Těžká životní situace

Bohužel... já tě chápu.. Zrovna jsem mám za sebou taky pekelně náročný období. Za poslední rok můj - teď už bývalý - přítel postupně propadal drogám a já pořád byla slepá a snažila se o normální funkční vztah.. Když dostal ultimátum, tak sice řekl, že neváhá a chce mně ,ale ve skutečnosti si vybral drogy ale nejdřív našel novou holku a pak až se se mnou rozešel.. Dobrý, co?
Já 3 dny nespala a nejedla a šáhla si celkem na dno, ale pomalu cítím, že už se začínám odrážet..
To jen abys věděla, že v tom nejsi sama. Věř, že život postupuje tak, jak má. I když mi bylo hrozně jak snad nikdy předtím, pomalu to tak cítím.

Co bych ti chtěla poradit, neváhej s pomocí od ostatních, zasloužíš si jí, tak jí přivítej s otevřenou náručí. Asi tě tvůj život nutí změnit směr, naslouchej mu. Nebo prostě všechno pusť, přestan přemýšlet a počkej, nebran se tomu novému co k tobě přijde. Udělej to, co cítíš jako správné. (ne to, co si myslíš, že je správné a dobře vypadá z pohledu společnosti) Cesta ven existuje.

Co se týká té nevěry - pokud se to stalo opravdu jednou, přítel hluboce lituje a je připravený se změnit, zvážila bych ještě jednu šanci. (vícekrát než jednou už omluvu nemá!)

Ty máš nového přítele (když píšeš o partnerových rodičích) nebo to jsou rodiče tvého ex? Určitě neodmítej pomoc, otevři se tomu, co se ti nabízí. Člověk nemusí přeci zvládnout všechno sám, za to se nemusíš stydět. Někdy se prostě v životě věci hroutí, ale tak to nebude věčně, neboj. Chce to jen věřit . Že se ti nepodařily státnice? To přeci nevadí, určitě můžeš jít na opravný termín. Nejsi ani první ani poslední. Časem si najdeš i bezvadnou práci. Možná by ti mohly pomoct i nějaké "nakopávající" knížky. Fajn je tajemství a za sebe vřele doporučuji knížku "Jak si správně přát". Drž se, zase bude dobře .

Chápu, že se cejtíš úplně na dně. Ale neboj se, tohle nebude trvat věčně a za chvíli se od toho dna odrazíš a bude líp. Nechci srovnávat tvoji a moji situaci, ale já na tom byla před rokem a půl hrozně. Přítel byl ke mně hnusný, měli jsme strašný vztah, bydlela jsem 450 km od rodičů, v práci mi dali jen částečný úvazek, měla jsem plno zdravotních problémů... Měla jsem pocit, že se z toho už nikdy nevyhrabu. No, vrátila jsem se zpět k rodičům po 7 letech, našla si práci v rodném městě, mám skvělého partnera a čekáme miminko. Kdyby mi to řekl někdo před tím rokem a půl, že takhle dopadnu, tak nevěřím. Udělej změnu! Máš ve tvém případě jen možnost něco získat! Přeji hodně štěstí do života! Věřím, že se brzo usměje i na tebe

V první řadě se vykašli na to, co "bys měla mít" a uvidíš, že se ti uleví : tituly, sociální postavení a prstýnky samy osebe štěstí nepřináší. Čím víc se teď budeš dodělávat tím, jaká jsi "nula", když něco z toho momentálně nemáš, tím spíš se jako nula budeš cítit.
Ty sis toho tuším nabrala nějak moc a navíc je to docela nesrozumitelně napsaný, čemuž se nedivím, když jsi ve stresu, ale přesto : vy oba jste v zahraničí, kamarádčin domeček je doma, tvá nová práce ve skladu je asi taky doma, .... ? Prostě jsi zůstala bez práce za hranicemi odkázaná na svého ex ? To je docela blbé - ale ex má velice slušné rodiče, pokud tě dopraví domů, buď ráda - kdyby nechtěli, tak ti to nenabídnou.
Ostatně, musíš hned teď domů, ex ti dal nějaké ultimátum ? Nedá se venku sehnat nová práce a spolu s ní pak co nejdřív i samostatné bydlení ?

Souhlasím.

Trošku to na mě působí, že máš potřebu před lidmi nějak vypadat. To se dá pochopit, ale hlavně se musíš cítit dobře ty a dát se do normálu. Tj. odrazit se od toho dna i za cenu pomalých krůčků a být hrdá i na ty malé krůčky, díky kterým uděláš obrovské kroky. Zamysli se nač se plácat s člověkem, s kterým tě nic nepojí, kromě výhody bydlení. Návrat zpátky domů není vůbec špatný nápad, pokud není možnost najít si tam něco výhodného. Doma se můžeš dát do pohody a začít úplně od začátku a to je přeci super. Začít novou kapitolu života a třeba tu šťastnější..

