal

opravdu si normální nepřipadám, a když někomu vyprávím jak hrozné to je, tak mi nevěří, někteří si dokonce říkají, že jsem citlivka, ale já tu bariéru prostě odstranit neumím

ale jak se to zjistí že je to psychická záležitost? jsem často v depresích, to ano.

Já se taky léčila s nízkým sebevědomím a taky trvalo dlouho, než jsem našla vhodnou psycholožku...Ale myslím, že to by ti pomohlo. Se žaludkem jsem mívávala taky problémy,ale všechna vyšetření byla v pořádku a pak se přišlo na to,že je to od psychiky....

a jak jsi se dostala z těch psychických problémů? já mám stres úplně všude, v práci, v rodině, a ve vztazích. Mám pocit že z toho není úniku. Nejde to nestresovat se.

Reaguji na terizek296:
To už je opravdu pořádná fobie, co kdyby ses nedejbože řízla? Mám taky strach z doktorů a nerada k nim chodím. V dětství to bylo proto, že jsem se šíleně bála bolesti. Měla jsem ošklivý zážitek z trhání mandlí, tehdy se nedávala narkóza, a taky od zubaře. Pak už jsem brečela, když mě jen měli očkovat. Teď je můj strach jiný, bojím se, co mi najdou. Každoroční mamograf - hrůza, moč taky dávám nerada, bojím se cukrovky.

Kamarádka má takový syndrom jako následek traumatu z dětství, kdy jí sestřičky z dětského oddělení dvakrát sbily její vlastní panenkou. Trpí velmi nízkým tlakem, motá se jí hlava, omdlévá, ale u doktora má vždy tak 130. Takže až díky holteru se jí podařilo prokázat, že nesimuluje.