Co se týče pomoci od ostatních, tak na tom nevidím nic špatného. Buď ráda za tu možnost, že ti je někdo ochotný pomoci, i když to není tvoje rodina. Lidé mají být od toho, aby si jako společnost navzájem pomáhali, i když teď je moderní heslo být tu jen pro sebe. Já s tím nesouhlasím. Je to takový výplod nové společnosti, která má být individuální a konzumní bez ohledu na druhé lidi. Sama jsem se kolikrát spálila od lidí, kterým jsem podala ruku, ale podávat ji nepřestanu. Jen už jsem opatrnější.

Ve volných chvílích si najdi čas na věci, které jsi někdy chtěla dělat a zkus si nahodit nějaký relax. Když se ti nebude dařit, tak se pořádně prodýchej a říkej si, že musíš jít dál a zkoušet to. Každý má období, kdy na tom není zrovna nejlépe, ale na druhou stranu je to možnost, jak udělat něco lépe a zapracovat na sebe. Díky tomu psychicky určitě porosteš..

Holky, šíleně moc si vážím vašich dlouhých komentářů, upřímně děkuji. Nechci tady ten náš vtah rozpitvávat do detailů, je to zbytečné, nikomu to nepomůže a nebyl to ani hlavní účel tohoto příspěvku. Nového partnera nemám, spíš počítám s tím, že chci být nějaký čas sama a dát se do kupy. Rodiče jsou jeho, berou mě jako dceru, moc je to bolí a s ním se kvůi tomu rozkmotřili, což mě je líto, protože rodiče sama nemám.
Jela jsem sem hlavně kvůli němu a myslela si, že ten stres a všechno nějak přežijeme, vyděláme si a bude třeba za to dům, realita je ale taková, že já s touhle zemí, i když jí to nepřisuzuju za vinu, mám spojené samé negativní věci. Trápím se a chybí mi kamarádi, které vlastně beru jako rodinu. Nesehnala jsem práci i přes to, že jeden titul a praxi v oboru mám, mluvím dvěma jazky a mám řidičák, spíš celej ten proces byl pro mě velmi stresující a ponižující.
Teď vím a jsem ráda, že se to všechno stalo, jen je to tolik změn....víte, já se nebojím, že to nezvládnu nebo bych nevěděla prakticky co dělat, spíš mi nějak došla síla a ochromuje mě strach z toho, jak to budu zvládat než se stabilizuju. A to se už netrápím kvůli rozchodu, spíš jsem ve fázi, že jsem rozhodnutá, že ho nechci v životě vidět.

Tak si to tady čtu pořád a pořád dokola. Jak to vidíte vy, berete pozitivně, že beru manuální práci, abych byla samostatná, než si najdu něco lepšího nebo berete člověka, co jde dělat manuální práci nějak špatně? Beru jako výhodu, že nástup je hned a jsou k tomu další finanční bonusy, což se mi teď hodí. Ve dnech volna bych si chtěla samo hledat něco lepšího.
Zajímalo by mne, jestli některá z vás, která si prožila něco podobné postupovala, nebo co jste udělaly za chyby a poradily byste mi, čeho se vyvarovat. Šly byste kvůli penězům do takové práce nebo se na to mám vyfláknout a hledat raději už hned něco jiného. Bojím se toho, že vím, že jde o časově a hlavně fyzicky velmi těžkou práci na kterou berou každého a nechtěla bych ztratit zbytky sil a ještě víc si podkopat moje nesebevědomí tím, že "no to jsem dopadla". Jediný důvod vidím v penězích, to že nebudu celé dny dřepět "doma" a nebudu až tolik závislá, nechci nikoho totiž využívat. Na druhou stranu, fyzicky a psychicky nic moc, bojím se, že pak nebudou síly na hledání něčeho jiného nebo nebudu moc jít na pohovor, protože budu v práci, aby se nedostala do bludného kruhu. Neříkám to proto, že bych se bála práce, spíš mám strach, jestli mi to celkově víc neublíží.

No, tak já nevím, ale na prvním místě snad je pokrytí základních životních potřeb - jako mít se čeho najíst, co si oblíct a kde přespat. A zadarmo to samozřejmě není, takže čert vem, jestli se to zaplatí díky manuální práci ve skladu nebo díky sezení na zadku v kanclu. Aspoň mě by teda na tvém místě zajímalo minimálně, jak se na mě dívají ostatní, nevím sice, jak moc špatně ohledně peněz či nějaké fin. rezervy na tom jsi, ale kdyby mně hrozily jakékoliv existenční problémy, šla bych klidně zametat chodníky.

Páni, jak já ti rozumím....popíšu ti svou situaci cca před 4,5 lety, mám tady kdesi na Omlázku i diskuzi na to...studovala jsem vysokou, měla přítele, přátele, sestěhovali jsme se, všecko jako z pohádky...pak jsem poznala staršího muže...o 19 let staršího, příšerná minulost(kriminalita, drogy), šílená láska...rozešla jsem s přítelem, dala to dohromady s tímhle mužem...dokonce jsme se vzali, bydleli jsme u jeho bratra, chlapi se pak pohádali...tak tak jsem stihla udělat bc. státnice a najednou jsme byli bez domova, bez koruny, neměli kam jít....všichni mě odsoudili za tu svatbu...dva měsíce jsme žili v autě a ve stanu...pak jsme souhrou několika náhod našli práci pro něj cca 200 km od bydliště a tak jsme se tam vypravili..nakonec to neklaplo, ale práci jsem tu našla já, pak i on..našli jsme si levný podnájem a když už to začalo být lepší, začali jsme se hádat a on ode mě utekl...byly to hodně těžký časy...a víš co? Je to 4 a půl roku zpátky, já jsem znovu vdaná, tentkrát štastně, mám skvělýho chlapa, stavíme dům, máme psa, dodělala jsem si VŠ, mám dobrou práci ( i když mě nervuje, ale to je zase jiný příběh)...můžu říct, že když jsem si neměla dva měsíce kde přeprat prádlo, abych se nešla o místo ucházet ušmudlaná, to bylo strašný...využij toho, že ti někdo nabízí pomoc, mě jí tehdy nikdo nenabídl...nech si pomoct, podpořit se, nestresuj se tím, co by mělo být, ale chtěj být spokojená a klidná hlavně ty sama...držím ti pěsti...

Tak uběhl nějaký ten pátek. Občas si tu Vaše komentáře přečtu, protože pohladí. Přijde mi škoda, že když sem někdo napíše své trápení,tak už nedá zpětnou vazbu a mně to přišlo jako dobrej nápad. Když si po sobě retrospektivně čtu svůj deníček, cítím jak moc jsem byla pod tlakem a ve stresu, že i ten zápis byl chaotický, jako bych to nebyla ani já. A teď? Mám naprosto nádherný byt, práci i s autem, hodně se mi zlepšila pleť, která reaguje na zátěž opravdu ošklivě. Celkově se pročistily vztahy v mém okolí. Jsem přijatá na uni. Ale celkově jsem se stala sebevědomnější, najednou jsem začla chodit na povovory do velkých firem, kde i plat začínal jinde a zjistila jsem o sobě, že jsem schopná, že jsem pragmatická. Naprosto mě překvapila změna v tom, že netrpím samotou, ten čas si užívám, nemám problém jít někam sama a mám z toho potěšení. Pomáhám dobrovolně jednomu projektu a mám pocit, že dělám něco smysluplného a obklopují mě stejně smyšlející inspirující lidi. Mohla bych takhle pokračovat až do detailů, ale jde o pointu, racionálně - vědomě vidím ten neskutečný progres u mě vmnoha věcech, ale emočně..asi jak jsem se stabilizovala, tak nějak paradoxně až teď na mě dolehl ten rozchod. Jsou tu muži, kteří by o mě měli zájem a já prostě nemůžu, protože mám pocit, že stále miluji a chci svého ex, pak naskočí pocit, jak moc mi ublížil, a že mi je teď líp, prostě jsem i sama na sebe naštvaná, že to tak cítím, ale nedokážu s tím nic dělat. Holky, za jak dlouho tohle přejde? Rok jsme spolu jen bydleli a teď už budu třičtvrtě roku úplně od něj, přijde mi to už dlouhá doba. Naopak místo, abych byla vůči němu zapšklá, jako bych nevědomě zapomínala, co bylo zlé a vidím jen to dobré, i když vím, že to není pravda. Setkali jsme se nedávno na narozeninách jeho maminky, mám s ní úžasný vztah, ale ta návštěva mě prostě skolila. Přišla jsem domů a řvala tu jak nějaká puberťačka z telenovely, nemohla jsem spát a teď to vypadá tak, že každý večer jdu spát se slzama. Nechápu to, potak dlouhé době, chtěla bych mít už klid. A začínám mít strach, že si kvůli tomu nikoho nenajdu, pokud se toho nezbavím. Jak jste to prožívaly vy, kdy se to u vás tzv. přeplo? Nedokážu se odpoutat, bolí mě to, ubližuju si a nevím, jak to změnit...